ECLI:CZ:US:2008:4.US.691.08.1
sp. zn. IV. ÚS 691/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyěn senátu a Michaely Židlické soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. D., právně zastoupeného Mgr. Markem Janstou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mladá Boleslav, Palackého 267, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství Praha 8 ze dne 5. února 2008, sp. zn. 2 ZN 5270/2007, ve spojení s usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha III, místní oddělení Libeň, ze dne 16. ledna 2007, č.j. ORIII-5176/MO5-TČ-2007, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví, zaručeným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Policie ČR bylo rozhodnuto podle §80 odst. 1 trestního řádu o vydání motorového vozidla Toyota Land Crusier, r.z. 2B8 9679, poškozenému. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR citovaným usnesením Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 zamítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětné vozidlo poškozený (majitel) poskytl k prodeji prostřednictvím autobazaru A.O.S. MB, s.r.o., od kterého jej zakoupil právě stěžovatel. Jak se však později ukázalo, ještě dřívě než došlo k uzavření kupní smlouvy, odstoupil poškozený od smlouvy o zprostředkování. V důsledku tohoto odstoupení mu byl vrácen velký technický průkaz od vozidla, ne však samo vozidlo a to z toho důvodu, že se nacházelo v jiné, vzdálené, provozovně autobazaru, v níž jej následného dne zakoupil právě stěžovatel.
Stěžovatel uvedl, že vozidlo zakoupil od právnické osoby jejímž předmětem podnikání je obchodování s motorovými vozidly a rovněž stěžovatel je podnikatelem, a mezi jeho předmět podnikání patří i pronájem osobních a lehkých dodávkových automobilů do 3,5 tuny. Za této situace byla kupní smlouva uzavřena v režimu obchodního zákoníku. Podle ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obchodní zákoník"), nabývá vlastnické právo kupující i od nevlastníka prodávajícího zboží, ledaže v době kdy měl kupující nabýt vlastnické právo, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není ani vlastníkem ani osobou oprávněnou věc prodávat. Za této situace je tedy osoba, která věc v dobré víře nabyla, oprávněným vlastníkem.
Vzhledem k nevyjasněným vztahům mezi majitelem, autobazarem a stěžovatelem, který se neúspěšně domáhal vydání velkého technického průkazu, podal stěžovatel trestní oznámení pro trestný čin podvodu na jednatele autobazaru A.O.S. MB, s.r.o. Policie ČR vyzvala stěžovatele k vydání vozidla, které následně vydal, shora napadenými usneseními, poškozenému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že takový postup orgánu činného v trestním řízení je v rozporu s ustanovením §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, neboť existují pochybnosti o skutečném vlastníkovi vozidla. Proto nemělo být vozidlo vydáno poškozenému, ale uloženo do úschovy.
V postupu Policie ČR a následně i státního zastupitelství shledal stěžovatel pochybení, když tyto orgány jednaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, konkrétně na nález IV. ÚS 325/98. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 prostřednictvím Obvodního státního zástupce. Ten uvedl, že dozorující státní zástupce má za to, že skutkový stav byl zjištěn úplně, a proto odkázal na napadené usnesení.
K ústavní stížnosti se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil rovněž vedlejší účastník, poškozený Z. K.. Ten zrekapituloval průběh celého sporu a uvedl, že v současné době probíhá u Okresního soudu Brno - venkov řízení, v němž se stěžovatel domáhá určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu.
Vyjádření zaslaná Ústavnímu soudu neobsahovala žádné nové skutečnosti, důkazy ani tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisovými podklady Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 sp. zn. 2 ZN 5270/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel ve svém podání napadl rozhodnutí orgánů veřejné moci podle ustanovení §80 trestního řádu o vydání vozidla vedlejšímu účastníkovi, přičemž takový postup považuje za porušení jeho práv plynoucích z ustanovení §446 obchodního zákoníku.
Pro posouzení ústavní stížnosti je však třeba odlišit trestněprávní a civilněprávní oblast sporu.
O určení vlastnictví předmětného vozidla rozhoduje Okresního soudu Brno - venkov v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 62/2008. Jen tento soud je oprávněn rozhodnout, zda za daných okolností došlo, či nedošlo, k převodu vlastnického práva k vozidlu z vedlejšího účastníka na stěžovatele. O určení vlastníka nemůže Ústavní soud rozhodnout a rozhodnutí nepřísluší ani orgánům činným v trestním řízení.
Vedle toho je Ústavnímu soudu předloženo k posouzení, zda Policie ČR či Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 při svém rozhodování nejednaly v rozporu s ustanovení §80 trestního řádu. Dle §80 odst. 1 věta druhá trestního řádu, se věc vydá tomu, o jehož právu na věc není pochyb.
Zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vytvořen registr silničních vozidel. Dle ustanovení §4 odst. 4 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., se do registru silničních vozidel zapisuje vlastník (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu).
Takové údaje jednoznačně definují osobu, které svědčí vlastnické právo, tedy toho, o jehož právu na věc není pochyb. Jinými slovy řečeno, v době vydání napadených rozhodnutí svědčilo vlastnictví dokladů a údaje zapsané v registru silničních vozidel vedlejšímu účastníkovi, a proto nelze postup orgánů činnch v trestním řízení považova za rozporný s ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu.
S ohledem na uvedené okolnosti je proto odkaz na judikaturu Ústavního soudu nepřípadný. I pokud by totiž soud v probíhajícím civilním řízení dospěl k závěru, že došlo k přechodu vlastnického práva na stěžovatele, v době vydání napadených rozhodnutí svědčily okolnosti vedlejšímu účastníkovi.
Rozhodnutí o vydání věci, učiněné podle §80 odst. 1 trestního řádu, nemá z hlediska věcného ani závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Kdo tvrdí, že věc byla vydána někomu jinému, musí si být vědom toho, že ani rozhodnutí Ústavního soudu případ s konečnou platností neřeší a rozhodně nezakládá žádnou povinnost toho, kdo věc drží v přesvědčení, že je jejím vlastníkem, aby ji vydal, a to i v případě, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly při vydání věci chybně.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů veřejné moci v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patné, orgány činné v trestním řízení rozhodovaly ve věci na základě konkrétních okolností a dospěly k závěru, o němž není pochyb.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k uplatnění státní moci mimo zákonné meze a tedy k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Naopak by mohlo dojít k porušení tohoto ustanovení, pokud by věc nebyla vydána tomu, kdo prokázal své vlastnické právo.
S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu