ECLI:CZ:US:2020:4.US.721.20.1
sp. zn. IV. ÚS 721/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) nezl. Evy A. a 2) nezl. Jany B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Janem Vavruškou, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2019 sp. zn. 2 To 97/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 11. září 2019 č. j. 53 T 15/2018-337, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 53 T 15/2018 byl obviněný V. L. rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 uznán vinným 1) přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), 2) jednak zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, 3) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, 4) zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, 5) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, 6) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatelky jako poškozené byly daným rozsudkem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") odkázány se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatelek proti rozsudku krajského soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 11. 2019 sp. zn. 2 To 97/2019 zamítnuta podle §256 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že v příslušném trestním řízení je prakticky nemožné přesně určit a prokázat výši jejich nemajetkové újmy. Poukazují na to, že krajský soud své zamítavé rozhodnutí nepřiznat jim náhradu nemajetkové újmy odůvodnil odkazem na nedostatečnou intenzitu protiprávního zásahu obviněného do osobnostních práv stěžovatelek, vrchní soud pak především o tvrzení, že krajský soud neměl dostatek důkazních prostředků k tomu, aby mohl konkrétně určit, o jaký zásah do integrity stěžovatelek vlastně šlo, a stanovit konkrétní výši nemajetkové újmy. Stěžovatelky se s názory krajského soudu ani vrchního soudu neztotožňují. Zdůrazňují, že již ze samotného charakteru trestné činnosti plyne, že nemajetková újma jim způsobena být musela. Jsou toho názoru, že krajský soud na ně klade zcela neúměrné důkazní břemeno, a že za takové situace je nejen v tomto, ale i ve všech obdobných případech, prakticky nemožné náhrady nemajetkové újmy v trestním řízení dosáhnout, resp. že úspěch v této otázce je odvislý pouze od vstřícnosti každého jednotlivého soudce. Podle stěžovatelek je zřejmé, že obecně poškození nízkého věku nejsou schopní své traumatické zážitky náležitě reprodukovat, což ale neznamená, že traumatizováni nejsou. Podotkly, že v jejich případě nelze návrh na náhradu nemajetkové újmy opřít ani o znalecké posudky, neboť tyto uvádějí pouze možnosti vzniku budoucích traumat. Další znalecké zkoumání stěžovatelek nebylo znalci doporučeno. De facto je tak z povahy věci vyloučeno exaktní odůvodnění výše nároku uplatňovaného stěžovatelkami v daném trestním řízení. Stěžovatelky jsou toho mínění, že takový nedostatek nebude možno odstranit ani v civilním řízení o náhradě nemajetkové újmy, kde navíc budou vystaveny dalším stresovým situacím. Dodaly, že podaná ústavní stížnost svým významem přesahuje jejich vlastní zájmy a že jejím primárním cílem je to, aby se trestní soudy tam, kde je možné byť dílčí část nemajetkové újmy přiznat, nevyhýbaly své odpovědnosti a nepřenášely ji na soudy civilní. Jsou přesvědčeny, že příslušný trestní soud by měl vždy rozhodnout o jakési minimální míře uplatněné újmy, kterou by poškozeným přiznal, a teprve s částkou převyšující takový přiznaný základ by poškozené měl odkázat na občanskoprávní řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy lze považovat za beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
8. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Nebylo-li by přitom vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
9. Ústavní soud opakovaně judikoval, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Řízení před civilními soudy má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07).
10. Jde-li o odůvodnění rozhodnutí podle §229 trestního řádu, Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by trestní soudy odkázání vůbec nijak, odůvodnily ho neakceptovatelným způsobem, nebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 165/15).
11. V posuzovaném případě vrchní soud podrobně zdůvodnil, proč nebylo možno rozhodnout o nemajetkové újmě stěžovatelek v trestním řízení. Mimo jiné uvedl, že má v obecné rovině za to, že poškozeným přísluší nárok na nemajetkovou újmu, ale že doplnění dokazování v tomto směru podstatně překračuje rámec trestního řízení. Zdůraznil, že duševní útrapy je pro účely stanovení výše náhrady třeba posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvinout pouze od okolností, jež jsou v rámci adhezního řízení řádně doloženy a poškozenými prokázány. Poukázal na to, že pouze komplexní posouzení vzneseného nároku umožní rozhodnout bez nutnosti dalšího dokazování, které by svým rozsahem směřovalo nad zákonem stanovený účel trestního řízení.
12. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelek, že by odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu byla nedostatečná a že by úvahy obou soudů vykazovaly prvky svévole. Důvody, na jejichž základě obecné soudy odkázaly stěžovatelky s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení, lze považovat za relevantní a mající oporu v provedeném dokazování, a to tím spíše, když samy připustily, že návrh na náhradu nemajetkové újmy nelze opřít ani o vypracované znalecké posudky či jiné důkazy. Jen stěží by bylo možno obecně stanovit nějakou minimální míru uplatněné újmy, kterou by trestní soudy automaticky poškozeným přiznávaly, jak navrhují stěžovatelky. Naopak každý případ vyžaduje individuální posouzení, a je-li třeba k prokázání nároku na náhradu nemajetkové újmy doplnit dokazování v takovém rozsahu, že by tím došlo k překročení rámce trestního řízení, nezbývá trestnímu soudu, než v souladu se zákonem (§229 odst. 1 trestního řádu) odkázat poškozené na řízení občanskoprávní, jak bylo správně učiněno i v nyní souzené věci.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelek zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jejich ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu