ECLI:CZ:US:2017:4.US.586.17.1
sp. zn. IV. ÚS 586/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ivy Hrdličkové, zastoupené Mgr. Václavem oříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2016 č. j. 7 As 220/2016-29 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2016 č. j. 10 A 22/2016-42 za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a za účasti A) Celního úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem Kasárenská 6/1473, České Budějovice a B) Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 27. 2. 2017, doplněné po výzvě Ústavního soudu dne 8. 11. 2017, napadá Iva Hrdličková (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") oba v záhlaví označené soudní rozsudky, které podle jejího názoru porušily její právo na spravedlivý proces. Dále jimi měl být porušen ústavní princip "žádný trest bez zákona".
II.
Z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti se zjišťuje:
Rozhodnutím Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 16. 9. 2015 č. j. 37542-7/2015-520000-12 byla Iva Hrdličková uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §42a odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Přestupku se dopustila tím, že jako řidička osobního automobilu neměla na vozidle přilepen kupon, prokazující úhradu časového dálničního poplatku. Za spáchání tohoto přestupku jí celní úřad uložil pokutu ve výši 1 500,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000,- Kč.
Rozhodnutím Generálního ředitelství cel (dále jen "žalovaný") ze dne 4. 12. 2015 č. j. 58075-3/2015-900000-304.2 bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "správní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 10 A 22/2016-42 žalobu stěžovatelky zamítl. Správní soud vyvrátil tvrzení žalobkyně, že se výše uvedeného přestupku nedopustila, neboť prý měla kupón vylepený na zadním skle svého vozidla, stejně jako neuvěřil jejím tvrzením, že vozidlo v době zastavení hlídkou řídil její spolujezdec, který v odstavném pruhu komunikace prý zastavil z důvodu defektu pneumatiky a nikoli z důvodu kontroly pracovníků celní správy. Správní soud konstatoval, že žalobní bod vztahující se k úředním osobám byl uplatněn po lhůtě vymezené v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., proto se jím soud nezabýval.
Proti rozsudku správního soudu podala žalobkyně kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., kterou Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2016 č. j. 7 As 220/2016-29 zamítl jako nedůvodnou a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Kasační soud uvedl, že se se závěry obsaženými v rozsudku krajského soudu ztotožňuje, protože mají oporu jak v obsahu správního spisu, tak i v platné právní úpravě. Kasační soud též uvedl, že důvody, pro které stěžovatelka uplatnila svoji žalobní námitku opožděně, jsou pro posouzení její přípustnosti irelevantní. Jestliže její námitka, spočívající v požadovaném posouzení, zda výrok, případně odůvodnění "odsuzujícího rozhodnutí" musí uvádět ustanovení, podle kterého je příslušná část pozemní komunikace zpoplatněna, byla uplatněna až v ústním jednání před krajským soudem, šlo o námitku opožděnou, uplatněnou po uplynutí lhůty pro rozšiřování žalobních bodů podle §71 odst. 2 ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 s. ř. s.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje především s rozhodnutím kasačního soudu. Konkrétně nesouhlasí s tím, že kasační soud odmítl její námitku, směřující proti údajným vadám, resp. nezákonnosti "odsuzujícího rozhodnutí" vydaného správním soudem. Správní soud se podle jejího názoru měl zabývat vznesenými námitkami, i když byly uplatněny jejím právním zástupcem až po uplynutí procesní lhůty, na začátku jednání před krajským soudem. Stěžovatelka poznamenává, že považuje za obecně nespravedlivé, odmítnou-li se správní soudy zabývat uplatněnou námitkou pouze z důvodu zmeškání procesní lhůty.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť i když stěžovatelka, resp. jí zmocněný advokát překročil lhůtu stanovenou k odstranění vad podání (výzva byla advokátu stěžovatelky doručena do jeho datové schránky dne 25. 10. 2017), vady podání byly následně (dne 8. 11. 2017) odstraněny a ústavní stížnost byla po formální stránce schopna projednání.
V.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
V projednávané věci Ústavní soud žádný protiústavní exces v rozhodovací činnosti obecných soudů nezjistil. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
K námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti, se již dostatečně vyjádřil kasační soud v napadeném rozhodnutí; ústavní stížnost v tomto ohledu nepřináší žádnou novou argumentaci, ale pouze opětovně poukazuje na procesní pochybení advokáta stěžovatelky, který uplatnil námitku až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, což by však, podle jejího názoru, nemělo soudu bránit v tom, aby se i takto po lhůtě podanou námitkou zabýval.
Námitky, vznesené v ústavní stížnosti, nemají žádnou ústavněprávní relevanci. Stěžovatelka měla dostatek možností uplatnit své námitky jak před správními orgány, tak před soudy ve správním soudnictví. Jak vyplývá z rekapitulace správního spisu, stěžovatelka i její zástupce byli v přestupkovém řízení zcela nečinní. Rovněž před podáním žaloby stěžovatelka, zastoupena advokátem, měla dost času a příležitostí k tomu, aby koncentrovala svoje žalobní body k těm skutečnostem, které považovala z hlediska správní žaloby za relevantní. Již s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka byla v průběhu řízení před krajským soudem zastoupena advokátem, nelze uvažovat o tom, že by nebyla zajištěna ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatelky řádně a tedy i kvalifikovaně.
Byla to sama stěžovatelka, která v předchozím průběhu řízení zanedbala obecně uznávaný právní princip vigilantibus iura ("nechť každý si střeží svá práva"). Nápravy takových pochybení se nelze domáhat až v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud neshledal ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné porušení ústavních práv; ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu