ECLI:CZ:US:2018:4.US.759.18.1
sp. zn. IV. ÚS 759/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace KLIKA - BP, a. s., se sídlem v Jihlavě, 8. března 4812/2a, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 3346/2017-404, a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 2. 2017, č. j. 18 Co 381/2016-375, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a Ing. Zdeňka Moravce, zastoupeného Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod věží 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka (dále též "zaměstnavatel") navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a na vyjádření k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ve věci (rozsudek ze dne 14. 4. 2016, č. j. 5 C 42/2012-295) tak, že zamítl žalobu vedlejšího účastníka (dále též "zaměstnanec") o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. V souladu s pokyny odvolacího soudu doplnil nalézací soud dokazování a dospěl k závěru o naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §55 odst. 1 zákoníku práce. Podle okresního soudu bylo okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelkou uplatněno včas, neboť v poslední den lhůty podle §58 odst. 1 zákoníku práce bylo ohledně jednání vedlejšího účastníka podáním trestního oznámení ze strany stěžovatelky zahájeno šetření jiného orgánu ve smyslu §58 odst. 2 zákoníku práce. Nalézací soud následně aplikoval §61 odst. 4 zákoníku práce a shledal, že po stěžovatelce nebylo přes nesouhlas odborové organizace možné spravedlivě požadovat, aby vedlejšího účastníka nadále zaměstnávala.
Odvolací soud uvedené rozhodnutí změnil napadeným rozsudkem tak, že je okamžité zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka neplatné. Odvolací soud dospěl na rozdíl od nalézacího soudu k závěru, že pro aplikaci §58 odst. 2 zákoníku práce nebyly splněny podmínky, jelikož samotným podáním trestního oznámení se ještě jednání zaměstnance nestalo předmětem šetření jiného orgánu - tím se stalo až zahájením úkonů trestního řízení ve smyslu §158 odst. 3 trestního řádu. Podle odvolacího soudu stěžovatelka nevyužila možnosti okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnancem v prekluzivní dvouměsíční lhůtě a zrušila tak pracovní poměr neplatně (opožděně).
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným, leč nedůvodným. V dosud neřešené otázce hmotného práva, a sice "od jakého okamžiku se jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovněprávní povinnosti, stává předmětem šetření jiného orgánu podle §58 odst. 2 zákoníku práce," se Nejvyšší soud ztotožnil s výkladem odvolacího soudu a uvedl, že je-li jiným orgánem orgán činný v trestním řízení, stává se jednání zaměstnance předmětem šetření od okamžiku sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
Stěžovatelka spatřuje v napadených rozhodnutích porušení několika dílčích aspektů spravedlivého procesu. Rozsudek odvolacího soudu je podle ní překvapivým rozhodnutím založeným na extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. V důsledku nedostatečného odůvodnění je dále rozsudek nepřezkoumatelný a celkově vyústil v nespravedlivé řešení sporu. Stěžovatelce nadto nebylo umožněno vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a nebylo dodrženo ani její právo na zákonného soudce a projednání věci bez zbytečných průtahů. Dovolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od své ustálené judikatury, aniž by tento rozpor přesvědčivě zdůvodnil.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a zastoupenou advokátem. Stížnost rovněž není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, neshledá-li extrémní pochybení z hlediska ochrany základních práv a svobod. Po prostudování ústavní stížnosti, připojeného spisu a vyjádření účastníků řízení žádné z tvrzených pochybení ze strany obecných soudů neshledal.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jedním z nejpřísnějších instrumentů pracovního práva, neboť jsou s ním pro zaměstnance spojeny závažné důsledky. Zákoník práce proto na zaměstnavatele záměrně klade odpovídající požadavky a vyžaduje od něj zodpovědný přístup - v případě zamýšleného uplatnění tohoto instrumentu si musí být zaměstnavatel vážnosti situace vědom a nesmí ji podceňovat.
Stěžovatelka měla k dispozici standardní dvouměsíční prekluzivní lhůtu, během níž měla možnost všechna podezření ověřit a posoudit, zda má dostatečné důkazy pro to, aby se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě zrušila; v žádné fázi řízení přitom neuvedla jakékoli objektivní důvody, pro které by jí bylo znemožněno vedlejšímu účastníku okamžité zrušení pracovního poměru v zákonné lhůtě doručit. Obecné soudy dospěly ve shodě k závěru, že vědomost o závadném jednání zaměstnance stěžovatelka získala nejpozději 30. 11. 2011. Zároveň stěžovatelkou nebylo rozporováno, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo zaměstnanci doručeno 1. 2. 2012, tj. dva pracovní dny po uplynutí lhůty.
Podstata sporu v průběhu řízení vykrystalizovala v otázku správného výkladu ustanovení §58 odst. 2 zákoníku práce, který odvolací soud provedl odlišně od soudu nalézacího. Sjednocování judikatury a výklad podústavního práva je přitom úlohou Nejvyššího soudu, do které Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat, je-li přijatý výklad proveden ústavně konformním způsobem - což je případ projednávané věci.
Dovolací soud se věcí stěžovatelky zabýval meritorně a připustil, že stěžovatelkou nastolená otázka dosud judikatorní praxí řešena nebyla. Přiklonil se přitom k právnímu závěru odvolacího soudu a své rozhodnutí pečlivě odůvodnil. Argumentaci stěžovatelky, že přijatý právní názor je rozporný s jeho dřívější judikaturou, dovolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti spolehlivě vyvrátil. V dřívějších rozhodnutích dovolací soud neřešil otázku, zda lze předpoklad ustanovení §58 odst. 2 zákoníku práce, tj. že se jednání zaměstnance stane předmětem šetření jiného orgánu, vázat k okamžiku podání trestního oznámení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedená rozhodnutí dovolacího soudu interpretuje účelově ve snaze podpořit pro sebe příznivý právní názor.
Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit právní závěry dovolacího soudu, jsou-li dostatečně odůvodněny a nevybočují-li extrémně z ústavně právních mezí soudního rozhodování. Právní názor stěžovatelky, nakolik by se v jejím případě mohl subjektivně zdát spravedlivější, by byl v praxi neudržitelný a vytvářel by nebezpečný precedent vedoucí k dalšímu nadužívání či zneužívání institutu trestního oznámení. Smyslem a účelem trestního řízení není opatřovat důkazní prostředky k řešení civilních sporů.
Stěžovatelka dále označuje rozsudek odvolacího za překvapivý, neboť jí nebyl poskytnut prostor předložit soudu argumentaci k jeho odlišnému právnímu posouzení. Ústavní soud se otázce tzv. překvapivého rozhodnutí ze strany odvolacího soudu věnoval např. v nálezu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, v němž konstatoval, že o překvapivé rozhodnutí nejde, nevychází-li odvolací soud z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené, a už vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Ústavní soud posuzuje napadená rozhodnutí kritériem ústavního pořádku a garantovaných základních práv a svobod, jeho úkolem není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
S ohledem na právě uvedené i na obsah spisu Ústavní soud námitce stěžovatelky ohledně překvapivosti nemůže přisvědčit. Jak patrno z protokolů o jednání, odvolací soud účastníky řízení se svým náhledem seznámil, dokazování částečně zopakoval a poskytl účastníkům prostor vyjádřit se. Stěžovatelka se před odvolacím soudem pokusila argumentovat, že vědomost o jednání vedlejšího účastníka získala až dne 2. 12. 2011 (nikoli již 30. 11. 2011, jak bylo do té chvíle obecnými soudy zjištěno a stranami nerozporováno), ovšem bezúspěšně. O překvapivém rozhodnutí tak nelze hovořit jen proto, že odvolací soud zaujal právní názor pro stěžovatelku nepříznivý.
Přestože z dokazování provedeného obecnými soudy vyplynulo, že vedlejší účastník se porušení pracovně právních povinností zvlášť závažným způsobem skutečně dopustil a lze tak mít pochopení pro stěžovatelčin subjektivní náhled nespravedlnosti přijatého řešení, nezbývá Ústavnímu soudu než dodat, že práva náležejí bdělým. Uvedená zásada platí dvojnásob u práv podléhajících prekluzi. Překonat zmeškání prekluzivní lhůty námitkou rozporu s dobrými mravy podobně jako v případě promlčení, jak naznačuje stěžovatelka, není možné. Zatímco u promlčení ztrácí nositel práva pouze nárok na vymahatelnost svého práva, avšak neztrácí právo samotné (dobrovolné plnění ze strany dlužníka by tak nebylo bezdůvodným obohacením a v soudním řízení k promlčení soud nepřihlédne, dokud není ze strany dlužníka namítáno), u prekluze ztrácí nositel práva nejen nárok na jeho vymahatelnost, ale i právo samotné a soud k této skutečnosti přihlédne ze zákona (srov. k tomu např. §330 zákoníku práce). Na rozdílnou povahu těchto institutů ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně poukázal i dovolací soud.
K námitce porušení práva na zákonného soudce, rozhodoval-li na základě změny rozvrhu práce Krajského soudu v Hradci Králové o prvním odvolání ve věci jiný senát, než v případě druhého odvolání, Ústavní soud uvádí, že právo na zákonného soudce neznamená právo účastníka řízení na soudce dle vlastního výběru. Uvedená změna rozvrhu práce odrážela vnitřní organizační potřebu soudu, proběhla standardním způsobem a zejména znamenala změnu do budoucna týkající se věcí, které soudu ještě nenapadly. Ani v jednom ze dvou případů projednání věci stěžovatelky před odvolacím soudem nedošlo k jejímu přerozdělení. Přestože je obvyklá praxe, že ruší-li soud vyšší instance rozhodnutí soudu instance nižší, putuje věc zpět původnímu rozhodovacímu tělesu (samosoudci či senátu), nelze se tohoto postupu z hlediska práva na zákonného soudce bez dalšího dovolávat, tím spíše, jde-li se o opakované projednání věci před soudem vyšší instance.
Námitka porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Takový prostředek představuje, jak Ústavní soud opakovaně judikuje, postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17). Ze spisového materiálu ani tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by tento prostředek k ochraně svých práv využila. Byť lze trvání řízení považovat za nestandardní, Ústavnímu soudu na tomto místě nepřísluší přezkoumávat jeho odůvodněnost a přiměřenost. Odčinění za průtahy (nesprávný úřední postup) se může stěžovatelka případně domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu