ECLI:CZ:US:2007:4.US.667.06.1
sp. zn. IV. ÚS 667/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Korty, advokáta, Advokátní kancelář se sídlem Poštovní 2, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, správce konkurzní podstaty úpadce Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo se sídlem Kostelní 23, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. René Gemmelem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem K. Sliwky 126, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2005, čj. 16 Cm 199/2003-38, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2006, čj. 8 Cmo 467/2005-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 39 K 8/2001, byl prohlášen konkurz na majetek úpadce a stěžovatel byl ustaven do funkce správce konkurzní podstaty. Ve věci ukončené ústavní stížností napadenými rozhodnutími stěžovatel žaloval V. L. o zaplacení částky 1 250,- Kč s příslušenstvím z titulu povinnosti žalovaného jako člena úpadce podílet se na úhradě ztráty vzniklé z hospodaření úpadce. Krajský soud v Ostravě žalobě vyhověl pouze co do základu žalované částky s úrokem z prodlení ode dne 5. 6. 2002, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci odmítl podle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatel oponoval právním závěrům obecných soudů a v ústavní stížnosti nastolil otázku právní povahy žaloby o uhrazovací povinnosti a s tím spojenou věcnou příslušnost soudu. Vyjádřil názor, že ve věci šlo o obligační závazek žalovaného, a nikoliv vztah týkající se účasti člena v družstvu. Jeho věc tedy neměla být podřazena pod ustanovení §9 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ale měla být projednána a rozhodnuta v prvním stupni okresním soudem jako soudem věcně příslušným, a to rozsudkem, a nikoliv usnesením podle ustanovení soudem §200e o. s. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci vytknul, že zaujal protichůdný pohled na tutéž problematiku, když připustil, že řízení o uhrazovací povinnosti patří v prvním stupni do věcné příslušnosti krajského soudu, avšak při posouzení odvolání nazíral na věc jako na obligační spor.
Stěžovatel uzavřel, že pokud Ústavní soud posoudí řízení o uhrazovací povinnosti jako spor o obligační povinnost, pak jeho věc měl rozhodovat okresní soud rozsudkem, pokud by Ústavní soud potvrdil, že ve věci šlo o vztah člena k družstvu, pak vrchní soud odvolání chybně odmítl jako nepřípustné pro zákonný limit 2 000,- Kč. Stěžovatel připojil námitku, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v celé výši, neboť pokud jde o jistinu, byl stěžovatel plně úspěšný.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 1 250,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 5. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobní návrh na úhradu požadovaného úroku z prodlení z částky 1 250,- Kč ve výši 11 % ročně od 21. 9. 1999 do 4. 6. 2002 a ve výši 5,5 % ročně od 5. 6. 2002 do zaplacení zamítl (výrok II.), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů částku 2 384,- Kč (výrok III.), a konečně výrokem IV. stanovil žalovanému povinnost zaplatit ČR - Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ze žaloby ve výši 600,- Kč. V odůvodnění vztahujícího se k výroku pod bodem III. krajský soud uvedl, že zamítnutá část příslušenství představovala neúspěch stěžovatele, a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení v poměrné výši 42,4 procent.
Odvolání, které stěžovatel směřoval výhradně do výroku III. usnesení krajského soudu, Vrchní soud v Olomouci odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že nepřipouští-li občanský soudní řád v ustanovení §202 odst. 1 odvolání v tzv. bagatelních věcech co do meritorního výroku, tím méně je v těchto věcech odvolání přípustné proti vedlejším výrokům včetně výroku o nákladech řízení. Přestože v ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. je zmíněn toliko rozsudek, nepochybně nelze rozdílný režim uplatnit ani v případě, že bylo rozhodnuto usnesením. Vrchní soud v Olomouci zaznamenal nesprávné poučení soudu prvního stupně o přípustnosti odvolání, uvedl však, že tato skutečnost nemohla na jeho rozhodnutí ničeho změnit.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávané věci nepřehlédl vadu plné moci obsahující možnost plurality právních zástupců, ale netrval na jejím odstranění, neboť z ústavní stížnosti bylo zjevné, že o ní může být rozhodnuto pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, a to usnesením bez nařízení ústního jednání.
Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud respektoval její obsah a stížnostní žádání a musel vzít v úvahu, že stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě v celém jeho rozsahu, tj. i ve vyhovujícím výroku I., či výroku IV. zavazujícího výhradně žalovaného a rozhodujícím zjištěním také bylo, že stěžovatel (i když vadně poučen) svoje odvolací námitky zaměřil výhradně do jediného, a to náhradově nákladového, výroku pod bodem III.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a přezkumná pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), jejichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních předpisů. Tento princip subsidiarity vyplývá již z čl. 4 Ústavy, podle něhož ochrana základních práv a svobod je úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu; ten není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy, a proto do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti tedy vyplývá, že ji lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Hodlal-li stěžovatel v projednávaném případě brojit proti věcné nepříslušnosti krajského soudu v důsledku svého odlišného názoru na posouzení právní povahy žalobou uplatněného nároku na zaplacení 1 250,- Kč, mohl a měl tuto námitku uplatnit v průběhu řízení nebo v odvolání jako vadu řízení. To však neučinil, neboť, jak i sám uvedl v ústavní stížnosti, svoje odvolání zaměřil toliko do výše přiznaných nákladů řízení. Z tohoto pohledu Ústavní soud nahlížel na ústavní stížnost zaměřenou do usnesení Krajského soudu v Ostravě jako na nepřípustnou. Navíc ve vztahu k vyhovujícímu výroku krajského soudu by bylo možné hodnotit stěžovatele jako osobu k podání ústavní stížnosti v tomto rozsahu neoprávněnou, neboť nebylo zřejmé, a stěžovatel to ani netvrdil, v čem by se měl tento výrok (přiznávající mu to, o co žalobou usiloval, tj. zaplacení částky 1 250,- Kč) dotknout jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel spíše než obsah rozhodnutí hodnotil jeho formu. Stejný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k výroku IV. usnesení krajského soudu, kterým krajský soud uložil povinnost žalovanému; tato povinnost stěžovatele nikterak nezavazuje a rozhodnutí v této části není schopno jakkoliv zasáhnout do jeho práv.
Přípustnou a ústavně právního přezkumu způsobilou byla pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelé a poté ve shodě s dřívějšími rozhodnutími ve skutkově i právně obdobných věcech týchž účastníků řízení rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Čtvrtý senát Ústavního soudu shodně jako např. v usnesení sp. zn. III.ÚS 80/07 ze dne 28. 7. 2007, které je oběma účastníkům řízení známo, konstatuje, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu k žádnému porušení základních práv stěžovatele nedošlo a ani dojít nemohlo a opakuje, že není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně aplikace ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., čehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti domáhá. Pokud v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že není-li připuštěno odvolání v tzv. bagatelních věcech co do meritorního výroku, není přípustné ani proti vedlejším výrokům, včetně výroku o nákladech řízení, nemohlo tím dojít k porušení základních práv stěžovatele. Listina nezaručuje ničím neomezené právo na odvolání, z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. III. ÚS 405/04, Sb.n.u.ÚS, sv. č. 34, str. 421).
Nahlížeje na věc pod zorným úhlem právních názorů shora vyložených, musela být ústavní stížnost směřující proti výroku III. usnesení krajského soudu posouzena jako podaná po lhůtě stanovené zákonem. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), c) a e) a ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu