ECLI:CZ:US:2007:4.US.719.05.1
sp. zn. IV. ÚS 719/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze, 28. října 1001/3, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2005, č.j. 2 VZV 13/2004-1157, usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, č.j. 5 NZT 17/2004, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 8. 2005, č.j. 2 VZV 13/2004-2009, a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 10. 2005, č.j. 5 NZT 17/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví nadepsaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") nejprve dne 21. 7. 2005 zahájilo podle §160 odst. 1, odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití ustanovení §174 odst. 2 písm. c) trestního řádu trestní stíhání stěžovatele pro návod dle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") k trestnému činu zasahování do nezávislosti soudu dle §169a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, pro trestný čin nepřímého úplatkářství dle §162 odst. 2 trestního zákona dílem ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, a pro přípravu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §7 odst. 1 trestního zákona k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona spáchanou ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, stejně jako trestní stíhání Z. P. a J. V. pro tam specifikované trestné jednání. Nejvyšší státní zastupitelství svým usnesením ze dne 30. 8. 2005 zamítlo stížnosti stěžovatele a ostatních spoluobviněných směřující proti napadanému usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005 jako nedůvodné. Napadaným usnesením ze dne 12. 8. 2005 pak vrchní státní zastupitelství opravilo v jím vydaném usnesení ze dne 21. 7. 2005 data 26. 11. 2005 a 26. 11. 2004, která byla uvedena ve výroku, resp. v odůvodnění tohoto usnesení, na datum 16. 11. 2004. Nejvyšší státní zastupitelství svým usnesením ze dne 6. 10. 2005 zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005 jako nedůvodnou.
2. Stěžovatel se domníval, že orgány veřejné moci vydáním napadaných rozhodnutí porušily jeho základní práva ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. a), písm. b), písm. c), písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nadto nerespektovaly zásadu vyjádřenou v čl. 4 odst. 4 Listiny.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vytýkal orgánům činným v trestním řízení, že ony užily jako podklad pro zahájení jeho trestního stíhání jimi obstarané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu účastnických stanic, kdy tyto byly soudem nařízeny v rámci prověřování podezření z trestného činu v jiné trestní věci a u osob odlišných od stěžovatele. Pokud takto orgány činné v trestním řízení učinily, resp. shledaly-li tyto v trestní záležitosti stěžovatele naplnění předpokladů dle §88 odst. 4 trestního řádu, stalo se tak na základě svévolné a účelové právní kvalifikace stíhaného jednání stěžovatele za současného úmyslného obcházení smyslu a účelu §88 odst. 4 trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále upozornil na nezákonný postup vrchního státního zastupitelství, jenž spočívá v zahájení trestního stíhání stěžovatele zároveň pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu a trestný čin nepřímého úplatkářství. Ustanovení §162 trestního zákona je ovšem k ustanovení §169a trestního zákona ustanovením speciálním, které vylučuje aplikaci ustanovení obecného.
5. Ústavnímu soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž oznámil, že jeho obhájce již dne 24. 5. 2005 projevil ve smyslu §165 odst. 3 trestního řádu vrchnímu státnímu zastupitelství svůj zájem účastnit se všech vyšetřovacích úkonů v trestní věci stěžovatele a požádal tak, aby mu orgány činné v trestním řízení včas sdělovaly druh, jakož i dobu a místo konání každého vyšetřovacího úkonu. Ač ode dne 24. 5. 2005 bylo v předmětném trestním řízení provedeno cca 1200 úkonů, obhájce stěžovatele nebyl o žádném vyšetřovacím úkonu informován, což stěžovatel vnímal jako cílené ignorování jeho obhájce orgány činnými v trestním řízení.
6. Za další zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatel označil postup vrchního státního zastupitelství, které jemu a jeho obhájci dle §65 odst. 2 trestního řádu odepřelo právo nahlédnout do spisu, přičemž vyrozumění vrchního státního zastupitelství o tomto je odůvodněno pouze obecným odkazem na taktiku vyšetřování.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti taktéž prohlašoval, že Nejvyšší státní zastupitelství se v rozporu se zákonem odmítlo věcně zabývat jeho stížnostními námitkami, jež byly obsaženy v odůvodnění stížnosti proti usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005, kteréžto odůvodnění bylo datováno dnem 24. 8. 2005.
8. S ohledem na stěžovatelem tvrzený nedostatečný popis skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit, v obou napadaných usneseních vrchního státního zastupitelství, a při opakovaném zdůraznění nemožnosti nahlížet do spisu, stěžovatel konstatoval, že mu nejsou zřejmé důvody trestního stíhání jeho osoby a nemůže tak řádně připravit svou obhajobu, nemůže se vyjádřit k důkazům a skutečnostem svědčícím v jeho neprospěch a nemůže předložil důkazy svědčící v jeho prospěch. Je tudíž nepřímo donucen, aby využil své "povinnosti" odepřít výpověď.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel přednesl své výhrady vůči usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 10. 2005. Pokud Nejvyšší státní zastupitelství ve svém usnesení ze dne 6. 10. 2005 shledává opravu data údajné trestné činnosti stěžovatele hlouběji do minulosti za nepodstatnou opravu usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o vědomě nezákonné konání Nejvyššího státního zastupitelství, které flagrantně porušuje základní práva stěžovatele. Podle přesvědčení stěžovatele totiž zmíněná změna usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a ostatních spoluobviněných učiněná usnesením vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005 je podstatnou opravou usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005, proto bylo zcela zjevně namístě na danou procesní situaci aplikovat §133 trestního řádu, tedy stěžovateli přiznat běh nové lhůty k podání stížnosti proti původnímu opravenému usnesení vrchního státního zastupitelství.
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření prohlásilo, že obhájce stěžovatele byl o všech prováděných úkonech řádně a včas vyrozumíván a bylo mu umožněno se těchto úkonů účastnit. V otázce zamítnutí nahlédnutí do spisu se vrchní státní zastupitelství zcela ztotožnilo s názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 573/05. Vrchní státní zastupitelství Ústavnímu soudu rovněž popsalo procesní postup a stávající procesní situaci v trestní věci stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství tak navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako neopodstatněnou. Nejvyšší státní zastupitelství v rámci svého vyjádření podrobně reagovalo na jednotlivé výtky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti a v tomto směru uvedlo, že neodmítlo v rozporu se zákonem věcně se zabývat stížnostními námitkami stěžovatele z jeho odůvodnění datovaného dnem 24. 8. 2005, že vydání opravného usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005 nemohlo přivodit účinky ve smyslu §133 trestního řádu, že zahájením trestního stíhání stěžovatele zároveň pro trestný čin zasahování do nezávislosti soudu a trestný čin nepřímého úplatkářství nebyla zasažena jeho ústavně zaručená práva, že nedošlo k porušení práv obhajoby v důsledku odepření nahlédnutí do trestního spisu, že ode dne 27. 5. 2005 nebyly v předmětné trestní věci ve vztahu ke stěžovateli, resp. ke skutku, z něhož byl původně obviněn, prováděny žádné vyšetřovací úkony a nebylo tak porušeno právo stěžovatele na obhajobu nepřipuštěním jeho obhájce k vyšetřovacím úkonům. Ve svém vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství mimo jiné odkázalo na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 84/05, ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 573/05, ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 627/05, v nichž Ústavní soud rozhodoval o ústavních stížnostech spoluobviněných P. a V. Nejvyšší státní zastupitelství tak učinilo návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší státní zastupitelství ke svému vyjádření připojilo kopii části spisového materiálu tohoto orgánu, která se vztahovala k problematice nastolené stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti.
11. Toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo stěžovateli zasláno na vědomí. Ten ve své replice nejprve Ústavní soud upozornil na vady, jež shledává v postupu orgánů činných v trestním řízení, jichž se tyto měly dopustit v době od podání ústavní stížnosti stěžovatele. V dalším stěžovatel napadal argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství obsaženou v jím obdrženém vyjádření tohoto orgánu a polemizoval s tam předkládanými závěry Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž v podrobnostech stěžovatel odkázal na odůvodnění jeho ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření vrchního státního zastupitelství neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno na vědomí.
II.
12. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
14. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit.
15. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro naprosto mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaný pod č. 105 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 471; dostupný rovněž na www.judikatura.cz). Také pro tyto však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
16. Jelikož tedy Ústavnímu soudu nenáleží, s výjimkou předestřenou výše, přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil se Ústavní soud v nyní projednávané věci na posouzení, zda napadaná usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, neboli zda nejde o situaci obdobnou případu, který Ústavní soud řešil pod sp. zn. III. ÚS 511/02. V tomto směru ovšem Ústavní soud naznal, že se zde o takovouto mimořádnou situaci nejedná. Napadané usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005 obsahuje popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v něm uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z napadaných usnesení Nejvyššího státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu byla příslušná usnesení vrchního státního zastupitelství přezkoumána, jaké konkrétní skutečnosti mělo Nejvyšší státní zastupitelství při svém rozhodování za podstatné, a je z nich zřejmé, proč materie stížností zůstala jeho rozhodnutími nedotčena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích pochybení, která by ukazovala na libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané záležitosti.
17. Vytýká-li stěžovatel orgánům činným v trestním řízení, že ony užily jako podklad pro zahájení jeho trestního stíhání jimi obstarané odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu účastnických stanic, resp. označuje-li stěžovatel právní kvalifikaci jeho jednání učiněnou orgány činnými v trestním řízení za vadnou, svévolnou, účelovou a úmyslně obcházející smysl a účel ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu, Ústavní soud jej k tomuto upozorňuje, že výhrady stran právní kvalifikace, příp. použitelnosti a dostatečnosti provedených důkazů, jsou předmětem řízení, které je usnesením o zahájení trestního stíhání teprve zahájeno, a v případě podání obžaloby budou předmětem řízení soudního. S odkazem na již konstatované v odstavcích 13. - 15. tohoto rozhodnutí tak Ústavní soud nemůže než zopakovat, že zásadně nezasahuje do věcí pravomocně neskončených, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Ústavní soud nadto nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení využily odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu účastnických stanic v rozporu s §88 odst. 4 trestního řádu, přičemž se současně neztotožňuje s hodnocením stěžovatele, dle něhož orgány činné v trestním řízení kvalifikovaly jeho jednání svévolně, účelově a s úmyslem obcházet smysl a účel ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu. Pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že trestní řád zakotvuje řadu možností změny právní kvalifikace stíhaného jednání v průběhu trestního řízení, o čemž svědčí mimo jiné §176 odst. 2, §190 trestního řádu.
18. Jako problematické vnímá Ústavní soud to tvrzení stěžovatele, dle něhož orgány činné v trestním řízení ode dne 24. 5. 2005, kdy obhájce stěžovatele projevil ve smyslu §165 odst. 3 trestního řádu vrchnímu státnímu zastupitelství svůj zájem účastnit se všech vyšetřovacích úkonů v trestní věci stěžovatele a požádal tak, aby mu orgány činné v trestním řízení včas sdělovaly druh, jakož i dobu a místo konání každého vyšetřovacího úkonu, cíleně ignorovaly jeho obhájce. Již dne 27. 5. 2005 totiž Nejvyšší státní zastupitelství v celém rozsahu zrušilo usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 5. 4. 2005, č.j. 2 VZV 13/2004-833, kterým bylo původně zahájeno trestní stíhání stěžovatele a ostatních spoluobviněných. Od tohoto okamžiku tak stěžovatel pozbyl postavení obviněného a předmětné trestní řízení se navrátilo do fáze tzv. prověřování, tedy do fáze před zahájením trestního stíhání. Po vydání napadaného usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005 žádné procesní úkony prováděny nebyly, s výjimkou výslechů obviněných P. a V., kterých se obhájce stěžovatele účastnil. Údaje o vyšetřovacích úkonech provedených orgány činnými v trestním řízení po dni 21. 7. 2005 v trestní záležitosti stěžovatele, jak byly zaznamenány výše, Ústavní soud čerpá z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k ústavní stížnosti stěžovatele, přičemž tento ve své replice, která byla stěžovatelem sepsána v době, kdy mu již bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu, tyto údaje obsažené ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nikterak nezpochybňuje, resp. tyto nepřímo potvrzuje.
19. K výhradám stěžovatele stran odepření nahlédnutí do spisu jemu a jeho obhájci Ústavní soud nejprve připomíná, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní mohou být za dodržení principu proporcionality v přípravném řízení trestním dočasně omezeny. Dočasnost je přitom kategorie relativní a za určitých okolností může být ústavně souladné, pokud se obviněný s vyšetřovacím spisem seznámí až při skončení vyšetřování. Jedním z principů českého trestního procesu je, že je to právě státní zástupce, kdo je v průběhu vyšetřování "dominus litis", který udává směr řízení a jeho taktiku, neboť je to v prvé řadě on, kdo je v průběhu vyšetřování odpovědný za naplňování zájmů státu na vedení trestního řízení a na jeho efektivitě, a kdo pak zájmy státu zastupuje v řízení před soudem. V posuzované věci ovšem Ústavní soud nemohl přehlédnout, že vrchní státní zastupitelství odepřelo nahlédnutí do spisu "z důvodů taktiky vyšetřování". Ústavní soud konstatuje, že takovéto odůvodnění je nedostatečné, nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovůle v rozhodování. Předmětné odůvodnění zcela postrádá jakoukoliv individualizaci na konkrétní případ a v podstatě by jej bylo možné aplikovat na jakékoliv trestní řízení. Takové odůvodnění nemůže plnit svoji funkci obrany proti svévolným rozhodnutím veřejné moci. Akceptování takového odůvodnění by zbavilo povinnost odůvodňovat odepření nahlédnutí do spisu smyslu. Státní zastupitelství má, jak již bylo řečeno výše, právo na volbu taktiky vyšetřování, avšak odepření nahlédnutí do spisu nelze odůvodnit pouze tím, že se jedná o taktiku vyšetřování, neboť sama tato taktika vyžaduje odůvodnění. Přes uvedené hodnocení odůvodnění odepření nahlédnutí do spisu vrchního státního zastupitelství však Ústavní soud neshledal ústavní stížnost důvodnou, neboť nesprávný postup vrchního státního zastupitelství byl rektifikován ústavně konformním postupem Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství se k podání stěžovatele ze dne 24. 8. 2005, posouzenému podle §157a trestního řádu jako žádost o přezkoumání postupu státního zástupce, zabývalo předmětným postupem vrchního státního zastupitelství. Dle Nejvyššího státního zastupitelství došlo k odepření nahlédnutí do spisu proto, že: "pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu obsahují informace, které nasvědčují tomu, že některými obviněnými mohly být spáchány ještě další trestné činy, které jsou ještě předmětem prověřování, přičemž tyto informace nebylo zatím možné oddělit od těch záznamů, které se týkají skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 21. 7. 2005. Dalším důvodem je taktika vyšetřování, když je nutné zajistit, aby se obvinění nemohli s odposlechy seznámit před tím, než jim budou předestřeny při výslechu.". Ústavní soud shledává takovéto odůvodnění dostatečným. Pouze na okraj pak Ústavní soud doplňuje, že v době před vydáním tohoto rozhodnutí Ústavního soudu již bylo stěžovateli umožněno nahlédnout do trestního spisu.
20. Ústavní soud není s to ztotožnit se ani s tím hodnocením stěžovatele, dle něhož Nejvyšší státní zastupitelství se v rozporu se zákonem odmítlo věcně zabývat jeho stížnostními námitkami, jež byly obsaženy v odůvodnění stížnosti proti usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005, kteréžto odůvodnění bylo datováno dnem 24. 8. 2005. Jak Ústavní soud zjistil z kopií části spisového materiálu, které Nejvyšší státní zastupitelství přiložilo ke svému vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele, tento dne 27. 7. 2005 zaslal vrchnímu státnímu zastupitelství stížnost proti napadanému usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005 s tím, že ji odůvodní v nejbližší možné době po projednání se svým obhájcem. Dne 30. 8. 2005 pak Nejvyšší státní zastupitelství rozhodlo o stížnostech stěžovatele a ostatních spoluobviněných, které směřovaly proti napadanému usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005. Jelikož Nejvyšší státní zastupitelství, stejně jako vrchní státní zastupitelství, nedisponovalo ke dni 30. 8. 2005 odůvodněním stěžovatelovy stížnosti ze dne 27. 7. 2005, projednalo Nejvyšší státní zastupitelství stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního státní zastupitelství ze dne 21. 7. 2005 v jejím znění ze dne 27. 7. 2005. Teprve dne 31. 8. 2005 obdrželo vrchní státní zastupitelství odůvodnění stížnosti stěžovatele ze dne 27. 7. 2005, které bylo datováno dnem 24. 8. 2005 a předáno k poštovní přepravě dne 29. 8. 2005. Toto podání postoupilo vrchní státní zastupitelství Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej posoudilo jako žádost o přezkoumání postupu státního zástupce dle §157a odst. 2 trestního řádu a jako s takovým se s ním vypořádalo. Na takto naznačeném postupu Nejvyššího státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
21. Prohlašuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že v napadaných usneseních vrchního státního zastupitelství je nedostatečně popsán skutek, kterého se měl stěžovatel dopustit, Ústavní soud nemá tuto výtku stěžovatele za důvodnou. V tomto směru pak Ústavní soud připomíná, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
22. Ústavní soud nakonec nemůže přisvědčit té námitce stěžovatele, dle níž napadané usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 10. 2005 flagrantně porušuje jeho základní práva. Ústavní soud předně stěžovatele v této souvislosti upozorňuje, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém usnesení ze dne 6. 10. 2005 neoznačuje opravu data údajné trestné činnosti stěžovatele hlouběji do minulosti za nepodstatnou opravu usnesení o zahájení trestního stíhání, nýbrž pouze konstatuje, že: "provedená změna v popisu skutku není natolik zásadní, že by jejím provedením došlo k porušení zásady totožnosti skutku.". Pokud pak Nejvyšší státní zastupitelství v trestní záležitosti stěžovatele neaplikovalo ustanovení §133 trestního řádu, čehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti, s odkazem na existenci a obsah opravného usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 12. 8. 2005, dožaduje, tento postup Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud vnímá jako plně ústavně souladný.
23. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
24. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči těm částem výroků napadaných usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 21. 7. 2005, resp. Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 8. 2005, dotýkajícím se spoluobviněných Pichlíka a Vostrejše, nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Uvedené části výroků totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu