ECLI:CZ:US:2001:4.US.672.2000
sp. zn. IV. ÚS 672/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. M. K., advokátkou, proti rozhodnutí komise pro projednávání přestupků Městské rady Příbram ze dne 20. září 2000, sp. zn. R 180/00, ve spojení s návrhem na zrušení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 15. listopadu 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, jíž stěžovatel napadal rozhodnutí komise pro projednávání přestupků, kterým bylo rozhodnuto, že řízení ve věci přestupku se zastavuje pro uplynutí zákonné lhůty 1 roku od spáchání přestupku, stanovené v ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), a to na základě ustanovení §76 odst. 1 lit. f) zákona o přestupcích.
Současně stěžovatel podal, ve smyslu §74 zákona, návrh na zrušení ustanovení §20 zákona o přestupcích.
Svoji ústavní stížnost odůvodnil tvrzeným porušením základních práv a svobod, konkrétně práva na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a ochrany jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny, práva domáhat se svého práva u soudu nebo jiného orgánu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na projednání bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně shledal i porušení svého práva na osobní bezpečnost dle čl. 5 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, a dle čl. 9 Paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud si, na základě ustanovení §42 odst. 4 zákona, k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastnice - Komise pro projednávání přestupků Městské rady v Příbrami, za kterou se vyjádřila její předsedkyně, která uvedla, že sám stěžovatel způsobil vleklé projednávání přestupku ze dne 16. září 1999, tím, že podnět k projednání podal k Okresnímu státnímu zastupitelství v Příbrami teprve 14. dubna 2000. Státní zastupitelství postoupilo věc účastnici dne 29. května 2000, a samo řízení ve věci pak bylo účastnicí zahájeno dne 14. června 2000. Rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 13. července 2000, avšak bylo napadeno odvoláním, a odvolací orgán věc k dalšímu projednání vrátil teprve dne 12. září 2000, když odpovědnost za přestupek, dle §20 zákona o přestupcích, skončila dne 16. září 2000. Zbytečné průtahy tedy způsobil především stěžovatel svým pozdním podáním.
Po posouzení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval oprávněním stěžovatele k podání ústavní stížnosti a návrhu na zrušení části zákona v dané věci, na základě ustanovení §72 odst. 1 zákona, který stanoví, že ústavní stížnost je oprávněna podat osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo či svoboda zaručená ústavním zákonem. Na základě taxativního výčtu v §72 zákona o přestupcích je účastníkem řízení navrhovatel v řízeních, které lze, dle §68 přestupkového zákona, zahájit jen na návrh postižené osoby. Mezi takové případy spadá i projednávaný přestupek proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 lit. a) zákona o přestupcích. V daném případě tedy byl stěžovatel účastníkem řízení a tedy byl i pasivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí přestupkové komise.
V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nebyl ve svých základních právech zkrácen, tak jak v ústavní stížnosti uvádí. Institut zániku odpovědnosti za přestupek má, jakožto sankční nástroj státu, obdobu i v trestním zákoně, který, s přihlédnutím na vyšší společenskou nebezpečnost a závažnost jednání tam uvedených, stanoví v ustanovení §67 odst. 1 podmínky, za kterých zaniká trestnost činu. K užití tohoto institutu v rámci státem zajištěného trestání jednání škodlivého pro společnost vedou objektivní okolnosti, kdy uplynutím jisté doby mizí negativní ovlivnění společenského vědomí a klesá nebezpečnost činu. K těmto důvodům zajisté podpůrně přistupují i důvody procesní, spočívající v obtížích důkazního řízení po uplynutí delší doby.
Jestliže tedy lze považovat za ústavně akceptovatelnou úpravu zániku trestnosti činů uplynutím určité doby, která činí u nevyjmenovaných činů tři roky, tím spíše je ústavně akceptovatelná roční lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek, jako jednání nedosahující v objektivním pohledu valné závažnosti. To, že nebude pachatel přestupku potrestán orgánem státu, neznamená ani schvalování jeho jednání, ani nic nemění na právu stěžovatele, domnívá-li se, že uvedeným jednáním bylo zasaženo do sféry jeho osobnostních práv, domáhat se přiměřené satisfakce v rámci civilního řízení (v této části tedy lze považovat ústavní stížnost za nepřípustnou pro nevyčerpání dostupných prostředků).
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelem subjektivně nepříznivě vnímaný dopad ustanovení zákona o přestupcích o předpokladech postihu, není ve svých důsledcích takové povahy, aby byl způsobilý zasáhnout do jeho základních práv či svobod. Z tohoto důvodu ústavní stížnost i návrh s ní spojený odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu