ECLI:CZ:US:2004:4.US.569.03
sp. zn. IV. ÚS 569/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti V. a R. Š., oba zastoupeni JUDr. Z. L., advokátem, směřující proti rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 5 T 117/2003, za účasti Okresního soudu ve Strakonicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 31. října 2003 podání, kterým se stěžovatelé domáhali zrušení shora označeného trestního příkazu. Ve věci stěžovatelé vystupovali v pozici poškozených. Trestní řízení směřovalo proti J. G., Ten byl trestním příkazem uznán vinným z trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a z trestného činu zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 350 hodin.
Podle trestního příkazu se podvodu dopustil na V. Š., ze kterého vylákal částku 80.000 Kč. K trestnému činu zpronevěry mělo dojít uzavřením kupní smlouvy s R. Š. na koupi osobního vozidla, které nebylo ve vlastnictví odsouzeného, ale jednalo se o věc svěřenou mu leasingovou společností Renault Leasing, s. r. o. Napadeným trestním příkazem byli poškození V. Š. a společnost Renault Leasing, s. r. o., odkázáni se svými nároky na náhradu škody v občanskoprávním řízení.
Stěžovatelé v tomto trestním příkazu shledali zásah do svých základních práv zaručených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K němu mělo dojít tím, že prvý stěžovatel byl odkázán na občanskoprávní řízení a s druhým stěžovatelem jako s poškozeným nebylo vůbec jednáno.
Podle jejich názoru se jednalo o jednoduchou trestní věc. Výsledkem řízení mělo být spravedlivé potrestání pachatele a zjednání nápravy v rámci adhezního řízení. Soud zbavil oba stěžovatele jejich práv, když jim svým postupem neumožnil být účastníkem soudního řízení.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích, vedený pod sp. zn. 5 T 117/2003. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že odsouzený si od prvního stěžovatele dne 30. září 2002 půjčil částku 80.000 Kč, kterou však ve lhůtě, stanovené do 31. října 2002, nesplatil. Po opakovaných urgencích ze strany prvého stěžovatele se "... někdy v polovině prosince 2002..." dohodli na prodeji osobního automobilu, z jehož kupní ceny by byl uhrazen dluh obžalovaného vůči prvému stěžovateli. Při výslechu, konaném dne 10. července 2003 u Policie ČR, uvedl první stěžovatel, tedy V. Š., že s nabídkou souhlasil, neboť se mu auto líbilo a cena byla příznivá. Po sepsání kupní smlouvy předali společně se synem, který byl kupujícím automobilu, částku 270.000 Kč, z níž mu odsouzený ihned vrátil starý dluh ve výši 80.000 Kč. Dále stěžovatel uvedl, že jednáním odsouzeného byl podveden dvakrát.
Je tedy nepochybné, že trestný čin podvodu, kterého se měl odsouzený dopustit, byl namířen proti prvému stěžovateli, kterému, dle jeho vlastních slov způsobil škodu ve výši 270.000 Kč. Škoda ve výši původní půjčky nevznikla, neboť dluh byl prvému stěžovateli uhrazen bezprostředně po podpisu kupní smlouvy na osobní automobil.
Při výslechu, který se konal na Policii dne 10. července 2003 (č.l. 8), se označil první stěžovatel za jediného poškozeného se škodou 270.000 Kč.
Jestliže první stěžovatel namítl, že mu byla upřena možnost být účastníkem soudního řízení, dospěl k němu zřejmě na základě nesprávného posouzení věci. Pokud existují rozpory o tom, kdo byl poškozeným, a v jakém rozsahu, bylo by řešení této otázky v trestním řízení jen odkládáním meritorního rozhodnutí, a to z důvodů, které by ani nemohly ovlivnit rozhodnutí o vině či trestu. V dané věci ze spisu nevyplývá jednoznačně, kdo a v jakém rozsahu byl poškozen. Stěžovatel V. Š. tvrdí, že byl poškozen v rozsahu 270.000 Kč. Podle kupní smlouvy však automobil koupil R. Š.
Jestliže Okresní soud ve Strakonicích odkázal poškozené, a to prvého stěžovatele a společnost Renault Leasing, s. r. o., na řízení občanskoprávní, postupoval s ohledem na efektivnost a ekonomii řízení správně.
Pokud tedy jde o druhého stěžovatele, tj. o R. Š., konstatuje Ústavní soud, že v postupu orgánů činných v trestním řízení došlo k pochybení, když s ním nebylo jednáno jako s poškozeným. Tato vada však nedosáhla takové intenzity, aby byla způsobilá poškodit jej v jeho základních právech a svobodách, jak v ústavní stížnosti namítal. Vůči pachateli trestného činu mu přísluší právo na náhradu škody, byť o tom nebylo rozhodováno v rámci trestního řízení. Jinými slovy, přestože s druhým stěžovatelem nebylo orgány činnými v trestním řízení jednáno jako s poškozeným, nebyl zbaven práva domáhat se náhrady škody, která mu měla úmyslným jednáním pachatele vzniknout. Toto právo mu přísluší, a je na něm, aby se domáhal jeho realizace.
V postupu Okresního soudu ve Strakonicích proto Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv stěžovatelů, a to ani v rozsahu, ani ve formě, kterou v ústavní stížnosti uvedli. Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu