ECLI:CZ:US:2007:4.US.648.07.1
sp. zn. IV. ÚS 648/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci IV, Moskevská 638/8, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 31 To 460/2006-114 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 11. 2006, č. j. 5 Nt 1801/2006-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2007, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 Nt 1801/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 6 T 287/2004, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku soudu prvního stupně si podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 31 To 53/2005, odvolání stěžovatele zamítl. Na základě podaného dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1048/2005 dovolání stěžovatele rovněž zamítl.
Stěžovatel ve své trestní věci podal současně i podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, který byl po přezkoumání věci dne 11. 4. 2007 odložen.
Stěžovatel dále podal návrh na povolení obnovy řízení podle §278 tr. řádu k Okresnímu soudu v Liberci. Označený soud usnesením ze dne 7. 11. 2006, č. j. 5 Nt 1801/2006-87, návrh zamítl. Stěžovatel proto podal proti tomuto usnesení stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 31 To 460/2006 -114, stížnost stěžovatele zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně správně shledal návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v pravomocně skončené trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 287/2004 nedůvodným, neboť nevyšly najevo žádné nové skutečnosti nebo důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, skutečnosti namítané byly známy již dříve, důkazy byly již v předchozím řízení provedeny nebo byly v původním řízení navrženy a odmítnuty.
Ústavní soud ze své evidence ústavních stížností zjistil, že stěžovatel mimo jiné proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 6 T 287/2004 a na něho navazujícím rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal i ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06, odmítl.
V posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavněprávní relevantní podstatu ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, lze vyjádřit v uplatněné námitce stěžovatele na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, konkrétně v námitce na porušení práva na obhajobu a hodnocení důkazů způsobem stanoveným v souladu se zákony a ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Jak Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, usnesení č. 19), obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu.
Ústavní soud se především zabýval základními námitkami stěžovatele, a to že obecné soudy nezajistily stěžovateli právo na obhajobu a důkazy nehodnotily způsobem stanoveným v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, neboť nedodržely zásadu vyhledávací, zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu soudního řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o povolení obnovy řízení. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, tak i Okresní soud v Liberci se předmětnými námitkami stěžovatele řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily a proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele se oba obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů v souvislosti s návrhem stěžovatele na obnovu řízení došlo k porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Trestní řád obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Oba soudy dospěly k závěru, že důvody uvedené v návrhu na obnovu řízení neměly charakter důkazů, které by byly soudu dříve neznámé a které by mohly jakýmkoliv způsobem ovlivnit případnou obnovu řízení a jejich rozhodnutí je zcela v mezích ustanovení §278 a §283 písm. d) tr. řádu. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny, Úmluvy a Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu