Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.01.2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 17/21 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.67.2000

sp. zn. IV. ÚS 67/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti P. S., proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 9. 1998, čj. 8C 37/98-60, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 1999, čj. 18 Co 649/98-104, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení J. Š., takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.11.1999, čj. 18 Co 649/98 -104, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 9. 1998, čj. 8 C 37/98-60, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí č. p. 83 s parc. č. 229 a čp. 208 s parc. č. 230, zapsaných na LV č. 3209 pro kat. území H. u Katastrálního úřadu v Náchodě. Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 8 C 37/98, je patrno, že stěžovatel spolu se svým společníkem, žalovaným J. Š. (nyní vedlejší účastník), uzavřeli dne 22. 10. 1991 dle §360a hospodářského zákoníku smlouvu o konsorciu, na základě které se sdružili k zakoupení nemovitostí v Kostelecké ul. čp. 208 v H., včetně pozemků a zařízení k obchodní činnosti v těchto prostorách. Ve smlouvě je uvedeno, že na finanční krytí závazků spojených s nákupem nemovitosti, strojů a zařízení bude vyžádán úvěr od peněžního ústavu. Dle této smlouvy měl společnost navenek zastupovat J. Š., který měl také oprávnění za společnost podepisovat a uzavírat závazky. Podle čl. III bod 2 smlouvy jsou veškeré movité a nemovité věci, pořízené za dobu trvání konsorcia ze společných prostředků v podílovém spoluvlastnictví společníků, přičemž podíly jsou stejné. Bylo dohodnuto, že na náhradu nákladů spojených s činností společnosti přispívá každý z účastníků rovným dílem. Za závazky společnosti ručili společníci solidárně. Společníci se dále dohodli, že konsorcium bude užívat názvu "Tropic". V potvrzení Okresní privatizační komise, týkajícím se dražby, konané dne 26. 10. 1991, vydaného podle §12 odst.1 zákona č. 500/1990 Sb. a §12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., je jako vydražitel předmětných nemovitostí označen vedlejší účastník J. Š.. Ve výpisu z evidence nemovitostí LV č. 3209 ze dne 8. 11. 1991 byla jako vlastník uvedena společnost Tropic - J. Š. jednou polovinou a P. S. jednou polovinou. Cena vydražených nemovitostí 1,399.000,- Kč byla zaplacena prostřednictvím úvěru poskytnutého Komerční bankou v Náchodě J. Š. Poskytnutý úvěr však byl zajištěn zástavní smlouvou, uzavřenou mezi bankou a J. Š. a stěžovatelem, jako spoluvlastníky, přičemž předmětem zástavního práva byly vydražené nemovitosti. Na základě žádosti J. Š. ze dne 4. 1. 1994, pak byla v katastru nemovitostí provedena oprava tak, že jako jediný vlastník byl na základě potvrzení okresní privatizační komise vyznačen J. Š. Stěžovatel ještě před uplynutím splatnosti úvěru (25. 10. 1995) zaplatil na úvěr 500 000,- Kč a do prostředků konsorcia vložil dle svého tvrzení 280 000,- Kč. Okresní soud, na kterého se stěžovatel obrátil s návrhem na určení vlastnictví, tento návrh zamítl. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí vycházel z ustanovení §132 o.z., podle něhož vlastnictví k věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutí státního orgánu nebo na základě jiných skutečností, stanovených zákonem. Nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se dnem jím určeným a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí. S odkazem na toto ustanovení položil důraz na to, že právním důvodem nabytí vlastnického práva k draženým nemovitostem je okamžik příklepu licitátora. Vydražitelem předmětných nemovitostí se proto stal J. Š., označený jako takový v potvrzení okresní privatizační komise. Na uvedeném nemůže nic změnit ani smlouva o konsorciu. Úvěrovou smlouvu uzavřel pouze žalovaný, který ji také splácel. Částka 500.000,- Kč, zaplacená stěžovatelem, rovněž nezakládá spoluvlastnické právo k nemovitostem, mohla by být pouze předmětem finančního vypořádání, jehož se stěžovatel mohl domáhat v rámci žaloby na plnění. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil, aniž s ohledem na dle jeho názoru dostatečně zjištěný skutkový stav, považoval za potřebné provádět další důkazy navrhované stěžovatelem. Stěžovatel namítal, že soudy při rozhodování vycházely pouze z toho, kdo je zapsán jako vydražitel v potvrzení okresní privatizační komise. Tento důkaz vytrhly z rámce dalších důkazů a nezabývaly se všemi důkazy v jejich vzájemné souvislosti a návaznosti. Pro posouzení věci je rozhodující uzavření konsorciální smlouvy, která byla výrazem svobodné, vážné, určité a srozumitelné vůle účastníků. Ve smyslu obsahu uvedené smlouvy prováděli oba společníci jednotlivé právní úkony, kterými byli jako účastníci konsorciální smlouvy vázáni. Jejich vůle byla vyjádřena i tím, že se po skončení dražby oba dva nechali zapsat do katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci. Oba rovněž podepsali zástavní smlouvu k poskytnutému úvěru. Dle stěžovatele nemůže obstát závěr soudu, že jeho společník vydražil nemovitosti jen pro sebe, i kdyby tomu tak bylo, uzavřením smlouvy o konsorciu vznikl stěžovateli obligační nárok na převedení vlastnického práva, k čemuž také projevem vůle jeho společníka, jak je zřejmé ze zápisu na LV v katastru nemovitostí, došlo. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy nutné k posouzení merita věci, provedené důkazy vadně hodnotily, načež dospěly k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a k námitkám stěžovatele ohledně nedostatků dokazování dodal, že zamítnut byl pouze výslech dvou svědků, jejichž svědectví však pro posouzení nemělo právní význam. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V posuzované věci však Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 8 C 37/98, dospěl k závěru, že v dané věci nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, které tvoří nedílnou součást práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), které tak stěžovateli v dostatečné míře poskytnuto nebylo. S ohledem na tvrzení stěžovatelem uváděná v důvodech jeho určovací žaloby, adresované obecnému soudu a jím nabízené důkazy měla být totiž pozornost soudu zaměřena především na zjištění, v jaké úloze vystupoval vedlejší účastník J. Š. při veřejné dražbě, zda jednal sám za sebe, nebo jako přímý zástupce obou společníků konsorcia, a to tím spíše, že některé z předložených listinných důkazů přinejmenším nasvědčují tomu, že vedlejší účastník na základě platné smlouvy o uzavření konsorcia vydražil předmětnou jednotku jako člen a zmocněnec konsorcia, tedy do spoluvlastnictví obou účastníků smlouvy. Svědčí tomu nejen vlastní smlouva o založení konsorcia, ale i následné právní úkony obou jeho společníků. Jmenovitě jde o zástavní smlouvu, která byla uzavřena jak J. Š., tak i stěžovatelem. Výslovná specifikace jejího předmětu - jímž byly vydražené nemovitosti, zpochybňuje tvrzení vedlejšího účastníka, dle kterého byl stěžovatel přizván k jejímu podpisu jen proto, že předmětem zástavy byly i movité věci, ke kterým mu svědčilo spoluvlastnické právo, neboť se podílel na jich úhradě částkou 500.00,- Kč, přitom toto jeho tvrzení je oslabováno skutečností, že k podpisu zástavní smlouvy došlo dne 12. 11. 1991, zatímco k úhradě uvedené částky teprve dne 18. 12. 1991.Tvrzení ohledně úmyslu a posléze skutečného nabytí vydražených nemovitostí do spoluvlastnictví obou účastníků konsorcia je pak osvědčováno i řadou dalších důkazů, které byly před soudem provedeny, avšak z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, proč k nim soudy nepřihlédly (výpis z příslušného LV ze dne 8. 11. 1991, daňová přiznání ohledně daně z nemovitostí a domovní daně, ve kterých byli oba účastníci sporu vedeni jako spoluvlastníci, znalecký posudek, dispoziční oprávnění stěžovatele k účtu konsorcia a další důkazy svědčící ve prospěch trvání a vyvíjení ve smlouvě předpokládané činnosti konsorcia po vydražení nemovitostí). J. Š. také ve vztahu k stěžovateli i dalším orgánům vystupoval po určitou dobu jako spoluvlastník předmětné nemovitosti, respektující spoluvlastnické právo stěžovatele. Ústavní soud (aniž by však tímto rozhodnutím chtěl předjímat výsledek sporu) je tak nucen konstatovat, že obecné soudy přistoupily k hodnocení důkazů formálně, a ač stěžovatel předložil soudu řadu listinných důkazů a zejména navrhoval provedení důkazů dalších, které by mohly přispět k objasnění sporných otázek, odmítly se jimi bez bližšího zdůvodnění zabývat a v odůvodnění rozhodnutí se v podstatě omezily na obecný odkaz na způsoby nabývání vlastnictví dle ust. §132 obč.zák. V uvedeném postupu spatřuje Ústavní soud nejen porušení zásad hodnocení důkazů tak, jak vyplývají z ustanovení §132 o.s.ř., ale i porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto z uvedených důvodů oba rozsudky obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil [§82 odst. l, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. ledna 2001