ECLI:CZ:US:2008:4.US.718.08.1
sp. zn. IV. ÚS 718/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Alcredo, s.r.o., IČ 271 71 299, se sídlem Vrané nad Vltavou, Nádražní 101, právně zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2007, č.j. 29 Co 280/2007-87 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. prosince 2007, č.j. 28 Cdo 4848/2007-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1 odst. Ústavy ČR, podle kterého je Česká republika demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, dále mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež chrání legitimní očekávání, mělo dojít rovněž k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má být při používání ustanovení o mezích základních práv svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a konečně mělo být zasaženo do jejího práva na vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Okresní soud Praha - západ ze dne 14. prosince 2006, č.j. 7 C 188/2006-64, byla žaloba na určení vlastníka ve výroku specifikovaných nemovitostí, směřující proti stěžovatelce, zamítnuta (výrok I.), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů částku 12.434,- Kč (výrok II.). O odvolání žalobkyně rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze tak, že rozsudek ve výroku I. změnil a určil, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí je žalobkyně (Česká republika) a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Následně podala žalovaná dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl napadeným rozsudkem tak, že dovolání v rozsahu směřujícím do výroku o náhradě nákladů řízení odmítl (výrok I.), ve zbývající části dovolání zamítl (výrok II.) a žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala způsob nabytí předmětu sporu, kterým byly nemovitosti bývalého SSM, k jejichž převodu (bezplatnému či úplatnému) vytvořil stát Fond dětí a mládeže. Učinil tak zákonem č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže, ve znění pozdějších předpisů, a následně jej zákonem č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušil (k 1. prosinci 2000) a fond vstoupil do likvidace, kterou zákon limitoval do 1. ledna 2005.
Stěžovatelka je přesvědčena, že dotčené nemovitosti nabyla při dodržení všech podmínek daných zákonem o zrušení fondu, což v ústavní stížnosti podrobně popsala. Domnívá se proto, že obecné soudy v jejím případě interpretovaly čl. I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., striktně doslovně, aniž by se zabývaly smyslem celého zákona, jeho účelem a širšími souvislostmi dané problematiky. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, který odmítá takto přepjatý formalismus v rozhodování. Nesprávnou interpretací tak mělo dojít k zásahu do právní jistoty stěžovatelky a zkrácení v jejích výše citovaných základních právech.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 7 C 188/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky, právnické osoby, o zkrácení v právu daném v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, které se týká člověka a občana. Ústavní soud tak činí s odkazem na pluralitu termínů, jimiž ústavodárce rozlišil jednotlivé subjekty, jimž zaručuje ta či ona základní práva.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, nezabýval se Nejvyšší soud ČR uvedenou problematikou, s obdobnými převody majetku ze správy Fondu dětí a mládeže v likvidaci, poprvé. Postup jak interpretovat čl. I. bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., uvedl již v rozsudcích citovaném judikátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3140/2006.
Vytváření závazné judikatury a kontrola jejího dodržování je zákonnou náplní činnosti Nejvyššího soudu ČR. Skutečnost, že Nejvyšší soud ČR k problému zaujal jednoznačné stanovisko, a způsob, jakým interpretoval citované ustanovení zákona, neshledává Ústavní soud jako způsobilé zkrátit stěžovatelku v jejích ústavně zaručených právech.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Pokud tedy stát stanovil, prostřednictvím zákona, způsob, jakým je možné provést odprodej jeho majetku, a pravidla tohoto odprodeje nebyla dodržena, má, jako každý jiný řádný vlastník, právo na soudní ochranu. Skutečnost, že tím může být zasaženo do sféry zájmu jiného subjektu, je třeba hodnotit právě s ohledem na způsob, jakým mělo dojít ke změně vlastníka. Bylo tedy úkolem obecných soudů, aby s ohledem na uvedené okolnosti určili zda převod byl či nebyl v pořádku, a v důsledku toho kdo je skutečným vlastníkem dotčených nemovitostí. Tomuto poslání obecné soudy dostály. Takový postup je ostatně v souladu i s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
K namítanému porušení čl. 4 odst. 4 Listiny Ústavní soud konstatuje, že pokud bylo smyslem zákona o Fondu dětí a mládeže převést majetek státu na jiné osoby, nebylo úmyslem zákonodárce provést převod za každou cenu, ale za dodržení stanovených pravidel. Tato skutečnost je konečně patrná i z toho, že ne všechny subjekty splnily podmínky pro bezúplatný převod. Pokud pak podmínky převodu nebyly dodrženy, bylo na místě, aby se stát, jako původní vlastník, domáhal navrácení nesprávně převedeného majetku.
Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k naříkaným zásahům do jejích základních práv.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností závěrů obecných soudů pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. V projednávané věci však neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích zaručených práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu