ECLI:CZ:US:2002:4.US.568.2000
sp. zn. IV. ÚS 568/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/2000, ze dne 5. 6. 2000, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, čj. 17 C 135/99-15, ze dne 8. 10. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/2000,
ze dne 5.6.2000, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku,
sp. zn. 17 C 135/99, ze dne 8. 10. 1999, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 26 a čl. 28 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt")
zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako soudu I.
stupně, byla z převážné části zamítnuta žaloba stěžovatele na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za
dobu od 1. 8. 1998 do 1. 10. 1999. Soud I. stupně, jak je patrno
z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že stěžovateli
byla za trvání pracovního poměru u žalovaného OKD, a.s., Ostrava
dne 21. 10. 1991 zjištěna nemoc z povolání - onemocnění cév
horních končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji, pro
tuto nemoc byl stěžovatel přeřazen na jinou práci v dole - údržba,
a byla mu poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle
ustanovení §195 zákoníku práce do průměrného výdělku před vznikem
škody. Pracovní poměr se stěžovatelem byl pak ukončen výpovědí ke
dni 31. 7. 1998 z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm.
c) zákoníku práce. Po ukončení pracovního poměru stěžovatel
nenalezl pracovní uplatnění a byl veden jako uchazeč o zaměstnání
na Úřadu práce ve Frýdku - Místku a od 1. 8. 1998 byl stěžovateli
přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaný původně stěžovateli
poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem
škody a výdělkem stěžovatelem dosahovaným. Po ukončení pracovního
poměru mu pak poskytoval náhradu ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem před ukončením
pracovního poměru s připočtením částečného invalidního důchodu. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu pak dospěl soud I.
stupně k závěru, že postup žalovaného je správný, neboť
k ukončení pracovního poměru došlo z důvodů, které nemají
souvislost s nemocí z povolání a nejde tak o změnu poměrů ve
smyslu §202 odst. 1 zákoníku práce, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, a ukončení pracovního poměru proto nemá
vliv na původně poskytovanou náhradu, která náleží v dosavadní
výši ve formě tzv. fixní renty. Tuto výši podle soudu I. stupně
žalovaný správně stanovil rozdílem mezi průměrným výdělkem
dosahovaným žalobcem před vznikem škody a výdělkem, jehož
stěžovatel dosahoval naposledy před skončením pracovního poměru
s připočtením částečného invalidního důchodu, poskytovaného
z týchž důvodů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž
v podstatě namítal, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že
stěžovatel je po ukončení pracovního poměru nadále bez zaměstnání,
a vzniká mu škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, jejíž vznik je v příčinné souvislosti s nemocí
z povolání.
Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil v podstatě
s odůvodněním, že u stěžovatele i po rozvázání pracovního poměru
existují omezení, vyplývající z existence nemoci z povolání, za
níž žalovaný odpovídá, což je stav obdobný, jako v době před
rozvázáním pracovního poměru. Avšak s ohledem na to, že k jeho
rozvázání došlo z příčin, které nesouvisí se zjištěnou nemocí
z povolání, se rozvázání pracovního poměru nikterak neprojeví
v doposud poskytované náhradě za ztrátu na výdělku, která
stěžovateli náleží v dosavadní výši, poskytované mu před
rozvázáním pracovního poměru. Ukončení pracovního poměru bez
souvislosti nemoci z povolání není podstatnou změnou poměrů ve
smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce. Odvolací soud se
tak ztotožnil se závěry soudu I. stupně, přitom v odůvodnění svého
rozhodnutí dále uvedl, že domáhal-li se stěžovatel další náhrady
rovnající se výdělku, jehož stěžovatel dosahoval před rozvázáním
pracovního poměru, nemohla být jeho žaloba úspěšná proto, že
k rozvázání pracovního poměru žalovaný přistoupil bez souvislosti
s nemocí z povolání, a za stav, že stěžovatel nenalezl další
pracovní uplatnění, již žalovaný nenese odpovědnost, neboť tento
stav byl způsoben situací na trhu práce. Odpovědnost žalovaného za
nemoc z povolání tím jistě nezanikla a projevuje se právě jeho
povinností hradit stěžovateli náhradu za ztrátu na výdělku
v dosavadní výši s přihlédnutím k poskytovanému částečnému
invalidnímu důchodu.
Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele,
který v jejích důvodech v uvádí, že podstata zamítavého stanoviska
obecných soudů obou stupňů tkví v tradičním přístupu k pojmu
"podstatná změna poměrů poškozeného" dle §202 odst. 1 zákoníku
práce, který vykládají úzce. Ve smyslu užšího výkladu bylo
naposledy judikováno Nejvyšším soudem v kauze, sp. zn. 2 Cdon
27/97, Soudní judikatura, 1998, Rc 93/98. Stěžovatel je toho
názoru, že tento užší výklad není ústavně konformní. S poukazem na
znění ustanovení §202 odst. 1 zák. práce pak uvádí, že má-li být
šetřeno základních lidských práv shora označených, je nutno
považovat za poměry poškozeného nikoliv pouze poměry spočívající
úzce v jeho osobě (např. jeho zdravotní stav), nýbrž také další
poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení jeho práv,
příp. povinností - v daném případě nároku stěžovatele na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Takovými
dalšími poměry poškozeného mohou být, jako v daném případě,
výdělkové poměry poškozeného, kdy zaměstnanec v příčinné
souvislosti s nemocí z povolání, za kterou odpovídá zaměstnavatel,
se neuplatní na trhu práce, resp. toto uplatnění je mu podstatně
ztíženo touto nemocí z povolání. Stěžovatel uznává, že neexistuje
příčinná souvislost mezi výpovědí pro nadbytečnost, která vedla ke
skončení pracovního poměru, a škodou, trvá však na tom, že
existuje kauzální nexus mezi nemocí z povolání, za kterou odpovídá
zaměstnavatel, a škodou, kterou představuje pokles příjmu
poškozeného. Za podstatné považuje stěžovatel to, že následky
nemoci z povolání, které omezovaly jeho pracovní způsobilost při
uplatnění na trhu práce, nezůstávaly stále stejné, nýbrž se
prohloubily, a tento nárůst závažnosti netkvěl ani tak v nárůstu
zdravotních problémů, ač i ty byly zaznamenány, jako zejména
v prohlubujících se problémech při realizaci práva na zaměstnání
uplatněním se na trhu práce. Z uvedeného podle něj vyplývá, že
situace, za níž poškozený pobíral a pobírá náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné
invalidity) a následně je veden jako uchazeč o zaměstnání, když
nemohl realizovat právo na zaměstnání pro onemocnění nemocí
z povolání bez vlastní viny, nýbrž prokazatelně z důvodů
zapříčiněných nemocí z povolání, je situací. za níž vzniká škoda
(ušlý výdělek) vyšší než doposud. Vyšší je o rozdíl mezi výdělkem
po skončení pracovní neschopnosti v původní a následně
valorizované výši a hmotným zabezpečením, které pobíral po skočení
pracovního poměru, resp. pozdějšími příjmy, a to do té doby, dokud
bude překážka v podobě nemoci z povolání existovat, nejdéle však
do konce měsíce, ve kterém poškozený dovrší 60 let věku.
Stěžovatel upozorňuje také na existenci širšího výkladu pojmu
"podstatná změna poměrů poškozeného" v literatuře, např.
Kottnauer, Štalmach: Lexikon pracovního práva, str. 191, Sagit
1996. S odvoláním na základní právo zaměstnance na spravedlivou
odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky proto stěžovatel
navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvádí, že předmětem řízení byl nárok na náhradu škody za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti a proto nemohlo být
v neprospěch stěžovatele dotčeno jeho právo na zaměstnání, jakož
i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní
podmínky, o nichž se v řízení nejednalo. Soudy obou stupňů
zkoumaly, zda jsou dány pro uvedený nárok zákonné předpoklady
odpovědnosti a učinily shodný názor, že odpovědnost žalovaného je
dána (což nezpochybňoval ani žalovaný zaměstnavatel), avšak po
rozvázání pracovního poměru z jiných příčin nesouvisejících
s následky nemoci z povolání je třeba náhradu za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti poskytnout toliko ve výši
náležející před rozvázáním pracovního poměru ve formě tzv. fixní
renty. Stěžovatel sám netvrdí, že výpověď z pracovního poměru je
vůči němu podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení §202
odst. 1 zákoníku práce, uznává, že neexistuje příčinná souvislost
mezi ukončením pracovního poměru a škodou, tj. snížením příjmů
z tohoto důvodu vzniklých, avšak tvrdí že existuje kauzální nexus
mezi nemocí z povolání a škodou, kterou představuje pokles příjmů
poškozeného po rozvázání pracovního poměru. Tato argumentace se
podle krajského soudu vzájemně vylučuje, neboť není-li dána
příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a rozvázáním pracovního
poměru, pak zde nemůže být ani příčinná souvislost mezi nemocí
z povolání a následky, které vznikly v souvislosti s rozvázáním
pracovního poměru. Z těchto důvodů krajský soud svým rozsudkem
prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a navrhuje
zamítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatelova ústavní práva
nebyla porušena.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Výpověď daná z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1
písm. c) zákoníku práce byla stěžovateli dána nepochybně bez
souvislosti s onemocněním nemocí z povolání, a proto obecné soudy
v podstatě shodně s dosavadní judikaturou obecných soudů
potvrzovanou i Nejvyšším soudem ČR dospěly ke správným závěrům, že
mezi ztrátou na výdělku, kterého stěžovatel dosahoval po převedení
na jinou práci před ukončením pracovního poměru z uvedeného důvodu
a jeho onemocněním nemocí z povolání, není vztah příčinné
souvislosti, a stěžovatel proto nemůže mít nárok na odškodnění
této ztráty na výdělku. Až potud tedy Ústavní soud se závěry
obecných soudů souhlasí. Nemůže však již bez dalšího akceptovat
závěr uvedený v rozhodnutí odvolacího soudu, že žalovaný za stav,
kdy stěžovatel nenalezl další pracovní uplatnění, již nenese
odpovědnost, neboť tento stav byl způsoben situací na trhu práce.
S uvedeným závěrem by totiž bylo možno souhlasit pouze za stavu,
kdy by byl tento stav skutečně v řízení prokázán. Tak tomu však
v projednávané věci není. Přesto, že stěžovatel v řízení namítal,
že nové zaměstnání nemůže najít zejména pro svůj zdravotní stav
(a nasvědčuje tomu i předložené potvrzení úřadu práce), soud se
již dále hodnocením této okolnosti nijak nezabýval a tuto
neprověřoval. Právě v této skutečnosti vidí Ústavní soud důvod pro
svůj zásah. Podle jeho názoru je totiž třeba brát v úvahu, že
následky onemocnění nemocí z povolání přetrvávají, a mají tak
nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku
podané výpovědi (byť s onemocněním nemocí z povolání
nesouvisející) ocitají v postavení nezaměstnaných. Tito jsou
v poměru ke zdravým pracovníkům, jimž byla dána výpověď ze
stejného důvodu, handicapováni svým zdravotním postižením, a právě
proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda
nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou
nezaměstnaností, anebo zda je dána právě a jen důsledkem
onemocnění nemocí z povolání. Pokud by totiž bylo prokázáno, že na
trhu práce v daném místě pro stěžovatele existovala možnost získat
zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, a v jeho získání
zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané nemocí z povolání, pak
by žalovaný - který po dobu pracovní aktivity zdravého stěžovatele
měl prospěch z jeho rizikové práce - musel nést odpovědnost i za
škodu, takto vznikající, neboť v takovém případě je mezi nemocí
z povolání a touto škodou nepochybně existence příčinné
souvislosti dána. Za takových podmínek je třeba hodnotit nové
postavení stěžovatele jako změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce. (Uvedenému závěru svědčí podle
Ústavního soudu i důkaz opaku, když za změnu poměrů ve prospěch
zaměstnavatele by nepochybně byl považován stav sice značně
nepravděpodobný, nicméně stav, který se nedá vyloučit, totiž stav,
že by stěžovatel po rozvázání pracovního poměru našel zaměstnání
s výdělkem trvale přesahujícím výdělek dosahovaný před ukončením
pracovního poměru.) Ústavní soud tak uzavírá, že závěry obecných
soudů v dané věci by byly akceptovatelné pouze v případě, kdyby
v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nové zaměstnání nenalezl
pouze a jen v důsledku obecné nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že
obecné soudy se z naznačeného pohledu věcí nezabývaly, neposkytly
zatím právům stěžovatele dostatečnou ochranu, a proto byla jejich
rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 zrušena (§82 odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. září 2002