ECLI:CZ:US:1995:4.US.59.95
sp. zn. IV. ÚS 59/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelky A. L. proti rozhodnutí Okresního úřadu Kladno - referátu pozemkového úřadu ze dne 11. 1. 1994, čj. 1592/44/92 Poz/HS, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. 19 Ca 285/94 takto:
Rozhodnutí Okresního úřadu Kladno - referátu pozemkového
úřadu, ze dne 11. 1. 1994, čj. 1592/44/92 Poz/HS, a rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. 19 Ca 285/94,
se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost
směřující proti shora uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že těmito
rozhodnutími, jimiž bylo rozhodnuto o jejím restitučním nároku,
byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a 36 odst.
3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 19 Ca 285/94, jakož
i z obsahu spisu Pozemkového úřadu Kladno, které si Ústavní soud
vyžádal, bylo zjištěno, že Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad,
k návrhu navrhovatelky, závětní dědičky původní vlastnice
nemovitostí M. H., směřujícímu proti obci O. na vydání jedné
ideální poloviny nemovitostí, a to domu čp. 1 se st. p. č. 22/1,
zahrady p. č. 122, st. p. č. 22/2 a pastviny p. č. 123, vše
v k.ú. O., , rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen zákona o půdě) tak, že navrhovatelka není vlastnicí
uvedených nemovitostí v podstatě s odůvodněním, že předmětné
nemovitosti nepřešly na stát žádným ze způsobů, uvedených v §6
odst. 1 zákona o půdě, neboť zjistil, že polovinu nemovitostí st.
p. č. 22/2 a p. č. 123/2 nabyl stát jako odúmrť a st.p.č. 22/1
s domem č.p. 1 a p. č. 122 přešly do vlastnictví státu na základě
rozhodnutí finančního odboru ONV K. n. V. ze dne 31. 8. 1959, čj.
Fin.88/59/610, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí
vyhlášky č. 88/1959 Ú. l.
O opravném prostředku navrhovatelky proti uvedenému
rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodoval pak Krajský soud v Praze,
který vycházel ze zjištění, že rozhodnutím MNV O., ze dne 7. 3.
1952, zn. IX-616/52, byly hospodářské budovy č.p. 1 v O. včetně
obytného domu M. H., sestry matky navrhovatelky, přikázány podle
§3 odst. 1 zákona č. 55/1947 Sb. do nuceného nájmu JZD O. a že
rozhodnutím finančního odboru ONV K.n.V., ze dne 31. 8. 1959, čj.
Fin. 88/59/610 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí
vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. přešly dům č.p. 1 se s.t.p. 22/1
a zahradou p.č. 122 v k.ú. O. z vlastnictví M. H. do vlastnictví
čs. státu - MNV O. Dospěl pak v podstatě ke shodnému závěru jako
pozemkový úřad, jehož rozhodnutí potvrdil, přitom v odůvodnění
svého rozsudku pak uvedl, že pro odstranění majetkových křivd
způsobených občanům podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. byl
vydán zvláštní zákon, a to zákon č. 403/1990 Sb., který
nerozlišuje svou působnost na majetek zemědělský a nezemědělský,
ani to, zda rozhodnutí, na jehož základě k přechodu majetku na
stát došlo, bylo vydáno v souladu s vládním nařízení č. 15/1959
Sb., či nikoliv. Protože je nepochybné, že předmětné nemovitosti
přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tento
způsob přechodu majetku na stát je restitučním titulem podle
zákona č. 403/1990 Sb. bez ohledu na to, zda se tak stalo
v souladu s citovaným vládním nařízením či nikoliv, a protože
tento způsob přechodu majetku na stát není žádným z restitučních
důvodů taxativně uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, není možno
dodatečně konstruovat způsob přechodu na stát tak, aby vyhovoval
některému ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě.
Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka ústavní stížnost,
v jejímž odůvodnění v podstatě poukázala na to, že z doposud
provedených důkazů je zřejmé, že u předmětných nemovitostí se
jednalo o hospodářské budovy a pozemky, které patřily k původní
zemědělské usedlosti. Tuto skutečnost, kterou ani žádný
z účastníků v řízení nezpochybnil potvrzuje jak výpis z pozemkové
knihy, tak rozhodnutí MNV O. ze dne 7. 3. 1952, kterým byly
předmětné nemovitosti přikázány dle zákona č. 55/1947 Sb., jenž
byl později nahrazen vládním nařízením č. 50/1955 Sb. do nuceného
nájmu JZD O. Není tedy podle jejího názoru pochybnosti o tom, že
se jedná o nemovitosti, které nutno podřadit pod rozsah působnosti
zákona o půdě v souladu s jeho ustanovením §1 odst. l písm. b).
Zůstává však otevřená otázka restitučního titulu. Uvedla dále, že
je zřejmé, že rozhodnutí, na základě kterého došlo k přechodu
vlastnického práva, bylo vydáno v rozporu s vládním nařízením č.
15/1959 Sb., a tudíž se jedná o rozhodnutí neplatné od samého
počátku. V případě této právní konstrukce by bylo možno, podle
jejího názoru, použít hned tři restituční tituly, a to tituly
uvedené pod písmeny p), r) a t) §6 odst. 1 zákona o půdě.
I v případě, že by bylo nutno připustit účinnost takového
rozhodnutí, přistoupil by k těmto titulům i titul dle písm. n),
kdy vyvlastnění je v tomto případě nutno vykládat tak, že se jedná
v podstatě o jakékoliv rozhodnutí státního orgánu, ve kterém se
rozhoduje o odnětí konkrétního vlastnického práva konkrétnímu
vlastníkovi. Dovozuje tedy, že v daném případě je možno použít
několik restitučních titulů zákona o půdě a nebylo tedy možno
rozhodnout s odůvodněním, které použily obě ústavní stížností
napadená rozhodnutí. V závěru pak poukazuje na publikovaný
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 29 Ca
125/92, který její názor potvrzuje, a dále na to, že při přípravě
restitučních zákonů se vycházelo z toho, že veškerý zemědělský
majetek bude řešen speciálním zákonem, což bylo také prezentováno
veřejnosti. Uzavírá pak, že v důsledku nesprávného právního
posouzení celé věci orgány veřejné moci bylo porušeno její právo
na ochranu vlastnického práva (čl. 11 Listiny) a dále právo na
náhradu škody, způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné
správy tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny.
Účastník řízení Krajský soud v Praze k výzvě Ústavního soudu
k podání vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na
odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník - Pozemkový fond ČR, ve svém vyjádření
k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí vydaná dosud oběma
orgány ve věci restitučního nároku navrhovatelky považuje za
správná a s názory uvedenými v jejich odůvodněních se ztotožňuje.
Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad, a obec O. se svého
postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdaly.
Ústavní soud ČR po té, co se seznámil s obsahem spisů
Krajského soudu v Praze a Pozemkového úřadu Kladno, týkajících se
předmětné věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v zásadě
opodstatněná. Podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda
v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě vlastnického práva
k nemovitostem na základě rozhodnutí, vydaného v rozporu s vládním
nařízením č. 15/1959 Sb., je u zemědělského majetku možno použít
režim zákona o půdě, či nikoliv. Aniž by Ústavní soud v daném
případě jakkoliv skutkově hodnotil, zda majetek, který je
předmětem sporu, splňuje podmínky ustanovení §1 odst. 1 zákona
o půdě, jakož i otázku, zda, od kdy a na základě jakého právního
poměru byl tento majetek v době ztráty vlastnictví v užívání
jiného vlastníka odlišného subjektu, když důkazy v tomto směru
navrhovatelkou předložené zatím v předchozích řízeních hodnoceny
nebyly, nemůže pominout svůj vlastní nález, který vydal dne 15.
5. 1995, ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 105/94, v němž vyslovil
názor, že v případech zemědělského majetku, u kterého byl
v minulosti uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb., ač to
bylo podle jeho §2 vyloučeno, nelze vyloučit postup podle zákona
o půdě a v podstatě se tak ztotožnil s názorem vyjádřeným
v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci, sp. zn. 29 Ca
125/95, ze dne 28. 5. 1993, který byl publikován ve Sbírce
soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 35, Správní právo
č. 3/94, podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na
stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nelze ještě dovodit,
že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona
č. 403/1990 Sb., a že je vyloučeno použití zákona o půdě. Za
tohoto stavu pak, s přihlédnutím k principu právní jistoty
a ochrany důvěry občanů v právo (čl. l Ústavy), nezbývá než
konstatovat, že v posuzovaném případě nebyla právům navrhovatelky
poskytnut dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst.
1 Listiny, a proto byla obě napadená rozhodnutí Ústavním soudem
zrušena.
Pro úplnost je třeba k navrhovatelkou tvrzenému porušení čl.
11 Listiny odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které
ochranu stanovenou uvedeným článkem chápe Ústavní soud především
jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného, tedy
existujícího. Navrhovatelce pak nelze přisvědčit ani v tom, že by
napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 3 a 4
Listiny, který zakotvuje právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu, či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když samotné
právo na náhradu škody takto způsobené předmětem předchozích
řízení nebylo.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. září 1995