ECLI:CZ:US:2000:4.US.8.2000
sp. zn. IV. ÚS 8/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) L. N, 2) Mgr. J. P., , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, čj. 38 Ca 25/99-29, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 12. 1998, čj. PÚ/344/98, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) města Plzně, 2) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Plzni, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, čj. 38
Ca 25/99-29, a rozhodnutí Magistrátu města Plzně, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 15. 12. 1998, čj. PÚ/344/98, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím Městského soudu v Praze a Magistrátu města Plzně,
okresního pozemkového úřadu, stěžovatelky uvádějí, že těmito
rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Vyplacením náhrady za vyvlastnění ve smyslu ustanovení
§6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se totiž rozumí vyplacení celé
náhrady, takže pokud náhrada je vyplacena jen z části, je dán
restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) citovaného zákona.
K tomu, aby bylo zjištěno, zda tento restituční titul je prokázán,
je třeba provést příslušné dokazování, to však provedeno nebylo.
Z těchto důvodů domáhají se proto stěžovatelky zrušení napadených
rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2000
v podstatě uvedl, že za vyvlastněné nemovitosti byla původním
vlastníkům vyplacena určená náhrada, a že proto není dán
restituční titul podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Námitce
stěžovatele, že náhrada nebyla stanovena podle tehdy platného
předpisu, nebylo možno pro její irelevantnost přisvědčit, neboť
soud správnost určené výše náhrady za vyvlastnění nepřezkoumává.
Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní
stížnosti.
Magistrát města Plzně, okresní pozemkový úřad, navrhl
potvrzení obou napadených rozhodnutí.
Vedlejší účastníci město Plzeň a Pozemkový fond ČR, územní
pracoviště v Plzni, se v určené lhůtě k ústavní stížnosti
nevyjádřili.
Z obsahu spisu sp. zn. PÚ/344/98 Magistrátu města Plzně,
okresního pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že již
citovaným rozhodnutím tohoto správního orgánu bylo vysloveno, že
stěžovatelky nejsou vlastníky nemovitostí v k. ú. Plzeň, ve výroku
tohoto rozhodnutí blíže označených. Jak uvedl v důvodech tohoto
rozhodnutí správní orgán, nebyl v daném případě prokázán
restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť za vyvlastněné
nemovitosti byla poukázána náhrada jejím složením do úschovy.
O opravném prostředku proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu
rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že
rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí
uvedl městský soud, že správní orgán posoudil věc z hlediska
ustanovení §6 odst. 1 písm. n) správně, neboť ani nesprávně
určená výše náhrady za vyvlastnění nezakládá restituční titul
podle citovaného ustanovení.
Již ve svém nálezu ze dne 10. 6. 1999 ve věci sp. zn. IV.
ÚS 126/97 uvedl Ústavní soud v souvislosti s posuzováním
restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991
Sb., kterému v projednávané věci zcela koresponduje ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, že pro uznání,
eventuálně vyloučení, tohoto restitučního titulu je mimo jiné
právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla
náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Jinými
slovy, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu by
neměla být považována jakákoli vyplacená náhrada, nýbrž jen taková
náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům
platným v době vyvlastnění. V projednávané věci stěžovatelky sice
poukazovaly na nesprávnost stanovené náhrady, neboť v ní nebylo
mimo jiné přihlédnuto k investicím vynaloženým do pozemku,
kterážto skutečnost měla být ověřena znaleckým posudkem, nicméně
správní orgán ani městský soud tuto námitku vůbec nezkoumaly,
vycházejíce ze stanoviska, že ani nesprávně určená výše náhrady za
vyvlastnění restituční titul nezakládá. Tímto postupem však
správní orgán i soud odepřely stěžovatelkám právo zakotvené v čl.
36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti
podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl
a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. května 2000