ECLI:CZ:US:2016:4.US.611.16.1
sp. zn. IV. ÚS 611/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015, č. j. 10 Co 325/2015-4069, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 6. 2015, č. j. 13 P 13/2011-3955, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností došlou dne 22. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky a úpravě styku otce. Stěžovatel s rozsudky nesouhlasí a domáhá se, aby soudy určily režim střídavé péče, který je ostatně dlouhodobě prosazován i Ústavním soudem. Napadenými rozsudky mělo dojít k porušení ústavně zaručených rodičovských práv stěžovatele i práva na spravedlivý proces vyplývajících především ze čl. 10 odst. 2, 32 odst. 1 a 4, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 a 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 Ústavy.
V řízení měly obecné soudy podle stěžovatele vycházet z překonaného modelu priority svěření dítěte do péče matky, aniž by respektovaly aktuální model, podle kterého by měla být prioritou střídavá péče. Stěžovatel k tomu obsáhle shrnuje judikaturu Ústavního soudu a podává výklad relevantních ustanovení právních předpisů. V další části stížnosti cituje některé části odůvodnění odvolacího rozsudku, na kterých ilustruje, jak obecné soudy interpretují a hodnotí jeho chování. Stěžovatel je přesvědčen, že v citovaných případech lze jeho jednání a chování hodnotit pozitivně (jako žádoucí), avšak soudy dospěly k závěrům opačným a vyhodnotily je ve stěžovatelův neprospěch. Stěžovatel je i toho názoru, že obecné soudy v průběhu celého řízení stranily matce a veškerá zjištění vyhodnotily účelově způsobem podporujícím závěr o nevhodnosti střídavé péče.
Dále stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že opomenul stanovit rozsah jeho styku s dítětem. Odvolacím rozsudkem již styk upraven byl, avšak soud se v odůvodnění nijak nevypořádal s výší stanoveného výživného; přitom rozsah styku je neopomenutelným hlediskem pro určení výživného. Náklady na realizaci styku s nezletilým, s ohledem na značnou vzdálenost bydliště stěžovatele od místa, kam se s nezletilým přestěhovala matka, má nést výlučně stěžovatel, přestože to byla právě matka, kdo se odstěhoval, a tím zapříčinila vznik nákladů. Výše těchto nákladů není v rozhodnutí obecných soudů o výši výživného nijak zohledněna a rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za svévolné. S ohledem na vzdálenost bydliště otce od bydliště nezletilého závěrem poukazuje na „zlovůli“ odvolacího soudu, který stanovil pro styk mimo jiné každý lichý čtvrtek od 16:00 do 18:30; kvůli dvěma a půl hodinám času stráveného se synem by musel téměř dvojnásobnou dobu strávit na cestě k němu.
Ústavní soud stížnost přezkoumal a dospěl však k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Právě naznačené pochybení však obecným soudům podle závěru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě vytknout nelze. Obecné soudy vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování o péči řídily, proč dospěly k závěru, že střídavá péče v daném případě není vhodná, a proč svěřily nezletilého do péče matky. „Otcovská práva“ stěžovatele by mohla být porušena zejména v případě, kdy by opatrovnický soud vůbec neodůvodnil, proč otce z péče vyloučil, nebo by případné odůvodnění bylo nedostatečné, logicky nesmyslné či v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z odůvodnění soudu je však patrné, že soud se otázkou způsobilosti rodičů k výchově zabýval pečlivě, zvažoval všechny okolnosti, vycházel ze znaleckých posudků, a také z aktuální judikatury Ústavního soudu. Závěry, které soudy učinily, jsou logické, reflektují výsledky dokazování a neodporují právním předpisům ani judikatuře Ústavního soudu (srov. k tomu např. usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3330/14), který nemohl přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí nepřípustně zasahovala do jeho „otcovských práv“ ani do práva na spravedlivý proces, jak je předestírá.
Argumentace stěžovatele týkající se interpretace a vyhodnocení jeho jednání a chování soudy představuje toliko polemiku s rozhodnutími a postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů hodnocením svým. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Stěžovatel však právě o přehodnocení názoru obecných soudů usiluje, je zjevně nespokojen s výsledkem řízení, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by byl dotčen na svých ústavně zaručených právech. Stejným způsobem je nutno nahlížet také na argument stěžovatele o „zlovůli“ soudu, který určil pro styk s otcem v liché čtvrtky – Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů ani v případech, kdy případně sám dospěje k názoru, že by bylo vhodnější upravit poměry jiným způsobem.
Výši stanoveného výživného stěžovatel odvoláním nenapadal, nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že ji podrobně nepřezkoumával. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že považuje způsob, jakým stanovil výši výživného nalézací soud, za správný, a v takovém případě by bylo nadbytečné, aby odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v této části opisoval také do svého rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu