ECLI:CZ:US:2007:4.US.615.07.1
sp. zn. IV. ÚS 615/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. K. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 66 C 18/2004, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 11 Cmo 217/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující po odstranění vad všechny náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimž soud prvého stupně odmítl jím podané dovolání (výrok I.), přiznal stěžovatelovu zástupci odměnu za zastupování a hotové výdaje (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo (výrok III.); odvolací soud stěžovaným rozhodnutím výrok I. usnesení soudu nalézacího potvrdil (výrok I.), přiznal zástupci stěžovatele odměnu a hotové výdaje (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
V obsáhlé ústavní stížnosti rozvíjí stěžovatel svůj pohled na postupy obecných soudů, vyjadřuje přesvědčení, že dovolání předal z důvodů jím předestřených včas a navrhuje zrušení rozhodnutí obou soudů pro rozpor s jím citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavy.
Ústavní stížnosti vyhovět nelze z důvodů dále vyložených.
Především dlužno uvést, že výroky II. a III. usnesení soudu prvé a druhé instance se stěžovatelových ústavně chráněných práv nikterak nedotýkají; stěžovatel nic opačného ostatně ani netvrdí, přesto však dle petitu ústavní stížnosti i tyto části napadených rozhodnutí naříká. Za takto stěžovatelem nastolené procesní situace nezbývá, než v tomto rozsahu považovat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.
Totéž však platí i ve vztahu k požadavku kasace výroku I. usnesení soudu nalézacího a potvrzujícího výroku soudu odvolacího.
Důvody, proč soudy obou instancí dospěly k závěru, dle něhož stěžovatel podal dovolání opožděně, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu - kromě dále uvedeného - cokoliv k nim dodávat. Z řečeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhou polemikou se správnými závěry obecných soudů nezpůsobilou přivodit zrušení jejich rozhodnutí. Za vhodné považuje Ústavní soud pouze připomenout, že stěžovatelův kasační požadavek byl by zcela formalistický i kdyby jím podané dovolání skutečně bylo (jak nesprávně tvrdí) podáno včas; stěžovatel jakožto vedlejší účastník řízení, v němž dovolání podal, nebyl osobou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněnou [srov. ust. §240 odst. 1 o. s. ř. a k němu se upínající judikaturu - např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tyto judikaturní závěry Nejvyššího soudu opakovaně shledal Ústavní soud ústavně konformními)], takže odmítnutí takto podaného dovolání bylo jeho nevývratným osudem.
Bylo proto - podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu