ECLI:CZ:US:2006:4.US.596.06.1
sp. zn. IV. ÚS 596/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 6. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2006 č. j. 3 To 28/2006-2685, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele došlo v záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2005 č. j. 3 T 14/2003-2525, přičemž ve vztahu ke stěžovateli odvolací soud nově rozhodl (§259 odst. 3 tr. řádu) tak, že pro ve výroku blíže popsané jednání jej shledal (vedle dalších obžalovaných) vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., pročež ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.
Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tamnímu soudu vytkl, že neprovedl jím navržené důkazy obsažené v odvolání ze dne 20. prosince 2005, přičemž tento postup náležitě neodůvodnil. Tím mělo dojít k ústavně neakceptovatelné realizaci důkazního procesu, nalézající odraz ve vadě "opomenutých důkazů" ve smyslu judikatury Ústavního soudu a současném porušení kautely plynoucí z §2 odst. 5 tr. řádu. Obdobný charakter deficitu důkazního řízení potom stěžovatel shledává v nedostatečném vypořádání se s provedeným důkazem blíže označenými pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími Celního úřadu v Novém Jičíně. Stěžovatel ve svém návrhu poté namítl vybočení soudu ze zásady volného hodnocení důkazů, spočívající ve ztotožnění jeho jízdní soupravy SPZ NJA 6055/NJ 7309 s jízdní soupravou SPZ NSA 6055/NS 7309, dále potom způsobu hodnocení svědecké výpovědi M. K., jakož i vyvození termínů přepravy inkriminovaných nákladů. V návaznosti na zmíněné výhrady dovolával se rovněž toho, že dle jeho přesvědčení nebyl předložen jediný důkaz o jeho přítomnosti včetně jízdní soupravy při nakládce ve společnosti Deposito Fiscale VINAL, S.p.A. v Itálii, stejně jako nebyl předložen jediný důkaz ohledně tvrzení o tom, že by s jízdní soupravou NJA 6055/NJ 7309 provedl důkazně nepodloženou vykládku v České republice, když totéž platí stran zjištění soudu, že přepravy nákladů ve dnech 7. 12. 1996, 21. 12 1996 a 16. 1. 1997 byly realizovány podloudně s nákladem lihu, jehož množství bylo určeno "na základě nepřípustné důkazně nepodložené domněnky". S odkazem na takto formulované stížnostní body domáhal se posléze stěžovatel, aby Ústavní soud rozhodnutí, jež v záhlaví je označeno, nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ze stabilizované rozhodovací praxe se podává, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy z pozice orgánu další odvolací instance, neboť tato pravomoc mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy). V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán z pohledu práva ústavního korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). V tom rámci takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z napadeného rozhodnutí v kontextu posouzení obsahu vyžádaného trestního spisu (Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 14/2003) zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Rozsudek odvolacího soudu je dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněn, přičemž Vrchní soud v Praze se v něm ve shodě s imperativem plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu s důkazní situací v rámci argumentačního pole vymezeného provedenými důkazními prostředky řádně vypořádal. V nezbytném rozsahu a racionálně logickým způsobem reagoval i na výtky stěžovatele obsažené v jeho odvolání (č. l. 2576-2578 spisu obecného soudu) a opětovně opakované v rámci ve věci konaného veřejného zasedání (č. l. 2701-2703 spisu obecného soudu). Za tohoto zjištění ve vztahu k námitkám stěžovatele postačí na odůvodnění napadeného rozsudku jako výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat, když pro adekvátnost tohoto odůvodnění, posuzováno z hledisek ústavnosti, bylo by lze jinak stran úsudku o jeho ústavní souladnosti pouze parafrázovat v konkrétnostech argumentaci v něm dostatečným způsobem vyloženou.
Výše zmíněný poukaz na neodůvodnění, resp. absenci reakce odvolacího soudu na v odvolání obsažený "návrh na provedení důkazů" nelze považovat v kontextu procesního vývoje předmětné věci za relevantní. To jednak z důvodu, že v podaném odvolání není konkrétní důkazní návrh obsažen mimo obecnou zmínku o nezbytnosti doplnění dokazování (č. l. 2577 spisu obecného soudu) a dále v důsledku toho, že v rámci konání veřejného zasedání o podaném odvolání k výslovnému dotazu předsedy senátu, zda strany mají návrhy na doplnění dokazování, stěžovatel ani jeho právní zástupce důkazní návrhy nepředložili a v daném ohledu se nevyjádřili ani následně po vyhlášení usnesení, že bude proveden (toliko) důkaz důkazními prostředky v protokole z tohoto jednání uvedenými, když z tohoto výčtu, resp. prohlášení o skončení dokazování bylo zřejmo, že o (takto předem neformulovaných) "důkazních návrzích" obsažených v podaném odvolání soud nerozhodoval a z povahy věci ani nemohl; obhájce stěžovatele potom v rámci konečného návrhu navrhl zrušení rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci "k provedení dalších důkazů souvisejících s tímto řízením" (č. l. 2673-2675 spisu obecného soudu). Nadto sluší se v mezích logiky posouzení kontextuálního dodat, že z předmětných rozhodnutí samotných, o jejichž obsah stěžovatel právní význam svého tvrzení o nutnosti provádět další dokazování opíral, vyvodil Vrchní soud v Praze odlišné závěry, nežli stěžovatel, a tyto srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Námitky stěžovatele pod aspektem výše uvedeného mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele z pohledu ústavních kautel jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2006