ECLI:CZ:US:2001:4.US.639.2000
sp. zn. IV. ÚS 639/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti J. E., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 1. září 2000, sp. zn. Zn 148/2000, ve spojení s usnesením Policie ČR, obvodního oddělení Třebíč ze dne 11. srpna 2000, čj. ORTR-440/TR-TČ-2000, a proti postupu těchto orgánů, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Postupem Policie ČR dne 12. června 2000 bylo porušeno právo
stěžovatelky na osobní svobodu, zaručené článkem 8, odst. 1 a 6
Listiny základních práv a svobod.
Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
Dne 30. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, kterou stěžovatelka napadá usnesení státního
zastupitelství, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení
Policie ČR o odložení trestního oznámení stěžovatelky.
Na základě příkazu ke zdravotnímu transportu, který vydala
obvodní lékařka stěžovatelky, údajně po konzultaci se specialisty
z Psychiatrické léčebny v Jihlavě, měla být stěžovatelka
v uvedené léčebně vyšetřena. Stěžovatelka však s tímto vyšetřením
nesouhlasila a podala na obvodní lékařku a ostatní zainteresované
osoby trestní oznámení z důvodu omezování osobní svobody, pomluvy
a poškozování cizích práv. Po podání tohoto oznámení byla opětovně
vyzvána příslušníky Policie ČR k podrobení se vyšetření. Přes
výslovný odpor byla stěžovatelka, za asistence policie, dne 12.
června 2000, transportována k vyšetření, které však podezření
psychické poruchy neprokázalo a stěžovatelka byla bezprostředně po
vyšetření propuštěna. Následného dne podala stěžovatelka další
návrh na trestní stíhání uvedených osob u Okresního státního
zastupitelství v Třebíči.
Napadeným usnesením Policie ČR bylo trestní oznámení odloženo
a stížnost proti tomuto usnesení byla okresním státním
zastupitelstvím zamítnuta.
V jednání, pro které podala trestní oznámení a ve vydání
napadených rozhodnutí, stěžovatelka shledává porušení svých
základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), konkrétně práva na zákonné omezení svobody
(čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny) a práva na zachování osobní cti
a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V postupu orgánů veřejné
moci shledala stěžovatelka porušení práva na (jinou) právní
ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
K věci si Ústavní soud vyžádal, na základě ustanovení §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníka
- Okresního státního zastupitelství v Třebíči, zastoupeného
státním zástupcem v Třebíči, který uvedl, že v postupu Policie ČR
nebylo shledáno pochybení a závad a věc byla řádně zamítnuta jako
nedůvodná.
K věci se vyjádřil také vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR
v Třebíči, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
K dodatečnému dotazu Ústavního soudu, o jaké ustanovení zákona ČNR
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, se postup policie opíral, tj. čím
byla odůvodněna asistence tohoto orgánu veřejné moci při
transportu do léčebny, sdělilo Obvodní oddělení Policie v Třebíči,
že se tak stalo dle ustanovení §§43 a 44 tohoto zákona, a to na
žádost MUDr. S.
Po zvážení obsahu podání a vyjádření, a po obdržení souhlasu
účastníků řízení s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení
ústního jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je z části důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah.
Jak je z předložených podkladů zřejmé, stěžovatelka dne 12.
6. 2000 odmítla převoz do Psychiatrické léčebny v Jihlavě
a následně podala na iniciátory tohoto převozu trestní oznámení.
Posléze však se již převozu k vyšetření podrobila, nepochybně
zejména proto, že k tomu byla vyzvána orgánem veřejné moci
- Policií ČR. Následně se pak podrobila i lékařskému vyšetření,
které prokázalo nedůvodnost jakéhokoliv medicínského výkonu či
hospitalizace.
Každý člověk je svobodný a není povinen činit nic, co mu
zákon neukládá. Z toho vyplývá, že také v otázkách péče o vlastní
zdraví záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře
se podrobí určitým medicínským výkonům a jen zákon ho může
zavázat, že určitá vyšetření podstoupit musí. Tuto zásadu pak
vyjadřuje §23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu, podle kterého se vyšetřovací a léčebné výkony mohou zásadně
provádět jen se souhlasem nemocného, anebo je-li možné tento
souhlas předpokládat. Tato nedotknutelnost integrity osobnosti
jako základní ústavní princip, a z toho vyplývající zásada
svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není
v žádné společnosti absolutní a neomezená. Proto i citované
ustanovení zákona o péči o zdraví lidu v odst. 4 určuje situace,
za kterých mohou být medicínské úkony provedeny i proti vůli
občana (pacienta). V dané věci by se mohlo jednat např. o stav,
kdy osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje
sebe nebo své okolí, případně kdy se jedná o výkon nutný
k záchraně života či zdraví. Ze zjištěných okolností případu však
má Ústavní soud za nepochybně prokázané, že o žádnou takovou
situaci se nejednalo. Proto také vyžádaná a realizovaná asistence
policie při transportu stěžovatelky do psychiatrické léčebny nutně
představuje donucovací akt, pro který není žádné opory
v ustanoveních zákona o Policii, na která bylo ve vyjádření
účastníka řízení poukázáno, ani v jiných zákonech. Podle
ustanovení §43 zákona o Policii ČR, má sice každý, tedy i lékař,
právo obrátit se na policii se žádostí o pomoc, nemůže však být
sporu o tom, že tato pomoc končí tam, kde začíná ústavně
garantovaná svoboda jednotlivce. O situaci předpokládanou
v ustanovení §44 zákona o Policii ČR, se pak zřejmě nejednalo,
neboť nešlo o výkon rozhodnutí státního orgánu a tedy jej
stěžovatelka ani nemohla rušit, resp. jeho vykonavatele ohrožovat.
Stejně tak nešlo o situaci předpokládanou ustanovením §14 odst.
1 písm. a) zákona o Policii ČR, kdy je policista oprávněn zajistit
osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo
život či zdraví jiných osob nebo majetek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že asistence Policie ČR byla
bezprostředním donucujícím postupem, který byl patrně veden
dobrými úmysly a důvěrou ve správnost požadavku lékařky, rozhodně
však neměl oporu v žádném z uvedených zákonů a ve svých důsledcích
omezil, byť na kratší dobu, osobní svobodu stěžovatelky zaručenou
čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod.
Na druhé straně se však Ústavní soud nedomnívá, že by výše
zmíněným neústavním postupem došlo k natolik intenzivnímu zásahu
do osobní svobody stěžovatelky, který by zakládal trestně právní
odpovědnost aktérů. Ostatně posouzení konkrétních okolností pro
stíhání či nestíhání určitého jednání v trestním řízení je
především v pravomoci orgánů činných v tomto řízení a Ústavnímu
soudu zásadně nepřísluší do ní zasahovat. To vyplývá z řady
usnesení Ústavního soudu, kterými odmítl stížnosti proti sdělení
obvinění. Stejně odmítá stížnosti směřující proti nezahájení
trestního stíhání, resp. jeho zastavení. Jakkoliv se totiž takové
rozhodnutí subjektivně dotýká oznamovatele, není ve svých
důsledcích schopno zásahu do jeho ústavně chráněných práv či
svobod. Jinou věcí je samozřejmě možnost domáhat se ochrany před
zásahy do osobnostních práv v civilním soudním řízení, takové
řízení však stěžovatelka zjevně nevyvolala. Proto v té části,
kterou se stěžovatelka domáhala výroku, že bylo zasaženo do jejího
práva na osobní čest a dobrou pověst, nutno považovat stížnost za
nepřípustnou, v části domáhající se trestního stíhání pak za
nedůvodnou. Pokud ústavní stížnost obviňuje též iniciátory
zmíněného převozu na vyšetření, zejména pak lékařku, třeba uvést,
že ústavní stížnost je přípustná toliko proti aktům orgánů veřejné
moci a v této pozici žádný z nich nejednal.
Na závěr považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že
ani v případech diagnostikovaných psychických poruch nelze stavět
lékařskou diagnózu nad právo. Orgány policie, ale i jiné orgány
veřejné moci, proto musí vždy bedlivě vážit, zda žádosti o jejich
zákrok či asistenci, a zejména pak tento zákrok sám, mají oporu
v právu. Nelze přehlédnout, že oznámení příbuzných a rodinných
příslušníků jsou ne vždy vedena zájmem o zdraví, ale motivy mohou
být zcela odlišné a ne vždy bohulibé. Proto je třeba při aplikaci
všech zákonných ustanovení, která ve svých důsledcích umožňují
omezení základních práv a svobod, důsledně respektovat ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy šetřit jejich
podstatu a smysl a vyloučit jejich zneužití k jiným účelům. Je
tedy na místě maximální zdrženlivost.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti částečně
vyhověl, když dospěl k závěru, že výrok o neústavnosti
jednorázového a dnes již zřejmě nehrozícího zásahu, je dostatečnou
zárukou toho, aby se takový postup vůči stěžovatelce neopakoval,
a aby obdobně nebylo postupováno ani v jiných podobných situacích.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 18. května 2001