ECLI:CZ:US:2007:4.US.718.06
sp. zn. IV. ÚS 718/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Rychetského a Vlasty Formánkové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., E. M., M. V., JUDr. M. K., N. K., M. F., L. F., A. Z., T. M., M. P., A. P., P. F., A. Š. a M. Š., zastoupených JUDr. Marií Škardovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 339/2006-144 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20 dubna 2006, č. j. 5 C 30/2005-115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a hlavního města Prahy, Městské části Praha 7 a O. M. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. listopadu 2006 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě hlavního města Prahy proti O. M. na určení vlastnictví k nemovitosti, jimiž soud prvního stupně rozhodl o nepřípustnosti vstupu stěžovatelů do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalobce a soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil a zároveň rozhodl o podané námitce podjatosti vůči soudci soudu prvního stupně. Stěžovatelé ve stížnosti uvádějí, že jsou nájemci bytů v nemovitosti, o jejíž vlastnictví se v řízení jedná. V katastru nemovitostí zapsaný vlastník O. M. se však o ni nestará, stěžovatelé se proto potýkají se značnými problémy týkajícími se správy a údržby nemovitosti, které posléze vedly k tomu, že správu domu od roku 2003 vykonávají společně. Stěžovatelé se domnívají, že jim svědčí právní zájem na výsledku sporu o určení vlastnictví, neboť bude-li jako vlastník nemovitosti určen žalobce, veškeré problémy plynoucí z nečinnosti dosavadního, v katastru nemovitostí zapsaného, vlastníka budou odstraněny. Jejich vstup do řízení však nebyl připuštěn na základě námitky právního zástupce žalovaného, aniž by se soud prvního stupně nebo soud odvolací zabývaly stěžovateli vznesenou námitkou, že plná moc předložená tímto právním zástupcem je, pokud jde o podpis zmocnitele (O. M.), falsem, a tuto skutečnost dokládali i znaleckým posudkem. Stěžovatelé se tak domnívají, že vydáním napadených usnesení došlo k zásahu do jejich práv zaručených čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhují jejich zrušení.
Z kopií obou stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že hl. město Praha se žalobou podanou dne 24. února 2005 domáhalo proti žalovanému O. M. určení, že budova č. p. 1432, objekt bydlení, postavená na pozemku parc. č. 1496 a pozemek parc. č. 1496, o výměře 547 m2, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. město Prahu, kat. pracoviště Praha, na LV č. 1062 pro k. ú. Holešovice, je vlastnictvím žalobce. Podáními došlými dne 10. a 23. března 2005 a 27. června 2005 podali stěžovatelé návrh, aby do řízení vstoupili na straně žalobce Městská část Praha 7 a nájemníci bytů v domě (nemovitosti, o jejíž vlastnické právo se jedná). Proti tomuto návrhu podal námitku žalovaný, který právní zájem stěžovatelů na požadovaném určení popřel. Usnesením ze dne 20. dubna 2006, č. j. 5 C 30/2005-115, Obvodní soud pro Prahu 7 vstup stěžovatelů jako vedlejších účastníků na straně žalobce nepřipustil. Soud poukázal na to, že z žaloby samé, jakož i z podání stěžovatelů a návrhu na vyslovení nepřípustnosti účastenství, vyplývá, že všichni zúčastnění hovoří o stejném problému - součinnosti žalovaného, resp. jeho právního zástupce při vlastní realizaci výkonu práva povinností nájemců bytů (stěžovatelů). Soud se přiklonil k námitce žalovaného, že není osvědčen právní zájem stěžovatelů, neboť výsledkem sporu nebude nijak dotčeno jejich hmotněprávní postavení a jejich účast v řízení by byla nadbytečná za situace, kdy prostřednictvím nerozporovaného vedlejšího účastenství Městské části Prahy 7 je zajištěno postavení nájemců bytů (stěžovatelů) dostatečným způsobem.
K odvolání stěžovatelů se věcí zabýval Městský soud v Praze, který výrokem I. usnesení ze dne 30. června 2006 rozhodl (o námitce podjatosti podané stěžovateli), že soudce JUDr. Karel Bogner, soudce Obvodního soudu pro Prahu 7, není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci, výrokem II. pak napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soud se nejdříve zabýval vznesenou námitkou podjatosti a dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly zakládat důvod podjatosti soudce soudu prvního stupně ve smyslu ust. §14 odst. 1 o. s. ř. Stran námitek proti nepřipuštění vedlejšího účastenství pak konstatoval, že odvolání podané stěžovateli není důvodné. Ztotožnil se přitom s právním závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána na určení vlastnictví, přičemž výsledek sporu nemůže nijak ovlivnit postavení řádných nájemců jednotlivých bytů. Jejich postavení nemůže být rozhodnutím soudu v této věci změněno, ať již bude žaloba úspěšná či nikoliv.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Těžiště námitek stěžovatelů v posuzovaném případě spočívá v tvrzení, že obecný soud neposuzoval jejich, v řízení namítané, zájmy jako právní zájem na výsledu řízení a neumožnil jim v pozici vedlejších účastníků řízení ve sporu na straně žalobce vystupovat a hájit svá práva. Přitom právní zájem na výsledku řízení, podávaný ustanovením §93 odst. 1 není, na rozdíl od právního zájmu vyjádřeného v ust. §80 pícm. c), jež však musí svědčit přímo žalobci, nijak definován. Je přitom zřejmé, že ač vedlejší účastník vystupuje na straně žalobce v řízení o určení vlastnického práva, může v řízení uplatňovat právní zájem od žalobce odlišný. Ústavní soud se již pojmu "právní zájem na výsledku řízení" vedlejšího účastníka řízení vyjádřil ve svém nálezu ze dne 8. prosince 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 35, C. H. Beck, Praha, 2004, č. 187).
Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu nijak blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení (srv. Občanský soudní řád. Komentář. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 307). Smyslem tohoto institutu je tedy posílit v konkrétním případě postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník přistoupil.
Vedlejší účastník však má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany, v daném případě žalobce. Takový zájem se zpravidla projevuje v tom, že jeho postavení bude rozhodnutím soudu o žalobě, tj. výsledkem sporu ve smyslu právním dotčeno, že se změní. Nastalá změna se pak musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů, které ovlivňuje to, kdo bude určen jako vlastník nemovitosti.
Zájem, který však v posuzovaném případě stěžovatelé uplatňují, je obtížně možné označit jako zájem právní. Stěžovatelé totiž ve svých podáních adresovaných soudu, tak i v ústavní stížnosti uvádějí, že pokud bude jako vlastník nemovitosti určen žalobce (tedy ten, na jehož straně chtěli ve sporu vystupovat), odpadnou jim starosti se správou a údržbou domu, jež nyní vykonávají namísto nečinného, nyní v katastru nemovitostí zapsaného, vlastníka, neboť lze předpokládat, že žalobce bude své povinnosti vlastníka vykonávat lépe. Stěžovatelé tak v řízení neuplatnili žádné tvrzení ani důkaz, který by mohl svědčit o závěru, že u nich rozhodnutím ve sporu dojde ke změně v jejich právním postavení. Za právní postavení pak není možné pokládat hospodaření v domě nebo jeho údržbu, kterou provádějí ze své vůle (byť uvádějí, že je k tomu donutila nečinnost stávajícího vlastníka domu - žalovaného ve sporu). Bez ohledu na výsledek sporu stěžovatelé zůstanou nájemci bytových jednotek, pokud jde o kvalitu výkonu vlastnickým povinností směřujících k nemovitosti jako celku, nedomnívá se Ústavní soud, že by uvedený zájem (jehož prokázání je sporné) mohl a měl takovou povahu, že by mohl v řízení být kvalifikován jako právní zájem na výsledku sporu ve smyslu ustanovení §93 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu