ECLI:CZ:US:2015:4.US.65.15.1
sp. zn. IV. ÚS 65/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Krasem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, V Jirchářích 60/6, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 9. 2013 č. j. 24 T 64/2011-384 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014 č. j. 5 To 84/2014-426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Děčíně a uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Stěžovatel byl v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Ve své ústavní stížnosti uvedl, že proti napadeným rozhodnutím z opatrnosti podává současně i dovolání, a to s obdobnou argumentací.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel sice mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání podal, avšak ústavní stížnost podal ještě před tím, než bylo o jeho dovolání rozhodnuto.
Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. To platí i pro situaci, kdy bylo dovolání sice podáno, ale nebylo o něm doposud rozhodnuto. Opačná interpretace by mohla vést třeba i k tomu, že by napadená rozhodnutí byla zrušena dvakrát - jednou rozhodnutím Nejvyššího soudu a jednou v důsledku kasačního zásahu Ústavního soudu.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj