ECLI:CZ:US:2007:4.US.690.06
sp. zn. IV. ÚS 690/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. H., Ph.D., zastoupeného Mgr. Adriánem Čechem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 34/30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2005, č. j. 8 Ca 201/2005 - 38 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 3/2006 - 87, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního ze dne 21. 4. 2005, č. j. MHMP-56658/2005/OST/Kš, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2005, č. j. 8 Ca 201/2005 - 38 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 3/2006 - 87 a návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti v záhlaví uvedených rozhodnutí a s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, které mu vznikly před Ústavním soudem.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městské části Praha 3 ze dne 8. 12. 2004, č. j. OV/04/3855/Kř byl podle ustanovení §62 odst. 1 správního řádu zamítnut návrh paní Y. S., na obnovu stavebního řízení ukončeného rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 1. 3. 2004, č. j. OV 284/04/Kva. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle ustanovení §66 stavebního zákona povolil stavebníku (stěžovateli) stavbu stavební úpravy bytu, spočívající v částečné změně dispozice včetně zvětšení stávajícího zádveří a vybudování plynového etážového vytápění v bytě č. 17 ve 4. patře domu čp. 1975 v k. ú. Vinohrady. Y. S. návrh odůvodnila tím, že nesprávným postupem stavebního úřadu jí byla odňata možnost účastnit se řízení a stavební povolení bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budován a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Na základě podaných odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení odbor stavební Magistrátu hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 21. 4. 2005, č. j. MHMP-56658/2005/OST/Kš, nově rozhodl tak, že obnovu řízení povolil. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil a žalobou podanou u Městského soudu v Praze se domáhal zrušení rozhodnutí o povolení obnovy řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2005, č. j. 8 Ca 201/2005 - 38 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle ustanovení §70 písm. a) soudního řádu správního jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími a návrh je proto podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního nepřípustný. Stěžovatel proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 3/2006 - 87, zamítl a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s napadeným usnesením Městského soudu v Praze s tím, že rozhodnutím správního orgánu nejsou dotčena práva nebo povinnosti stěžovatele tak, jak to má na mysli ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou obsáhlé ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy, dále obavy stěžovatele z dalšího průběhu obnoveného stavebního řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že právní názor, který je založen na tvrzení, že správní žalobou napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy o povolení obnovy stavebního řízení je vyloučeno ze soudního přezkumu, je nesprávný. Napadená rozhodnutí jsou podle názoru stěžovatele nezákonná, protiústavní a znamenají odepření spravedlnosti a právní ochrany stěžovateli před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy. Stěžovatel má za to, že správní soudy porušily jeho zkladní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 201/2005.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatel se domáhá toho, aby Ústavní soud přehodnotil napadená rozhodnutí a vyložil ustanovení §70 soudního řádu správního jinak, než jak to učinily správní soudy. Ústavní soud k tomu uvádí, že není, jak se pravděpodobně mylně stěžovatel domnívá, vrcholem soustavy soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy). Ústavní soud tudíž není ani další odvolací instancí, a proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týká výkladu podústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci plně dostál.
Z obsahu podané ústavní stížnosti jednoznačně vyplývá, že stěžovatel opakuje argumenty již dříve uplatněné a polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatel v podstatě spatřuje zásah do tvrzených práv pouze v tom, že v obnoveném stavebním řízení bude vydáno nové rozhodnutí, které podle jeho názoru, který předem předjímá, bude pro něj nepříznivé a proto i nezákonné. Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí, příslušné správní soudy se s vznesenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily a vyložily, jakými úvahami se přitom řídily. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na č. listu 91, kde je vyložen institut obnovy řízení a vysvětleno, proč rozhodnutí o obnově řízení, i když je po formální stránce rozhodnutím, není takovým rozhodnutím, které by zakládalo, měnilo, rušilo nebo závazně určovalo práva nebo povinnosti stěžovatele tak, jak to má na mysli ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že pokud Městský soud v Praze právní žalobu stěžovatele odmítl jako nepřípustnou a Nejvyšší správní soud v rámci řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti nezjednal nápravu, došlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a také do ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces, Ústavní soud poukazuje jednak na již citovaný účel činnosti Ústavního soudu, dále na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud"). K porušení namítaných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 2 Listiny by mohlo dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně by zůstal v řízení delší dobu nečinný.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Poskytuje ochranu právům konkrétním a účinným, nikoli teoretickým a iluzorním a zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud uzavírá, že ve věci rozhodující soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a právní závěry, které učinily, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy). Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nebyly dány důvody k rozhodnutí, jímž by byla dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost rozhodnutí Hlavního města Prahy, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního ze dne 21. 4. 2005, č. j. MHMP-56658/2005/OST/Kš, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2005, č. j. 8 Ca 201/2005 - 38 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 As 3/2006 - 87, jak se stěžovatel rovněž v návrhu domáhal.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud neshledal možnost takovému návrhu vyhovět (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu