ECLI:CZ:US:2021:4.US.638.21.1
sp. zn. IV. ÚS 638/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ľ. P., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, sídlem Vídeňská třída 896/5, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2021 č. j. 3 To 420/2020-39 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 17 PP 16/2020-29, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Po zhodnocení důkazů dospěl okresní soud k závěru, že není splněna podmínka předpokladu vedení řádného života v budoucnu. Stěžovateli již byla v minulosti dána možnost podmíněného propuštění, přičemž i tehdejší žádost byla odůvodněna podobně jako současná (špatný zdravotní stav rodičů a péče o ně, vyvarování se násilí). Poté však stěžovatel spáchal další zvlášť závažný zločin. Vzhledem k závažnosti obou odsouzení (trestný čin vraždy ve stadiu pokusu a trestný čin znásilnění) musí soud zvláště důkladně zkoumat riziko recidivy. Již u prvního podmíněného propuštění bylo zpracováno psychologické posouzení stěžovatele, z nějž žádná rizika nevyplynula. Uvedené okolnosti činí riziko recidivy vyšším. Nelze rovněž přehlédnout drobný kázeňský prohřešek.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž zdůraznil, že zvýšení rizika recidivy představuje rovněž skutečnost, že oba zvlášť závažné zločiny spáchal stěžovatel v rodinném prostředí. Dále poukázal na to, že stěžovatel neplnil podmínky předchozího propuštění, a naopak po spáchání činu uprchl do zahraničí, kde byl zatčen, na což je rovněž nutno při rozhodování soudu brát zřetel. Rovněž z hodnocení věznice vyplývá, že riziko recidivy je hodnoceno jako střední. Podle soudu je tak riziko, že stěžovatel v budoucnost nepovede řádný život, a páchání další trestné činnosti příliš veliké.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud se nezabýval argumentací uplatněnou v jeho stížnosti. Obecné soudy své rozhodnutí postavily pouze na hodnocení jeho trestní minulosti a zároveň pomíjí důkazy poukazující na stěžovatelovu nápravu. Považuje-li tyto skutečnosti soud za nedostatečné, měl by zároveň stanovit, co se od stěžovatele očekává. Soudy tak vytváří právní stav, v němž se podmíněné propuštění stává nemožné. Tím je popírán samotný smysl trestání. Dále stěžovatel namítá, že vytýkaný kázeňský prohřešek nebyl jako závažný označen ani věznicí. Podobná pochybení považuje za běžnou součást života, přičemž není možné na odsouzené klást nereálné požadavky, nerespektující běžné fungování mezilidských vztahů. Stěžovatel rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, jejíž závěry soudy porušily (nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 a I. ÚS 2201/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitka, že soudy neústavním způsobem zohlednily jeho trestní minulost a opomenuly důkazy svědčící o jeho nápravě. Této námitce však nelze přisvědčit. Soudy zvážily kritérium stěžovatelovy trestní minulosti v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, kterou samy obsáhle ocitovaly, pročež lze na jejich rozhodnutí plně odkázat. Veškerá nálezová judikatura Ústavního soudu klade důraz na zhodnocení trestní minulosti odsouzeného vůči budoucí prognóze, přičemž za hlavní je považováno odhalení subjektivní příčiny trestné činnosti a posílené motivace odsouzeného se podobnému chování vyvarovat [srov. např. nálezy ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) nebo ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Takovému požadavku soudy bezezbytku dostály, neboť posoudily nejen rizikové okolnosti minulé trestné činnosti, nýbrž i okolnosti předchozího podmíněného propuštění, a dospěly k závěru, že u stěžovatele nedošlo k dostatečně významné změně. Stěžovatel se tak neocitl v "právním stavu", který by bránil jeho propuštění. Tomu brání riziko, že stěžovatel v budoucnost nepovede řádný život a bude pokračovat v páchání další trestné činnosti. Je to odsouzený, kdo musí prokázat polepšení, odstranění příčin trestné činnosti, snížení rizik recidivy a nalezení dostatečné motivace neopakovat trestnou činnost. Skutečnost, že stěžovatel není (nebo dokonce v důsledku okolností spáchané trestné činnosti nemůže být) schopen takovou změnu prokázat, není důvodem pro jeho propuštění. Horší důkazní "postavení" recidivistů (zvláště mimořádně nebezpečných) je logickým důsledkem racionální aplikace institutu podmíněného propuštění, nikoliv jeho ústavním nedostatkem.
8. Zároveň soudy nejsou povinny stanovovat stěžovateli jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit. K tomu ostatně nejsou v zásadě ani povolány, neboť taková skutečnost bude vycházet nejspíše z odborných poznatků mimoprávních oborů (medicína, psychologie). Úkolem soudů je zvážit, zda v aktuální situaci rizika recidivy převyšují pozitivní skutečnosti. To soudy obsáhle a srozumitelně učinily, pročež jejich rozhodnutí nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
9. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu