ECLI:CZ:US:1997:4.US.78.96
sp. zn. IV. ÚS 78/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, o ústavní stížnosti R. Ch. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne 5.1.1996, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne
5.1.1996, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 3 A 59/95-8, ze dne
5.1.1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení v Praze ze dne 30.1.1995, č. 106 008 440, jímž byla
zamítnuta její žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým některým obětem
nacistické perzekuce,ve znění zákona č.77/1995 Sb.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu České správy
sociálního zabezpečení v Praze a spisu Vrchního soudu v Praze, sp.
zn. 3 A 59/95, byla rozhodnutím České správy sociálního
zabezpečení ze dne 30.1.1995, č. 106 008 440, zamítnuta žádost
stěžovatelky, vdovy po B. Ch., zemřelém v koncentračním táboře
Zwickau dne 14.5.1945, o poskytnutí jednorázové peněžité částky.
Zamítavé rozhodnutí odůvodnila Česká správa sociálního zabezpečení
tím, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §3
odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., když k úmrtí postiženého
manžela došlo dne 14.5.1945, tedy po datu 4.5.1945, a v době, kdy
tento tábor již nebyl pod nacistickou správou. Úmrtí po 4.5.1945
v táboře již osvobozeném nelze podle názoru uvedeného v rozhodnutí
považovat za kvalifikovanou skutečnost ve smyslu ustanovení §3
odst. l písm. c) citovaného zákona. Vrchní soud v Praze, který
rozhodoval o opravném prostředku stěžovatelky, podaném proti
uvedenému rozhodnutí, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném případě
nebyly k přiznání jednorázové peněžní částky splněny podmínky
požadované zákonem č. 217/1994 Sb. Odkázal na ustanovení §2
tohoto zákona, podle něhož je postiženým občanem pro účely tohoto
zákona občan, který je československým politickým vězněm podle §2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., tedy ten, kdo byl v době
mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě
vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou
bojovou nebo politickou činnost. V případě navrhovatelčina manžela
bylo vydáno osvědčení o tom, že v době od 25.6.1944 do 5.5.1945
byl československým politickým vězněm, a byl proto v uvedeném
období i postiženým občanem ve smyslu výše zmíněného ustanovení
§2 zákona č. 217/1994 Sb. Podle názoru Vrchního soudu v Praze se
však u něj ke dni jeho úmrtí, tj. 14.5.1945, již nejednalo
o postavení československého politického vězně, i když soud
nepochyboval o tom, že jeho smrt nastala v důsledku věznění
a onemocnění v koncentračním táboře Zwickau, ten však v den jeho
úmrtí již nebyl pod nacistickou správou. Manžel navrhovatelky byl
sice ještě po datu 5.5.1945 v koncentračním táboře dále internován
a zde také 14.5.1945 zemřel, ale již nikoliv pro protifašistickou
bojovou nebo politickou činnost, směřující přímo proti nacistickým
nebo fašistickým okupantům, jak stanoví výše uvedené ustanovení
§2 odst. l bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Pokud tedy Česká správa
sociálního zabezpečení nepřiznala navrhovatelce jednorázovou
peněžní částku podle ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č.
217/1994 Sb. ve výši 100.000,- Kč, rozhodla podle názoru vrchního
soudu správně a v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu směřuje ústavní
stížnost, v níž stěžovatelka namítá, že shora uvedeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze bylo dotčeno její ústavně zaručené základní
právo, obsažené v čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod,
zaručující vlastnit majetek. Své vlastnické právo odvozuje ze
znění ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., na
jehož podkladě požádala o vyplacení jednorázové peněžní částky,
která náleží vdovám a vdovcům po postižených občanech, popravených
nebo zemřelých ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních
a internačních táborech nebo násilně usmrcených v souvislosti se
zatýkáním. Vrchní soud v Praze neposkytl ochranu těmto jejím
vlastnickým právům, neboť v důsledku vadného výkladu dospěl
k závěru, že v jejím případě není výše uvedená podmínka stanovená
v §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. splněna. Odmítá
názor soudu, že pokud její manžel zemřel dne 14.5.1945
v koncentračním táboře v důsledku útrap věznění několik dní po
osvobození tábora, kdy nebyl fyzicky schopen pro těžké onemocnění
tábor opustit, nešlo o kvalifikovanou skutečnost ve smyslu výše
uvedeného ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. Kdyby měl zákonodárce
tento postup na mysli, jistě by do znění zákona vtělil ustanovení,
které by časově omezovalo uvedený nárok. Podle stěžovatelky je
třeba rozlišovat případy, kdy k úmrtí politického vězně došlo
bezprostředně po osvobození a v přímé příčinné souvislosti
s vězněním tak, jak je tomu v případě jejího manžela, od případů,
kdy politický vězeň přežil ještě nějakou dobu po osvobození
a zemřel v době, kdy se již pohyboval na svobodě. Vrchní soud
rovněž nesprávně vykládá status politického vězně. Osvědčení podle
§8 zákona č. 255/1946 Sb. je dokladem potvrzujícím skutečnost, že
jistá osoba je účastníkem národního boje za osvobození, politickým
vězněm však žádný člověk nepřestal být dnem osvobození, přestal
být pouze účastníkem odboje. Za koncentrační tábor nelze považovat
takový tábor pouze do doby, kdy byl převzat pod kontrolu
spojeneckých armád, ale ještě nějakou dobu poté. Zákonodárce tedy
chtěl, podle názoru stěžovatelky, vyjádřit snahu o odškodnění
a zmírnění utrpení těch, kteří se již nikdy nesetkali se svými
manžely, ženami, otci a matkami po jejich odvlečení do
koncentračních táborů, a jiný zájem ani míti nemohl. Vrchní soud
v Praze jí z uvedených důvodů neposkytl ústavně zaručenou ochranu
jejích práv, a proto navrhuje jeho rozhodnutí zrušit.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze, jako
účastník řízení, v celém rozsahu odkázal na odůvodnění svého
stížností napadeného rozsudku a doplnil, že zákon č. 217/1994 Sb.
neumožňuje přistupovat k případu stěžovatelky individuálně, když
neobsahuje žádné ustanovení o možnosti odstranění tvrdostí, které
se při jeho uplatňování mohou vyskytnout. Soud vycházel ze znění
zákona č. 217/1994 Sb. a jestliže se tento v ustanovení §2
výslovně odvolává na ustanovení §2 odst. l bod 5 zákona č.
255/1946 Sb., pak je soud toho názoru, že tam stanovené období lze
překročit pouze do 5.5.1945. K další námitce stěžovatelky, že její
manžel byl československým politickým vězněm až do své smrti
a nepřestal jím být po 5.5.1945, vrchní soud uvádí, že svým
rozhodnutím chtěl vyjádřit jen tu skutečnost, že v úmrtí po
5.5.1945 byl již stěžovatelčin manžel v jiném postavení, ne
v postavení politického vězně. Konečně k námitce stěžovatelky, že
zákonodárce chtěl v zákoně vyjádřit snahu po odškodnění těch,
kteří se již nikdy nesetkali se svými blízkými, uvádí, že
z ustanovení §3 odst. l písm. a) citovaného zákona je zřejmé, že
zákonodárce chtěl především odškodnit ty, kteří válečné útrapy
přežili.
Česká správa sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník,
ve svém obsáhlém vyjádření v části týkající se samotného obsahu
ústavní stížnosti konstatuje, že její podstatou je tvrzení, že
orgány, které ve věci rozhodovaly, provedly necitlivý výklad
právní normy a v důsledku toho došlo k zamítnutí stěžovatelčiny
žádosti, ačkoliv právní norma poskytovala interpretační prostor jí
vyhovět. Česká správa sociálního zabezpečení poukazuje v této
souvislosti na fakt, že její výklad pojmu československý politický
vězeň se v průběhu aplikace zákona č. 217/1994 Sb. postupně
rozšiřoval, se stěžovatelkou je zajedno v tom, že závěr o časovém
omezení vlastnosti občana jako československého politického vězně
je velmi kontroverzní, v této souvislosti také upozorňuje na
závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze, vydaném dne 22.
12. 1995, pod sp. zn. 6 A 800/95, s nimiž se vedlejší účastník
v podstatě ztotožňuje, výkladovým problémem však zůstává vymezení
pojmu koncentrační tábor tak, jak je uveden v §3 odst. l písm. c)
zákona č. 217/1994 Sb. Při řešení tohoto výkladového problému pak
převážil názor, podle něhož je pojem koncentračního, resp.
internačního tábora třeba vykládat v souladu s tím, zda a do jaké
míry toto zařízení v předmětné době plnilo účel, ke kterému bylo
zřízeno, tedy že tato zařízení byla podle svého účelu
koncentračními, resp. internačními tábory do té doby, dokud v nich
byla schopna nacistická administrativa uplatňovat faktickou moc.
Za této situace se vedlejší účastník domnívá, že si nepočínal
necitlivě, pokud dovodil, že zmíněné zařízení mělo charakter
internačního, resp. koncentračního tábora do té doby, než bylo
osvobozeno spojeneckými vojsky. Ke stejnému závěru ostatně dospěl
i Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník je toho názoru, že
ačkoliv nelze v plném rozsahu popřít námitky stěžovatelky
o složitosti situace a kontroverznosti režimu v takovém zařízení
krátce po ukončení nacistické správy, jen velmi obtížně by bylo
možno dovozovat, že toto zařízení bylo i po instalaci
administrativy spojeneckých vojsk internačním, resp. koncentračním
táborem v intencích §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.
Podle jeho názoru by podobný výklad již nebyl jen výkladem
extenzivním, ale evidentním překročením zákonných podmínek normou
stanovených. Argumentaci stěžovatelky o dotčení jejího
vlastnického práva považuje vedlejší účastník za poněkud
nešťastnou, neboť je z pohledu teorie práva sporné, zda uvedené
plnění, ve své podstatě obligační povahy, může být předmětem
vlastnictví.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem připojeného správního
spisu České správy sociálního zabezpečení, čj. 106 008 440/B,
a soudního spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 A 59/95,
a v návaznosti na závěry, které učinilo plénum Ústavního soudu ve
věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 23/96, jimiž je senát vázán, dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V uvedené plenární věci, v níž Ústavní soud rozhodoval
o návrhu M. Š. na zrušení ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona
č. 217/1994 Sb., kteréžto ustanovení bylo také nyní v posuzovaném
případě stěžovatelky doposud rozhodujícími orgány aplikováno,
rozhodl tak, že návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl,
přičemž k věci zaujal mimo jiné názor, že ústavně konformní řešení
nespočívá ve zrušení napadeného ustanovení, nýbrž v odklonu od
jeho nepřiměřeně restriktivní interpretace. Za takovou je pak
třeba považovat i interpretaci České správy sociálního zabezpečení
a vrchního soudu v posuzované věci.
Datum 4. května 1945, uvedené v §2 odst. l bodu 5 zákona č.
255/1946 Sb., je rozhodující pro definici československých
politických vězňů v průběhu okupace a druhé světové války. Toto
datum však - jak konstatoval Ústavní soud ve shora označené
plenární věci - nelze vztáhnout na ustanovení §3 zcela jiného
zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Pokud tedy
postižený manžel stěžovatelky, který jak je patrno z osvědčení
vydaného podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. nepochybně politickým
vězněm byl, pak i když den 4.5.1945 přežil, zemřel jako čsl.
politický vězeň a stěžovatelka tedy zcela správně namítá, že její
manžel nepřestal být po 4.5.1945 politickým vězněm, ale zůstal jím
až do své smrti 14.5.1945. Závěr vrchního soudu, že by status
politického vězně občan ztratil tím, že k jeho úmrtí došlo po datu
4.5.1945, zcela odporuje smyslu zákona. Za této situace tedy
zbývalo posoudit otázku, zda v daném případě, kdy k úmrtí
postiženého manžela stěžovatelky došlo sice na území
koncentračního tábora, ale teprve 14.5.1945, tedy v době, kdy
tábor již nebyl pod nacistickou správou, bylo možno ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. aplikovat. Již ve shora
označeném nálezu plénum Ústavního soudu konstatovalo, že jestliže
zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani nevymezuje
dobu existence koncentračních táborů, není ani zákonného podkladu
pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po dni 5.5.1945 již
nemohl existovat a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být
omezena. Z hlediska konkrétních okolností posuzovaného případu je
proto třeba dovodit, že manžel stěžovatelky zemřel v koncentračním
táboře, který nemohl svobodně opustit z důvodu nemoci způsobené
v přímé souvislosti s útrapami věznění a že jde tedy o skutečnost
zakládající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve
smyslu ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze zrušil, když dospěl k závěru, že restriktivním
výkladem tohoto soudu a z něho plynoucím zamítavým rozhodnutím
bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu,
zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelkou namítané porušení čl. ll Listiny základních práv
a svobod s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je
předmětem ochrany uvedeného článku vlastnické právo již
konstituované, Ústavní soud neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. července 1997