Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.04.2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 52/26 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.582.01

sp. zn. IV. ÚS 582/01 Nález Ústavní soud rozhodl za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti T. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresní úřadu v Ústí nad Labem, referátu sociálních věcí a zdravotnictví, odd. péče o rodinu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 10 Co 233/2001 a 10 Co 234/2001, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 P a Nc 198/99, 20 Nc 122/99, 20 P a Nc 247/99, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl jeho nezletilý syn svěřen do výchovy matky. V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, dle kterých má matka lepší předpoklady pro výchovu nezletilého, neboť je na mateřské dovolené s jeho polorodou sestrou a bude mít na výchovu větší časový prostor než otec, který navíc neumožňuje matce styk s dítětem v jejím bydlišti. Soudy se spokojily s tím, že nebylo prokázáno, že druh matky dítě bil, když podnět k trestnímu stíhání byl odložen, ale nevzaly v úvahu, že pro závěry orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání je potřeba více důkazů, než je tomu pro vyhodnocení výchovného prostředí dítěte ve vazbě na další zjištěné skutečnosti. Soud pouze uvedl, že druh matky má sklony k alkoholismu, a vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly v budoucnu projevit na kvalitě výchovného prostředí. Namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadní procesní ustanovení, zejména §122, §123, §125a §132 o.s.ř. (ve znění před novelou, provedenou zák. č.30/2000 Sb.- dále jen "o.s.ř."), neboť se nezabývaly jeho návrhy na provedení důkazů, když je ani neprovedly, ani o nich nerozhodly. Důkazy nehodnotily zákonným způsobem, určité důkazy zcela opomněly, v rozsudku se o nich nezmínily a některé přecenily, chybí logické zhodnocení důkazů v jejich souhrnu i jednotlivě. Konkrétně uvádí, že soudy se nijak nevypořádaly a nezdůvodnily, proč nebyly jako svědci vyslechnuty osoby, jejichž prohlášení o chování druha matky, obecně ve vztahu k nezletilému i ostatním lidem, soudu předložil a proč nebyla vyslechnuta jako svědek sestra druha matky, jejíž svědectví s ohledem na jeho závažnost doporučil ve svém stanovisku i OPD. Dále v odůvodnění rozsudku není uvedeno, že když pracovnice OPD si spolu s matkou šla pro nezletilého do jeho bydliště, byl to nezletilý, který se bránil s matkou odejít, pokud by byl vezen do Ústí nad Labem, a který odmítal z důvodů obavy před druhem matky vůbec do bytu matky jít, a to opakovaně. Soud nezhodnotil, že matka od prosince 1999 do května 2000 o syna neprojevila žádný zájem, ač k tomu byla otcem písemně vyzvána. Učinila tak až na domluvu znalkyně, ale trvala na tom, aby s ní syn jel do Ústí nad Labem, ale poté co syn toto odmítl, matka nehodlala s ním trávit čas v prostředí, kde se syn cítí bezpečný s tím, že to pro ni není důstojné. Poukazuje na to, že soud bez dalšího dokazování převzal názor znalkyně psycholožky o tom, že dítě bylo zbytečně vyšetřováno. Přitom psycholožka, která nemá lékařské vzdělání, hodnotila závěry lékařů o tom, že jejich vyšetření a léčení nezletilého bylo účelové, a postavila na tomto tvrzení závěr o účelovém jednání otce. Soud se ani nevypořádal s tím, že syn mu byl na základě předběžného opatření svěřen do péče, neboť jej převzal od matky v zuboženém stavu, ačkoliv soud měl k dispozici trestní spis, ve kterém byly i barevné fotografie nezletilého s fotografiemi podlitin a lékařskými zprávami s údaji nezletilého o původu zranění. Osoba druha matky nezletilého a vhodnost výchovy syna tímto člověkem nebyla soudem vůbec hodnocena. Soud se nezabýval tím, že do doby než mu byl syn předán v zuboženém stavu, stěžovatel souhlasil s tím, že dítě bude vychováváno matkou. Situace se však změnila, když zjistil, jak syn ve výchově matky vlivem jejího druha trpí. Situace od vydání předběžného opatření do vydání rozsudku se přitom nezměnila, matka stále žije s druhem v jednopokojovém bytě, kde syn spí v místnosti s oběma dospělými a dalším malým dítětem (nar. 1999), je nucen dýchat alkoholické výpary, poslouchat křik, nadávky apod. Pro doplnění uvedl, že pokud měl dítě ve své péči, matka mu na dítě nepřispívala. Poukázal i na to, že rozsudek soudu mu byl doručen způsobem dle ust. §46 odst. 4 o.s.ř., ačkoliv poště nahlásil adresu pro doručení v cizině. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v posuzované věci nejde o případ, kdy by důkazní aktivita dopadala na samotné účastníky, soud své povinnosti dané §120 o.s.ř. dostál a shromáždil dostatečné důkazy ke skutkovým závěrům, na kterých vybudoval věcné rozhodnutí. V rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč neprovedl navrhovaný výslech sestry matčina druha. Tvrzení stěžovatele, že matčin druh byl odsouzen pro ublížení na zdraví při rvačce, nikdo nepopíral a je bez významu, aby ta samá skutečnost byla ověřována trestním spisem. Okresní úřad v Ústí nad Labem, referát sociálních věcí a zdravotnictví ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se domnívá, že svěření nezletilého do výchovy jeho matky je v souladu s jeho zájmem a sám stěžovatel přiznává, že je často pracovně vytížen i v SRN. K osobě matky nebylo žádných připomínek a matka je v schopna v tomto útlém věku poskytnout kvalitnější citové podněty. Rodinná situace je v tomto případě velmi složitá, přičemž pokud se řešené otázky dotýkají rodinných vztahů mezi zúčastněnými a tito nechtějí situaci pozitivně řešit pro vývoj dítěte, nedokáže to ani žádný státní orgán. Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím krajského soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, kterým se nezl. T. H., nar. 31. 8.1996, svěřuje do výchovy matky M. S-ové s tím, že nad nezletilým se stanoví dohled. Rozsudek ve výroku o výživném byl zrušen a v tomto rozsahu vrácen zpět soudu prvého stupně. Z obsahu spisu vyplývá, že rodiče nezletilého se původně mimosoudně dohodli, že syn bude ponechán v péči matky a otec na něj bude platit výživné ve výši 800,- Kč měsíčně. Dne 23. 6. 1999 matka nezletilého podala soudu návrh na svěření syna do své výchovy a stanovení výživného, odůvodněný tím, že žije s druhem L. Š., z tohoto soužití se jim 2. 1. 1999 narodila dcera Petra. Další návrh na úpravu styku s nezletilým odůvodnila tím, že otec dohodnuté termíny nedodržuje, syna předává prostřednictvím různých osob a rodičů a sám se o něho nestará. Dále podala návrh na vydání předběžného opatření, neboť syn jí nebyl po běžné víkendové návštěvě, která měla být ukončena dne 15. 8. 1999, vrácen. Stěžovatel navrhoval, aby syn byl svěřen do jeho výchovy a matce stanoveno výživné. Uvedl, že při návštěvě syna dne 12. 8. 1999 zjistili jeho rodiče, že syn má podlitiny, které mu měl podle jeho tvrzení způsobit druh matky. V předchozí době vykazoval známky nervozity, obavy a nechuť k návratu k matce. V době asi 14 dní před tímto zraněním měl na obličeji stopy prstů, na které ale upozornila sama matka a odůvodnila je neposlušností syna. V mezidobí bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 1999, čj. 20 Nc 556/99-10, pro důvodné podezření na fyzické týrání nezletilého ze strany druha matky na návrh Okresního úřadu - OPD v Ústí nad Labem předběžným opatřením dítě předáno do péče otce. Soud posléze po provedeném řízení dospěl k závěru, že se žádnými objektivními důkazy nepodařilo prokázat, že by ze strany druha matky došlo k ohrožení výchovy nezletilého, či že by jím dokonce byl ohrožován na zdraví. Tvrzení o týrání dítěte vyvrací jak matka tak její druh a podnět k trestnímu stíhání druha matky byl odložen. Rovněž ze svědectví sousedky matky nezletilého nevyplynulo, že by se druh matky choval k nezletilému hrubě a její výpověď také vyvracela tvrzení, že se syn nechce k matce a jejímu druhovi vrátit. Matka o dítě řádně pečovala, docházela s ním na pravidelné kontroly k lékařce, která neshledala v péči o dítě žádné nedostatky. Ze znaleckého posudku z oboru klinické psychologie vyplynulo, že vztah nezletilého k matce je velmi dobrý, byl však negativně ovlivňován ve vnímání prostředí vůči matce. Ze znaleckého posudku je potvrzeno, že ze strany otce a jeho příbuzných bylo účelové vyhledávání lékařských zpráv a podávání nepravdivých informaci. Soud proto přisvědčil návrhu OPD na svěření dítěte matce, která má možnost a je schopna převzít každodenní péči o syna a plně se mu věnovat tak, jako předtím než jí byl odebrán, zatímco možnosti otce jsou omezeny značným pracovním vytížením. Vzhledem k možnostem matky soud neuvažoval o svěření dítě do péče prarodičů ze strany otce, kteří se o dítě dosud převážně starají, tak jak eventuelně navrhoval stěžovatel. Krajský soud dospěl ke stejným závěrům a uvedl, že tvrzení o matčině výchovné nedostatečnosti bylo založeno na jediném a byť závažném momentu, kdy chlapec byl převzat bázlivý, úzkostný a s dvěma hematomy na hýždích a stehnech, dle tvrzení nezletilého způsobenými bitím od druha matky. Původ zranění se však nepodařilo prokázat a dotazovaní sousedé neviděli ani z bytu neslyšeli pláč či hluk, který by svědčil násilném jednání s dítětem. Shodně uvedl, že z hlediska výchovného prostředí má matka k výchově obou svých dětí lepší časový prostor oproti otci, který je vytížen podnikatelskými aktivitami a předpokládá, že péči o nezletilého by zajišťovala jeho manželka a prarodiče. K návrhu stěžovatele na výslech sestry druha matky krajský soud nevyhověl s odůvodněním, že E. Š-ová učinila písemně dvě navzájem si odporující prohlášení a jednalo se o důkazy nepřímé, které vesměs byly shromažďovány v rámci policejního šetření a v době aktuálně bližší zkoumaným událostem. Krajský soud dále uvedl, že soud prvého stupně nepochybil, když svěřil dítě do péče matky, je však třeba konstatovat, že v souvislosti s podrobným prošetřením poměrů v matčině rodině vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly v budoucnu na kvalitě výchovného prostředí a péče o chlapce negativně projevit, a to konkrétně sklony matčina druha k alkoholismu. Vzhledem k tomu, že okresní soud vůbec nezjišťoval výdělkové a majetkové poměry rodičů, zejména otce, zrušil výrok tohoto soudu o výživném nezletilého a věc vrátil k novému projednání. Rovněž zrušil odvoláním napadené rozhodnutí, kterým byl formou předběžného opatření upraven styk matky se synem, neboť svěřením chlapce do její péče pominuly další důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno. Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti, pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní soudu, došlo. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, týkající se nedostatků při provádění dokazování, a to pokud jde o neprovedení jím navrhovaných důkazů, nedostatečné, případně chybějící zdůvodnění, proč tyto důkazy nebyly provedeny, opomenutí hodnocení důkazů provedených a jednostranné hodnocení důkazů bez jejich hodnocení souhrnného, které vedlo k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, majícímu za následek nesprávné právní závěry. Provádění a hodnocení důkazů je upraveno v občanském soudním řádu, který soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o.s.ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. l al. 2 o.s.ř.). Ustanovení §18 o.s.ř. ukládá soudu povinnost dbát na rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv. I když není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, lze tak učinit jen za podmínky, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k návrhovému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Věcí soudu pak je, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§132 odst. l, §157 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti s ohledem na uplatněné námitky zaměřil na zjištění, zda obecné soudy se při provádění dokazování řídily výše uvedenými zásadami. Předmětem sporu v dané věci bylo rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů, kteří spolu nežijí. Nezletilý byl doposud na základě mimosoudní dohody rodičů ponechán v péči matky, otec na dítě přispíval a byl dohodnut způsob styku s dítětem. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba rodiče i prarodiče nezletilého ze strany otce potvrzují, že uvedená mimosoudní dohoda byla v podstatě oběma rodiči plněna způsobem, který vyhovoval oběma rodičům a dítě v péči matky prospívalo. Problémy vznikly až od doby, kdy matka nezletilého trvale žije se svým druhem a jejich společnou dcerou, a kdy dle tvrzení otce došlo k změně psychiky a k neurotickým projevům syna, podloženým obavou dítěte z druha matky a podezřením z týrání dítěte tímto druhem. Soud prvého stupně sice ve věci provedl dokazování výslechem účastníků řízení, prarodičů ze strany otce, manželky otce, druha matky, výslechem sousedky matky, znaleckým posudkem z oboru psychologie, vyjádřeními OPD v Ústí nad Labem a Teplicích, a lékařskými zprávami, týkajícími se zdravotního stavu dítěte a spisem Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem - Krásné Březno, sp. zn. 331/99-9, ze dne 23. 8. 2000, o odložení trestního oznámení na druha matky, se závěry ohledně tohoto dokazování výše uvedenými, nicméně Ústavní soud je nucen konstatovat, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, když v řízení nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, mezi jehož hlavní znaky patří princip rovnosti zbraní. Z obsahu spisu vyplynuly v souvislosti s provedeným dokazováním zejména tyto nedostatky: Z protokolu o jednání Okresního soudu Ústí nad Labem, konaném dne 31. 8. 1999 (č.l. 20 spisu) Ústavní soud zjistil, že ve věci byly provedeny listinné důkazy psychologické vyšetření - lékařská zpráva ze dne 26. 8. 1999, další lékařská zpráva ze dne 25. 8. 1999, lékařská zpráva od MUDr. A. Z-ové ze dne 17. 8. 1999. Ústavní soud konstatuje, že ze zprávy, založené na č.l. 17 vystavené MUDr. A. Z-ovou, dětskou psychiatričkou, dne 17. 8. 1999, vyplývá, že u dítěte se projevují neurotické projevy, strach ze separace, odmítavý postoj k matce a jejímu druhovi, kladný vztah k otci a jeho manželce. Z lékařské zprávy ze dne 25. 8. 1999, vystavené MUDr. L. Ř-ovou (č.l. 7), vyplývá, že přetrvávají projevy řečového zadrhávání a noční děsy a je doporučena pravidelná kontrola u psychiatra a psychologa. Ze zprávy o psychologickém vyšetření ze dne 26. 8. 1999, vystavené PHDr. V. H. (č.l. 6), klinickým psychologem, vyplývá zlepšení zdravotního stavu. Ve spise je dále na č.l. 9 založena zpráva z psychiatrického vyšetření ze dne 14. 8. 1999, vystavená psychiatrickým oddělením Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, ze které vyplývá, že dítě je plačtivé, sděluje, že je bito partnerem matky, při zmínce o odvozu k matce se brání. Lékař považuje v rámci tohoto akutního pohotovostního vyšetření za prokázané, že je dítě bito a bojí se partnera matky. Ze zprávy MUDr. L. Ř-ové, dětské lékařky, o vyšetření nezletilého dne 13. 8. 1999 (č.l. 10) vyplývá, že dítě má na pravé hýždi hematom v rozsahu 8 x 1 cm a na levém stehně v rozsahu 9 x 2 cm, je úzkostné, bázlivé, zadrhává až koktá. Je doporučeno vyšetření dětským psychiatrem. Hodnocením těchto důkazů (jejichž provedení bylo konstatováno v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně) se soud nezabýval, pouze převzal stanovisko soudní znalkyně, dle kterého se jí jeví provedená lékařská vyšetření účelová s tím, že chování dítěte, tak jak je popisoval otec a jak bylo předkládáno dětské psychiatričce, neodpovídalo jejím vlastním poznatkům o chování dítěte, které v časově shodné době měla možnost vyšetřovat. Soud však pominul, že tato znalkyně měla možnost navázat osobní kontakt s dítětem až při prvním pohovoru dne 28. 1. 2000, a její závěry o účelovosti lékařských vyšetření, případně o odlišném pozorování chování nezletilého, se mohou vztahovat jen na vyšetření prováděná dětskou psychiatričkou v době vypracovávání znaleckého posudku (ve spisu rovněž založené zprávy, které v podstatě konstatují přetrvávající neurotické projevy ve vazbě na vývoj rodinné situace). Jakkoli by se pak soudu mohla jevit lékařská vyšetření, prováděná bezprostředně po zjištění zranění dítěte a jeho tvrzení o mechanismu jejich vzniku, jako nadpočetná, či účelová, bylo namístě s ohledem na závažnost věci, pokud soud měl o věrohodnosti obsahu předložených potvrzení různých lékařů pochybnosti, aby v tomto směru dokazování doplnil např. výslechem jednotlivých lékařů. V každém případě však bylo jeho povinností se k těmto důkazům v odůvodnění rozhodnutí vyjádřit. Tyto důkazy navíc byly podkladem ( pro podezření na týrání dítěte) pro nařízení předběžného opatření o předání nezletilého do výchovy otce. Soud však uvedené důkazy, obsahující i bezprostřední sdělení dítěte, nijak ani samostatně, ani ve vazbě na další zjištěné skutečnosti nehodnotil, a to, že zranění nezletilého nezpůsobil druh matky, dovodil z toho, že tento takové jednání stejně jako matka popírá a jejich sousedka rovněž uvádí, že ze strany druha matky nedochází ve vztahu k nezletilému k násilnému jednání. Krajský soud tyto úvahy doplnil tím, že z bytu není slyšet pláč či hluk svědčící o násilném chování k dítěti. Na č.l. 34 spisu je založen záznam, provedený pracovnicí Okresního úřadu v Teplicích ze dne 7. 9. 1999, kdy se za její přítomnosti uskutečnila návštěva nezletilého jeho matkou v bydlišti otce dítěte, ze které mimo jiné vyplývá, že nezletilý odmítl s matkou odjet do Ústí nad Labem, protože je tam její druh. Na č.l. 35 spisu je záznam Okresního úřadu v Ústí nad Labem z návštěvy nezletilého u matky, konané za přítomnosti pracovnice OPD dne 16. 9. 1999, a ze které vyplývá, že nezletilý z obavy před druhem matky odmítal vstoupit do matčina bytu a po dobu návštěvy evidentně vykazoval strach z jejího druha. Přestože soud byl s těmito záznamy seznámen a jejich přečtení protokoloval, jejich hodnocením se rovněž nijak nezabýval. Na č.l. 107 spisu je založena žádost stěžovatele, podaná prostřednictvím jeho právní zástupkyně, aby ve věci bylo provedeno psychologické vyšetření L. Š. Rovněž tento návrh na doplnění dokazování soud zcela pominul, ačkoliv osoba druha matky byla pro věc zcela klíčová, a to jak pro prověření jeho vztahu k dítěti a s ohledem na negativní poznatky ohledně jeho osoby, vyplývající ze spisového materiálu, tak i z hlediska vhodnosti jeho vlivu na výchovu nezletilého. Návrhem na doplnění dokazování v tomto směru, který byl opakovaně učiněn i v odvolání stěžovatele, se nezabýval ani krajský soud, který pouze konstatoval, že vyšly najevo skutečnosti, které by se mohly v budoucnu na kvalitě výchovného prostředí a péče o chlapce negativně projevit, a to konkrétně sklony matčina druha k alkoholismu, avšak nijak neobjasnil, proč by se tento negativní dopad měl projevit až v budoucnosti, když skutečnosti ohrožující výchovu nezletilého jsou známy již nyní. Na č.l. 47 spisu je založen přípis Okresního úřadu v Ústí nad Labem, kterým je soudu jako příloha zasílán anonymní dopis ze dne 1. 12. 1999, ve kterém je poukazováno na násilnické sklony L. Š., který se k nezletilému choval vulgárně a bil jej, je poukazováno na jeho sklon k alkoholismu, kontakt s narkomany, závislost na sázkových hrách, přetrvávající trestnou činnost, násilné chování k vlastním rodinným příslušníkům (sestrám, malému synovci a babičce) a neplacení dluhů. Ve spise je dále jako příloha k odvolání na č.l. 162 založeno čestné prohlášení sestry L. Š. paní E. Š-ové ze dne 16. 3. 2001, kterým potvrzuje, že byla pisatelkou uvedeného dopisu ze dne 1. 12. 1999, adresovanému Okresnímu úřadu v Ústí nad Labem, který původně nepodepsala z důvodů obav o svou bezpečnost a ve kterém opětovně potvrzuje násilné chování L. Š. k nezletilému a nevhodné výchovné poměry v rodině jeho matky. Tytéž skutečnosti prohlašuje i v čestném prohlášení ze dne 8. 5. 2001, založeném na č.l. 178 spisu. Na č.l. 171 spisu je založen přípis Okresního úřadu v Ústí nad Labem, odboru sociálních věcí a zdravotnictví ze dne 23. 5. 2001 ohledně šetření poměrů v rodině matky nezletilého, ve kterém je s poukazem na závažnost uvedených sdělení žádáno o výslech E. Š-ové jako svědka. Přes tyto skutečnosti a návrh stěžovatele na výslech této svědkyně (viz protokol o jednání ze dne 20. 6. 2001) soud E. Š-ovou ve věci nevyslechl, důvody svého postupu neobjasnil, pouze uvedl, že se jedná o důkazy nepřímé, shromažďované v rámci policejního šetření a v době aktuálně bližší zkoumaným událostem. Stejně tak soud nijak nehodnotil písemná "čestná prohlášení" dalších osob (sousedů v bydlišti matky), vyjadřujících se k osobě L. Š. (jeho násilnému chování a alkoholismu), včetně vyjádření starostky Obce T., kde L. Š. do 24. 9. 1997 bydlel u své babičky, a ve kterém se uvádí, že tento má pověst násilníka, požívajícího alkoholické nápoje, byl několikrát řešen přestupkovou komisí pro velmi hrubé chování a fyzické napadení své babičky (řízení nebylo nikdy dokončeno, neboť babička ze strachu z reakce jmenovaného, vzala vždy své oznámení zpět). K těmto důkazům, přestože byly při jednání konaném u odvolacího soudu dne 20. 6. 2001 konstatovány, se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil. Soud dále konstatoval, že matka o dítě v době, kdy jej měla ve vlastní péči, tj. do prosince 1999, odpovídajícím způsobem pečovala, ale již nehodnotil, že rovněž odpovídající péče mu byla zajišťována v době, kdy bylo svěřeno do výchovy otce, tj až do 30. 8. 2001, kdy na základě výkonu rozhodnutí bylo opětovně předáno matce. Otec je sice pracovně více vytížen než matka, nicméně z jeho výpovědi i výpovědi dalších rodinných příslušníků vyplývá, že víkendy tráví doma a synovi se věnuje. Jedná se tedy o běžnou standardní situaci, kdy v rodině otce s péčí o syna navíc vypomáhají rodinní příslušníci, ke kterým má nezletilý dobrý vztah. Soud rovněž pominul, že z psychologického posudku vyplynulo, že nezletilý má úzký citový vztah na prarodiče ze strany otce, a nejvýznamnější osobností jeho života se aktuálně jeví jeho dědeček. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v daném případě soud odmítl provést důkazy, které by mohly přispět ke zjištění skutkového stavu věci požadovanému ustanoveními hmotného práva, což ve svém důsledku v tomto posuzovaném případě znamená porušení práva na spravedlivý proces, tak jak jej zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že tímto nálezem nijak nemínil předjímat rozhodnutí o tom, kterému z rodičů má být nezletilý svěřen do výchovy, ani v tomto řízení o ústavní stížnosti důkazy sám nehodnotil, neboť respektuje, že tato činnost náleží především obecným soudům, nicméně nelze přehlédnout, že v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je kladen důraz na ty důkazy, které svědčí v neprospěch návrhů stěžovatele, zatímco důkazy, svědčící ve prospěch jeho tvrzení, nebyly soudem vůbec provedeny, event. nebyly hodnoceny způsobem odpovídajícím příslušným ustanovením o.s.ř. Ústavní soud tedy sdílí názor stěžovatele, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je obsaženo právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu, za který je však možné považovat jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Z uvedených důvodů přistoupil Ústavní soud ke zrušení obou napadených rozhodnutí tak, aby ve věci mohlo být doplněno dokazování, umožňující co nejspolehlivější zjištění skutkového stavu a následně bylo zákonu odpovídajícím způsobem provedeno hodnocení důkazů, které bude podkladem pro rozhodnutí soudu, přičemž kriteriem pro rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů by v souladu s Úmluvou o právech dítěte (104/1991 Sb.) měly být přednostně "zájmy dítěte", kdy tedy prioritní nebude zájem rodičů, ale ochrana práv nezletilého a ohledy na jeho zdárný vývoj. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, vyhověl a shora označená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. dubna 2002