ECLI:CZ:US:2007:4.US.609.06
sp. zn. IV. ÚS 609/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., právně zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 9, Mansfeldova 792/3, PO Box 41, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2006, č.j. 6 Ads 97/2005-33, a Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2005, č.j. 22 Cad 106/2005-16, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. května 2005, č.j. 445 604 044, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na dědictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na odškodnění při nezákonném odsouzení podle čl. 36 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora uvedeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byla zamítnuta žádost stěžovatelky o úpravu důchodu jejího manžela podle ustanovení §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o soudní rehabilitaci". Správní žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně výše popsaným rozsudkem zamítl. Následně Nejvyšší správní soud kasační stížnost citovaným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že její manžel byl v době od 8. prosince 1976 do 8. srpna 1977 nezákonně vězněn a poté byl podle zákona o soudních rehabilitacích rehabilitován. V důsledku toho mu, podle ustanovení §25 odst. 7 citovaného zákona, vznikla možnost požádat o příplatek k důchodu. Až do své smrti tak ovšem neučinil. Teprve stěžovatelka se na Českou správu sociálního zabezpečení obrátila se žádostí o úpravu důchodu zesnulého manžela. Její žádost byla odmítnuta s tím, že podle ustanovení §81 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, není možné zahájit řízení o úpravě dávky důchodového pojištění po smrti poživatele důchodu na žádost dědiců.
Krajský soud v Brně i Nejvyšší správní soud posoudily uvedenou problematiku shodně s Českou správou sociálního zabezpečení. Stěžovatelka považuje za podstatné, že její zesnulý manžel vyjádřil přání pobírat invalidní důchod. Pokud po jeho smrti vyšlo najevo, že existovala možnost na příznivější výpočet důchodu, pak má stěžovatelka za to, že takový přepočet měl být proveden na její žádost. Je si přitom vědoma skutečnosti, že přípatek by jejímu manželovi příslušel jen za dobu, po kterou by pobíral důchod, a proto se nedomáhala jeho dalšího vyplácení, ale pouze jednorázové úhrady doplatku zjištěného rozdílu.
Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila se žádostí o právní posouzení uvedené problematiky s tím, že navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i se spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cad 106/2005 a České správy sociálního zabezpečení č. 445 604 044, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala tvrzení, která již namítala ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Její stížnost je tedy zaměřena na zjištění, zda nárok na výplatu příspěvku k důchodu jejího zesnulého manžela lze uplatnit i nyní, nebo jej mohl uplatnit výhradně její manžel. Stěžovatelka se s touto otázkou obrátila na Ústavní soud a to za situace, kdy Česká správa sociálního zabezpečení i správní soudy, tedy orgány veřejné moci které jsou k jejímu zodpovězení kvalifikovány, její požadavek odmítly. K přiznání doplatku totiž neshledaly oporu v zákoně.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Ústavní soud nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Ústavní soud neshledal zásah do naříkaných základních práv stěžovatelky. Přechod nároků, jejichž uplatnění se zůstavitel ať už z jakýchkoliv důvodů nedomáhal, v projednávané věci upravuje ustanovení §26 zákona o soudních rehabilitacích, avšak týká se výhradně odškodnění. Podle ustanovení §25 odst. 7 zákona o soudních rehabilitacích je to však výhradně poškozený, který může požadovat, aby odškodnění bylo transformováno do podoby měsíčních příplatků k důchodu. Jinými slovy řečeno zákonodárce přiznal možnost zvolit formu náhrady pouze oprávněnému, pozůstalým pak přiznal nárok, ale nikoliv možnost volby. V aplikaci citovaného ustanovení, jak ji provedly v daném případě orgány veřejné moci, není možné spatřovat zkrácení v právu na dědictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) ani v právu na odškodnění (čl. 36 odst. 3 Listiny).
Právo na spravedlivý proces zajišťuje každému, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelka očekávala, neznamená, že v řízení bylo toto její právo porušeno. Pokud stěžovatelka nepředložila další tvrzení, která by svědčila o zkrácení v jejich právech, není zde pro zásah Ústavního soudu předpoklad.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení Krajského soudu v Ostravě, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu