ECLI:CZ:US:2000:4.US.586.99
sp. zn. IV. ÚS 586/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ž. O., zastoupené Mgr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. 9. 1999, č.j. VS-3901/99-141, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9.4.1999, č.j. VS/2-53/1740/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 11. 1999 obdržel Ústavní soud telefaxové podání ústavní stížnosti, které bylo doplněno originálem podání doručeným dne 1.12.1999. V této stížnosti stěžovatelka uvádí, že do ČR přicestovala na základě pozvání vlády ČSFR (usnesení č. 905/1990) a na území republiky má trvalý pobyt od 31. 7. 1993. Vzhledem k tomu, že splňuje veškeré zákonem stanovené podmínky pro udělení státního občanství ČR, požádala o toto občanství, když se předtím-v roce 1997, v dobré víře, že její žádosti bude vyhověno, vzdala státního občanství Ukrajinské republiky. Její žádosti však Ministerstvo vnitra nevyhovělo a vyhověno nebylo ani rozkladu, o kterém rozhodoval ministr vnitra.
Podle názoru stěžovatelky nemůže obstát odůvodnění, že na udělení státního občanství není právní nárok. Správní orgán má vzít v úvahu veškeré okolnosti a souvislosti případu a měl proto zohlednit, že stěžovatelka vycházela z domněnky, že pozvání vládou ČSFR je dostačující a že není nutný výslovný příslib udělení státního občanství, který ostatně zákon ani neupravuje. Jednala tedy de facto v omylu, když se vzdávala státního občanství Ukrajiny a na základě tohoto omylu se stala osobou bez státního občanství. Tímto jednáním byla stěžovatelka de facto zbavena státního občanství a tedy došlo, dle jejího názoru, ke zjevnému porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR. Dále pak byly porušeny čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 této Úmluvy.
Ústavní soud po konstatování, že ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě, si vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra. Ve vyjádření ze dne 7. 2. 2000 se uvádí, že na základě pozvání vlády byl stěžovatelce udělen pouze příslib udělení vstupního víza do bývalé ČSFR a byl jí povolen trvalý pobyt na území ČR. Nikdy jí však nebyl dán příslib udělení státního občanství ČR a ani jiným způsobem nebyla utvrzena v tom, že by povolení k přesídlení do ČR z oblasti postižené černobylskou havárií zakládalo nárok na udělení státního občanství. Žádost každého cizince o udělení státního občanství byla a je posuzována dle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání občanství ČR, ve znění pozdějších předpisů. Posuzování je individuální, a proto udělení státního občanství u jedné osoby nezakládá automaticky právo jiné osoby na obdobný postup.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření dále zpochybnilo tvrzení stěžovatelky, že se státního občanství Ukrajiny vzdala v dobré víře, že jí bude uděleno občanství ČR. O podmínkách udělení státního občanství ČR se stěžovatelka mohla informovat u okresního (obvodního) úřadu či přímo na Ministerstvu vnitra. Pokud tedy sama projevila vůli pozbýt státní občanství Ukrajiny, musela si být vědoma následků, tedy, že se může stát osobou bez státního občanství. Proto je povinna snášet důsledky takového rozhodnutí.
Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že na základě Úmluvy OSN o zamezení a snížení bezdomovectví z roku 1961 a Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997, jsou zastupitelské úřady na území ČR informovány o skutečnosti, že vydáním dokladu o propuštění z dosavadního státního svazku bez příslibu udělení cizího občanství, mohou vytvořit situaci, kdy by se jejich státní občané mohli stát bezdomovci. Proto není možné akceptovat námitku, že neudělením státního občanství ČR, byla stěžovatelka státního občanství zbavena. K žádosti o udělení státního občanství přiložený doklad, že stěžovatelka není státní občanskou Ukrajiny, vydaný zastupitelským úřadem Ukrajiny v Praze ze dne 26. srpna 1997, nebyl Ministerstvem vnitra vyžadován a stěžovatelka si jej obstarala sama na základě vlastního rozhodnutí. Sama skutečnost, že stěžovatelka nemá státní občanství, nemůže být jediným důvodem pro udělení státního občanství ČR, neboť by tím byla porušena svrchovanost státu i nezadatelné právo států rozhodovat o tom, kdo se stane či nestane jejím občanem. Chyba, která vznikla na straně ukrajinských orgánů proto nemůže být napravena rozhodnutím orgánů ČR. Kromě toho Ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatelka disponuje cestovním dokladem platným do 16. 7. 2001 a trvalým zpětným vízem na 180 dní platným do 4. 2. 2000, které získala 16. 7. 1999, kdy požádala současně cizineckou policii i o výměnu průkazu k pobytu v ČR z důvodu změny státního občanství - pozbytí státního občanství Ukrajiny. Pozbytí státního občanství Ukrajiny, tedy cizinecké policii oznámila až téměř za dva roky, tedy v rozporu s tehdy platným zákonem č. 123/1992 Sb., který ukládal povinnost hlásit každou změnu do tří dnů..
Účastník řízení z výše uvedených důvodů nesdílí názor stěžovatelky o porušení tvrzených základních práv a svobod.
Ústavní soud především posoudil, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. V tomto směru konstatoval, že stěžovatelka sice nevyčerpala všechny prostředky, které jí k ochraně práv poskytuje právní řád ČR, neboť nepodala proti rozhodnutí ministra vnitra správní žalobu dle §247 a násl. o.s.ř., současně však konstatoval, že tento prostředek ochrany by zjevně nebyl efektivní, neboť Vrchní soud v Praze v obdobných případech řízení zastavuje. Jak vyplývá např. z usnesení sp. zn. 6A 77/97, vychází přitom z názoru, že není-li subjektivní právo na udělení státního občanství, nemůže být na takovém neexistujícím právu žadatel zkrácen. Chybí tedy základní podmínka soudního přezkoumání správního aktu (§247 odst. 1 o.s.ř.). Kromě toho jsou takové případy výslovně vyjmuty z přezkumu ustanovením §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost přijal jako přípustnou, avšak po posouzení jejího obsahu a vyjádření účastníka dospěl k závěru, že je nezbytné ji odmítnout, a to z následujících důvodů.
Není pochyb o tom, že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci vstupovat na jeho území, pobývat na něm a případně získat státní občanství. Jinak řečeno, není žádného základního práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství neudělí. Pokud stěžovatelka argumentuje ustanovením čl. 12 odst. 2 Ústavy, je tato argumentace zcela nepřípadná, neboť tento článek zcela nepochybně chrání toliko občany České republiky, kterým zaručuje, že všechny akty, jimiž jedinec může pozbýt státní občanství ČR, jsou podmíněny jeho souhlasným projevem vůle, (ať již vyjádřeným výslovně či jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti). Tato ústavní zásada je pak promítnuta do zákonné úpravy pozbývání státního občanství (§16 a 17 zák. č. 40/1993 Sb.). V případě stěžovatelky je tedy tvrzení o porušení tohoto článku naprosto neakceptovatelné, neboť z logiky věci plyne, že nikdo nemůže pozbýt to, co nemá.
Nelze také souhlasit s tvrzením o porušení čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě, neboť stěžovatelce, jak vyplývá z údajů Ministerstva vnitra, nic nebránilo ve svobodě pohybu a pobytu, když, jak výše uvedeno, disponovala doklady k možnému vycestování. Právo svobodného pobytu na území republiky bez časového omezení má však samozřejmě jen občan ČR (čl. 14 odst. 4 Listiny). Ústavní soud nesdílí ani názor o porušení práva na spravedlivý proces, neboť o žádosti stěžovatelky bylo rozhodováno v řádném správním řízení a pravomocné správní rozhodnutí stěžovatelka z přezkumu obecného soudu vyloučila svým vlastním postupem.
Ústavní soud tedy uzavírá, že Česká republika ve svém právním řádu stanovila podmínky pro vznik státoobčanského vztahu způsobem, který z hlediska ústavnosti nevzbuzuje pochyb. V případech, kdy tento vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu ( a tak tomu bylo v případě stěžovatelky), má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádné právo zaručené Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy. Takový postup není rozporný ani s Evropskou úmluvou o státním občanství, kterou Česká republika podepsala dne 7. 5. 1999, a u které v současné době probíhá proces ratifikace.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu