ECLI:CZ:US:2005:4.US.681.05
sp. zn. IV. ÚS 681/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. C., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Spálená 10, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 1999, č. j. 36 Co 72/99 - 373, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2005 a uvozenou slovy "Ústavní stížnost do usnesení MS Praha č. j. 36 Co 72/99 z 10. 12. 1999" se stěžovatel domáhá, "aby Ústavní soud učinil a vyslovil právní stanovisko pokud jde o možnost opravného prostředku proti udělení pořádkové pokuty odvolací instancí v dané věci, případně aby inicioval eventuelní změnu právního předpisu tak, aby byla možnost odvolání v takovéto a této věci tak, aby bylo zajištěno právo občana ve smyslu Listiny základních práv a svobod a současně aby byl vysloven názor na otázku časové možnosti projednání dovolání v této věci."
Jak Ústavní soud zjistil, Městský soud v Praze v odvolacím řízení usnesením ze dne 10. 12. 1999, č. j. 36 Co 72/99 - 373, uložil právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Ing. J. M. mimo jiné pořádkovou pokutu 5 000 Kč z důvodu hrubého ztížení postupu v řízení. Proti tomuto rozhodnutí si právní zástupce stěžovatele podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2076/2005 tak, že jej jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že nelze souhlasit s názorem dovolacího soudu stran nepřípustnosti podaného dovolání. Stěžovatel má za to, že postup zastávaný obecnými soudy, tedy že není možné přezkoumání rozhodnutí o udělení pořádkové pokuty v rámci odvolacího řízení, je v rozporu s ústavním pořádkem a Listinou základních práv a svobod. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nepřiměřenou (téměř šest let) délku řízení o dovolání. Navrhuje tedy, jak uvedeno výše, aby se Ústavní soud vyjádřil k projednávanému případu, eventuelně inicioval změnu dotčeného právního předpisu.
Ústavní soud konstatuje, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z podané ústavní stížnosti jakož i z vyžádaného výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze o pořádkové pokutě bylo sice uloženo při řízení, které se týká stěžovatele samotného, avšak z citovaných rozhodnutí vyplývá, že v projednávaném případě zmíněné pořádkové opatření bylo uloženo právnímu zástupci stěžovatele. V takovém případě se jedná o vztah mezi advokátem a soudem, který nemá přímou souvislost se stěžovatelem samotným, a je tedy zřejmé, že tímto rozhodnutím nebylo soudem zasaženo do právní sféry stěžovatele, neboť nebylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Jinými slovy, ústavní stížností napadené rozhodnutí nebylo v daném případě způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, a proto stěžovatel za těchto podmínek není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, aniž by vyzýval k odstranění vad podané ústavní stížnosti, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Eliška Wagnerová, v.r.
soudce zpravodaj