ECLI:CZ:US:2006:4.US.69.06
sp. zn. IV. ÚS 69/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti města Louny, se sídlem Louny, Mírové nám. 35, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem Advokátní kanceláře v Lounech, Beneše z Loun 50, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 8 Nc 266/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se domáhal návrhem podaným u Okresního soudu v Lounech dne 8. 9. 2005 nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného L. F. pro dlužnou částku 10.000,- Kč. Dne 21. 9. 2005 byl stěžovatel soudcem Okresního soudu v Lounech JUDr. Petrem Šilhanem upozorněn, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný. Stěžovatel proti tomuto postupu dne 22. 9. 2005 vznesl námitky, neboť podle jeho názoru jsou úvahy soudce v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 20 Cdo 1243/2004-62, z jehož právních závěrů jednoznačně vyplývá, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokazoval vhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí, a to samé platí i ohledně rozsahu výkonu rozhodnutí. Současně stěžovatel vznesl s ohledem na skutečnost, že ve věci rozhodující soudce JUDr. Petr Šilhan na něho podal u Okresního soudu v Lounech dne 17. 10. 2001, pod sp. zn. Ro 1171/2001, žalobu na zaplacení částky 6.214,14 Kč, námitku podjatosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením napadeným ústavní stížností vznesené námitce podjatosti nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že zákonný důvod uvedený v §14 odst. 1 o.s.ř. není dán. Stěžovatel se neztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu, že vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které zcela zjevně brání soudci rozhodnout nezaujatě a spravedlivě, přičemž samotná skutečnost, že rozhodující soudce vede občanskoprávní spor s jednou ze zúčastněných stran, z něhož přitom nelze dovodit osobní negativní vztahy ke stěžovateli, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce. V postupu soudu stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného ve shora citovaných článcích Listiny a Úmluvy. V této souvislosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém je deklarováno, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle názoru stěžovatele jeho stanovisko podporuje i skutečnost, že v jiné právní věci byli vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Lounech z důvodu, že u tohoto soudu pracuje otec žalobce. V posuzované věci pak žalobce JUDr. Šilhan pracuje u tohoto soudu sám, i nadále vede proti stěžovateli sporné řízení a nyní by měl rozhodovat o stěžovatelových sporech. Soudní spor, který soudce JUDr. Petr Šilhan vede se stěžovatelem, nevyplývá jen z rozdílných právních názorů na regulaci nájemného, jak tvrdí napadené rozhodnutí, ale byl vyvolán soudcem poté, kdy uzavřel se stěžovatelem - městem Louny - nájemní smlouvu s dohodnutým nájemným a později začal platnost této smlouvy zpochybňovat, uplatňujíc nárok na regulované nájemné, a domáhat se vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu .
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 1 E 1179/2005.
III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Právo na spravedlivý proces pak znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje svá tvrzení, která uplatnil v podané námitce podjatosti ze dne 3. 10. 2005 (č.l. 8) a polemizuje se závěry, ke kterým dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud se tvrzeními stěžovatele zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl důvody, proč vznesené námitce podjatosti nepřisvědčil.
Jak Ústavní soud vyložil v řadě svých rozhodnutí (podrobně např. v nálezu, sp. zn. I. ÚS 370/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 35, č. 159, str. 181), garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces, tak jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Ústavní soud k tomu již v minulosti opakovaně judikoval, že na straně jedné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 98, str. 11). Obdobně judikuje i Evropský soud pro lidská práva poukazem, že v sázce je důvěra, kterou v demokratické společnosti musí soudy budit, kdy při rozhodování, zda v dané věci existuje legitimní důvod obávat se podjatosti soudce, je stanovisko stěžovatele důležité, nikoliv však rozhodné. Rozhodné je, zda tato obava může být považována za objektivně zdůvodněnou (srov. rozhodnutí ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, č. 19874/92, publikováno www.echr.coe.int).
K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 371/04 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 34, č. 121, str. 255), který se týká posouzení podjatosti soudce, jenž rozhoduje v konkursním řízení a současně i projednává a rozhoduje spor o pravost pohledávky vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení), Ústavní soud konstatuje, že tento odkaz je pro zřejmou odlišnost svého základu na projednávanou věc nepřípadný. V nyní posuzovaném případě jde o posouzení otázky, zda skutečnost, že soudce, který rozhoduje v právní věci stěžovatele města Louny a sám přitom vede v jiné právní věci se stěžovatelem soudní spor, je důvodem k pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Z dikce ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., které Krajský soud v Ústí nad Labem na danou věc aplikoval, podle něhož je soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, lze dovodit jako důvod pro vyloučení soudce z hlediska subjektivního pocity soudce a z hlediska objektivního zjištění důvodu, z něhož pochybnosti o nepodjatosti vyplývají.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele a s přihlédnutím k výše uvedeným argumentům Ústavní soud neshledal, že by krajský soud interpretoval a aplikoval ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. způsobem ústavně nekonformním, a v jeho postupu neshledal nic, co by mu bylo možno z ústavněprávního pohledu vytknout. Ztotožnil se se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem, že ta okolnost, že soudce, který rozhoduje v právní věci stěžovatelky, sám vede se stěžovatelkou jiný občanskoprávní spor a má rozdílný právní názor na předmět sporu, nemůže být sama o sobě důvodem pro vyloučení soudce, neboť není důvod pochybovat o tom, že z hlediska subjektivního se soudce JUDr. Petr Šilhan necítí být podjatý a z hlediska objektivního tento soudce není v žádném osobním vztahu ke stěžovateli ani není osobně zainteresován na výsledku soudního řízení, ve kterém stěžovatel vystupuje na straně oprávněného. Krajský soud v Ústí nad Labem v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí a Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, pak Ústavní soud uvádí, že v něm řešený případ na danou věc stěžovatele nedopadá. Soudce JUDr. Petr Šilhan nepožadoval na stěžovateli, aby doložil, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným, ale pouze přípisem jej upozornil na skutečnost, že soud zvažuje nařízení exekuce jiným než navrhovaným způsobem (prodejem movitých věcí) a vyzval stěžovatele k vyjádření v tomto směru (č.l. 6). Ve věci rozhodující soudce postupoval zcela v souladu s ustanoveními §264 odst. 1 o.s.ř., podle kterého může soud nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem, navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo. Jak je uvedeno v komentáři k ustanovení §264 o.s.ř., je při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud povinen z úřední povinnosti vždy zkoumat, zda není navrhován způsobem zřejmě nevhodným (viz Občanský soudní řád. Komentář II. díl., Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, 6. vydání, C. H. Beck 2003, str. 1229). Ústavní soud tedy neshledal, že by interpretace ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. provedená JUDr. Petrem Šilhanem vybočovala z mezí zákona či že by ve věci rozhodující soudce svým postupem vybočil z mezí ustálené soudní praxe.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 8. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu