ECLI:CZ:US:2001:4.US.65.01
sp. zn. IV. ÚS 65/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. V.L., zastoupeného JUDr. Z.S., proti postupu F.ú., a jeho sdělení ze dne 23. 10. 2000, č.j. 248756/00/010915/5816, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 31. 1. 2001 doručena ústavní stížnost proti postupu F.ú. jeho sdělení ze dne 23. 10. 2000, č.j. 248756/00/010915/5816, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o ověření podmínek neplatnosti specifikovaných dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů fyzických osob podle ust. §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ("ZSDP"), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným postupem a sdělením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na zákonný postup orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 23 Listiny, a právo na ukládání daní jen na základě zákona zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny.
Uvedl, že dle jeho přesvědčení správce daně ve výrocích předmětných dodatečných platebních výměrů neuvedl konkrétní hmotněprávní předpis (ustanovení), podle něhož bylo rozhodováno a že tedy v těchto rozhodnutích chybí jejich základní náležitost. Má zato, že správce daně byl povinen ve smyslu ust. §32 odst. 7 ZSDP na jeho žádost ověřit splnění podmínek neplatnosti předmětných dodatečných platebních výměrů a pokud tak neučinil, zasáhl tak do výše uvedených ústavních práv stěžovatele.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když ústavní stížnost formálně směřuje proti sdělení F.ú., ze dne 23. 10. 2000, fakticky směřuje, jak plyne i z petitu ústavní stížnosti, proti dodatečným platebním výměrům ze dne 23. 3. 2000, 28. 3. 2000, 28. 3. 2000 a 27. 12. 1999. Z ústavní stížnosti pak nikde nevyplývá, a stěžovatel to ani netvrdí, že proti předmětným dodatečným platebním výměrům podal odvolání, jakožto primární prostředek k odstraňování namítaných nedostatků prvostupňového rozhodnutí.
Pokud by Ústavní soud akceptoval přístup stěžovatele, znamenalo by to de facto popření zásady subsidiarity ústavní stížnosti, jakožto prostředku nápravy případného pochybení orgánů veřejné moci.
Postupu správních orgánů při aplikaci ust. §32 odst. 7 ZSDP se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), jež uvádí, že podle §32 odst. 7 ZSDP je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§32 odst. 2 cit. zákona, mimo ty, jejichž zhojení upravuje §32 odst. 4 a 6 téhož zákona), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatele správní orgán také postupoval.
Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/98, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182,1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj