ECLI:CZ:US:1995:4.US.8.93
sp. zn. IV. ÚS 8/93
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.B. proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze, čj. Cmdo 3/92-67, ze dne 11. 5. l993 a Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 69/92, ze dne 13. 3. 1992 a rozhodnutí představenstva SBD S. ze dne 13. 12. 1990 takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, včas podanou, se stěžovatelka domáhá, jak
je dále patrno z doplnění ústavní stížnosti podaného
prostřednictvím advokáta, zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze, sp. zn. 13 Co 69/92, ze dne 13. 3. 1992 a rozsudku
Vrchního soudu v Praze, čj. Cmdo 3/92-67, ze dne 11. 5. 1993,
jakož i zrušení rozhodnutí představenstva SBD S. ze dne 13. 12.
1990, a dále navrhuje, aby Ústavní soud vydal současně usnesení,
jímž by vyslovil, že "stěžovatelka zůstává členem SBD S.
a z tohoto titulu je účastnicí ze zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě
majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,
a má právo na bezplatný převod svého bytu do osobního vlastnictví
s termínem převedení a předání do 15 dnů po obdržení nálezu".
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1993 bylo
zamítnuto dovolání stěžovatelky, podané z důvodů uvedených
v ustanovení §241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř., proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1992, jímž byl změněn
rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba stěžovatelky na určení, že
její vyloučení z SBD S. je neplatné, byla zamítnuta, když oba
uvedené soudy ve věci vycházely při svém rozhodování z jiného
právního názoru než soud I. stupně - Obvodní soud pro Prahu l,
který svým rozsudkem ze dne 29. 11. 1991, sp. zn. 27 C 132/91,
žalobě stěžovatelky vyhověl. Tento soud, vycházeje ze zjištění, že
stěžovatelka, která byla členkou SBD S., neplatila úhradu za
užívání bytu v době od l. l. l990 do 30. 11. 1990 a byla vyloučena
z SBD podle čl. 28 odst. l písm. b) stanov družstva usnesením jeho
představenstva ze dne 13. 12. 1990, dospěl k závěru, že v případě
stěžovatelky nebylo rozhodnuto o jejím vyloučení z družstva
v prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení §30 odst. 2 zákona č.
176/1990 Sb. a v ustanovení čl. 28 odst. 2 stanov SBD v době
vyloučení platných. Podle názoru soudu I. stupně, uvedeného
v odůvodnění jeho rozsudku, je totiž pochybné, zda SBD S. vůbec
dodržel dvouměsíční subjektivní lhůtu v uvedených ustanoveních
uvedenou, když stěžovatelka neplatila úhradu za užívání bytu již
od října 1989 a SBD S. mělo nepochybně možnost tuto skutečnost
zjistit kdykoliv od doby, kdy nastala, v každém případě však
nebyla dodržena roční lhůta objektivní, když k vyloučení
z družstva došlo rozhodnutím představenstva z 13. 12. 1990. Na
rozdíl od uvedeného právního názoru pak jak soud odvolací, tak
soud dovolací, dospěly k závěru opačnému, totiž, že s ohledem na
to, že placení úhrady za užívání bytu je opakujícím se plněním,
nelze počátek běhu prekluzivní lhůty, stanovené zákonem pro
vyloučení z družstva, vázat pouze na uplynutí prvých tří měsíců,
ve kterých člen úhradu za užívání bytu neplatil. Rozhodující je,
že neplacení nájemného po uplynutí oněch 3 měsíců pokračovalo,
čímž byl teprve naplněn důvod pro vyloučení podle čl. 28 odst. 1
písm. b) stanov, tj., že úhrada nebyla placena po dobu delší než
3 měsíce. Prekluzivní lhůta mohla začít běžet teprve od okamžiku,
kdy stěžovatelka přestala svoji členskou povinnost porušovat
a začala úhradu za užívání bytu opět platit. Pokud pak
stěžovatelka v dovolání dále poukazovala na důvody, které ji vedly
k neplacení nájemného, totiž, že SBD S. neplnilo řádně, resp.
porušovalo po dlouhou dobu povinnosti, které k ní jako
k uživatelce bytu mělo, zejména neprovádělo požadované opravy
v bytě, nesdělilo jí skladbu nájemného, nezasílalo v termínu
složenky, k tomu dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na
ustanovení čl. 14 Směrnice ČSD č. 16/76, podle kterého podstatné
nebo dlouhodobé zhoršení užívání bytu závadami v bytě nebo v domě
zakládá pouze právo na slevu z úhrady za užívání bytu, nezakládá
však právo na odepření platit tuto úhradu, stejně tak, jako toto
právo nezakládá ani odmítnutí specifikace úhrady za užívání bytu
a nezasílání složenek.
Těmito rozhodnutími soudů odvolacího i dovolacího došlo podle
ústavní stížnosti k porušení základních ústavních práv
zaručovaných čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka kromě důvodů, které ji
vedly k neplacení nájemného, obdobně jako ve svých podáních
v předchozím řízení, poukazuje na to, že od doby nastěhování se do
předmětného bytu neobdržela stanovy družstva, na to, že pro
vyloučení z družstva nebyla dodržena objektivní a subjektivní
lhůta a dále na to, že nebyly dány podmínky pro vyloučení, když jí
nebyla před vyloučením do vlastních rukou doručena výstraha,
včetně stanovení lhůty k zaplacení nájemného, a kromě toho, že
bylo nesprávně aplikováno ustanovení §30 odst.l písm. a), b)
zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném
družstevnictví. Dovozuje proto, že rozhodnutími uvedených soudů
byla poškozena tím, že oba soudy nadřadily stanovy družstva
a neplatné směrnice ČSD nad zákon, a tím daly možnost družstvu
nadále postupovat v rozporu se zákonem, umožnily omezení
stěžovatelky v jejích právech na nedotknutelnost osoby a soukromí
a dále, že jejich vydáním jí bylo znemožněno zúčastnit se
transformace družstva a v důsledku toho i nabytí vlastnického
práva k předmětnému bytu. Mimo to pak v důvodech ústavní stížnosti
popisuje jednání a postup SBD S., kdy poté, co se domáhala uvedení
svého bytu do pořádku, vyvinulo družstvo proti ní akce, v důsledku
kterých byla poškozena na zdraví, právech, majetku, osobní cti,
pověsti a důstojnosti, byla podrobena ponižujícímu až nelidskému
zacházení, přičemž verbální útoky proti ní ze strany družstva po
vynesení soudních rozhodnutí zesílily a bylo jí také zvýšeno
nájemné bez uvedení důvodu o 100,- Kč. Zdůraznila také, že před
rozhodnutím soudu I. stupně dlužné nájemné zaplatila, a to dokonce
až do prosince l992, vzhledem k tomu, že se připravovala na
hospitalizaci. Z této platby jí pak družstvo proti její vůli a bez
jejího souhlasu provedlo neoprávněně srážky, které jí odmítlo
vysvětlit a zdůvodnit. Uvedeným jednáním byla, podle jejího
názoru, ze strany SBD S. porušena základní práva uvedená v čl. 7,
10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě rozvedl důvody
odůvodnění svého rozhodnutí, k tvrzené nesprávné aplikaci §30
odst. l zákona č. 176/1990 Sb. poukázal na dikci uvedeného
ustanovení, z níž plyne, že v případě, že se jedná o opětovné
porušení členských povinností, není závažnost porušení členských
povinností právně významná, rozhodující je, že k takovému porušení
- a to kterékoliv z členských povinností - došlo opakovaně a tak
tomu v případě stěžovatelky nepochybně bylo. Uvedl dále, že
povinnost řádně a včas platit úhradu za užívání bytu a služeb
s tím spojených v době, kdy stěžovatelka tuto úhradu neplatila
a v době, kdy představenstvo rozhodlo o jejím vyloučení,upravoval
občanský zákoník ve znění novel, a to v §168 a násl. Tuto
povinnost určovaly také stanovy družstva. Námitka stěžovatelky, že
porušení povinností družstva odstranit závady bytu, které brání
jeho užívání, ji opravňovalo k vynucování plnění povinností
družstva neplacením úhrady za užívání bytu, nemá oporu
v ustanoveních žádného právního předpisu. Naopak, pokud
organizace, která přenechala byt do užívání, tedy i družstvo,
neplnila povinnost odstranit závady, které bránily řádnému užívání
bytu, ustanovení §162 o.z. upravovalo právo uživatele bytu tak,
že ten měl právo po předchozím upozornění organizace závady
odstranit a požadovat od organizace náhradu účelně vynaložených
nákladů. Důsledky neodstranění závad v bytě nebo domě na placení
úhrady za užívání bytu a služby pak upravovalo ustanovení §170
o.z., podle kterého měl uživatel bytu - tedy i člen družstva
- právo na přiměřenou slevu z úhrady za užívání bytu, pokud
organizace přes jeho upozornění neodstranila v bytě nebo v domě
závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršovala jejich
užívání. Právo neplatit v takovém případě úhradu za užívání bytu
občanský zákoník nezakládal. Účastník řízení dále uvedl, že
stěžovatelka se v řízení ve věci dovolávala toho, že družstvo
porušovalo předpisy, zejména "výnos Federálního ministerstva
financí a Ministerstva financí České republiky", aniž tyto výnosy
blíže specifikovala a aniž uvedla, v čem spatřuje jejich porušení.
Dovolací soud proto zkoumal všechny předpisy upravující uvedenou
problematiku, včetně předpisů družstevních. Proto se zabýval též
Směrnicí Českého svazu bytových družstev č. 16/1976 pro stanovení
úhrady za užívání bytu a místností nesloužících k bydlení a za
služby s tímto užíváním spojené, avšak rozhodnutí dovolacího soudu
vycházelo z příslušných ustanovení zákona č. 176/1990 Sb.,
občanského zákoníku a stanov, vydaných v souladu s uvedenými
předpisy a nelze tedy dovodit, že dovolací soud nadřadil stanovy
SBD S. a Směrnice ČSBD č. 16/1976 nad zákon č. 176/1990 Sb.
Vedlejší účastník SBD S. ve svém písemném vyjádření k ústavní
stížnosti pak v podstatě shodně jako účastník řízení uvedl, že
stěžovatelka byla vyloučena z družstva v souladu s tehdy platnými
stanovami družstva, byt jí byl předán ve stavu způsobilém
k užívání, což také sama podepsala jak v žádosti o schválení
dohody o výměně bytů, tak v dohodě o užívání družstevního bytu.
Uvedl, že není pravda, že by stěžovatelka neobdržela stanovy
družstva, nebo že by jí nebyly zasílány složenky k placení
nájemného, popřel, že by družstvo vyvíjelo proti stěžovatelce
akce, kterými by byla poškozena na zdraví, právech, majetku,
osobní cti, pověsti a důstojnosti, naopak, byla to stěžovatelka,
která se obracela pomlouvačnými dopisy nejprve na kancelář
tehdejšího prezidenta Husáka, ÚV KSČ a další orgány, po listopadu
1989 na koordinační centrum OF, a útočila tak na občanskou čest
funkcionářů družstva. Ve svém vyjádření vedlejší účastník poukázal
také na to, že stěžovatelka byla z družstva vyloučena 13. 12.
1990, přitom Listina základních práv a svobod nabyla účinnosti
teprve dne 8. 2. 1991, a dále na to, že stěžovatelka dosud
vlastnictví k předmětnému družstevnímu bytu nenabyla. Navrhl proto
zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu.
Stěžovatelka pak dodatečně Ústavnímu soudu předložila doplněk
ústavní stížnosti, v němž namítla dále porušení čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, které spatřuje v podstatě v tom, že
obecné soudy, ač to bylo jejich povinností, se v řízení nezabývaly
otázkou, zda porušení členských povinností bylo takového rázu, že
šlo skutečně o závažné nebo opětovné porušení členských povinností
určené zákonem nebo stanovami ve smyslu ustanovení §30 zákona č.
176/1990 Sb., zabývaly se pouze otázkou formální, týkající se
dodržení subjektivní a objektivní lhůty. V této souvislosti uvádí,
že ustanovení §30 odst. l písm. b) zákona č. 176/1990 Sb. je
nutno vykládat tak, že se jedná o výčet členských povinností
stanovených uvedeným zákonem nebo o podrobnější výčet členských
povinnosti určených stanovami družstva, nejedná se však o výčet
porušení členských povinností, za něž lze člena vyloučit.
Příslušné ustanovení stanov lze pak vykládat pouze tak, že se
jedná o příkladmý výčet toho, co družstvo považuje za závažné
porušení nebo opětovné porušení. Dovozuje pak, že právo na soudní
ochranu zajišťuje členovi, že soud posoudí vyloučení nejen
z hlediska formálního - tedy z hlediska dodržení lhůt - ale
i z toho hlediska, zda jednání člena, tj. porušení členských
povinností, bylo takové intenzity, že rozhodnutí družstva
o vyloučení je v souladu se zákonem. Dále pak uvádí, že je
nepochybné, že jednání družstva bylo předem promyšlené, o čemž
svědčí, podle jejího názoru, to, že přesto, že neplatila nájemné
již rok, družstvo ji za platnosti předchozích stanov na možnost
vyloučení z družstva neupozornilo, a krátce poté, co došlo ke
změně stanov, podle kterých již vyloučení z družstva na předchozí
výstrahu nebylo vázáno, stěžovatelku z družstva vyloučilo, přitom
lze předpokládat, že pokud by k upozornění před 10. l2. l990 ze
strany družstva došlo, patrně by stěžovatelka dlužné nájemné
uhradila.
Dne 3. 2. 1995 pak byl Ústavnímu soudu doručen další doplněk
ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka reaguje na skutečnost,
kterou zjistila z výpisu z obchodního rejstříku, týkajícího se SBD
S., totiž, že stanovy přijaté shromážděním delegátů uvedeného
družstva dne 10. 12. 1990 nebyly do bývalého podnikového rejstříku
zapsány, v době vyloučení stěžovatelky z družstva zde byly zapsány
stanovy schválené shromážděním delegátů dne 17. 11. 1988, které
platily od 6. 9. 1989, a tyto stanovy, podle názoru stěžovatelky,
platily, resp. byly účinné, až do transformace družstva provedené
podle ustanovení §766 obchodního zákoníku a zákona č. 42/1992 Sb.
Poukázala také na ustanovení §111 hospodářského zákoníku a uvedla
dále, že o přijetí změny stanov ze dne 10. 12. 1990 se během dvou
dnů nemohla dovědět, neboť stanovy neschvalovala členská schůze,
nýbrž shromáždění delegátů, a v této souvislosti navíc uvádí, že
soudy se nezabývaly otázkou, zda tyto stanovy byly shromážděním
delegátů přijaty platně (tj. nezkoumaly, zda shromáždění delegátů
bylo usnášení schopné a zda stanovy byly schváleny požadovaným
počtem hlasů). Z ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 176/1990, který
byl účinný od l. 6. l990, pak dovozuje, že uvedený zákon
akceptoval dosud platné stanovy družstva a jen ta ustanovení,
která byla v rozporu s tímto zákonem prohlásil za neplatné. V této
souvislosti pak poukazuje na to, že ustanovení čl. 33 odst. 1
písm. f) předchozích stanov nelze v žádném případě považovat za
ustanovení, které by bylo v rozporu se zákonem č. 176/1990 Sb., je
třeba je považovat za ustanovení, které blíže rozvádí čl. 30
uvedeného zákona. Je proto, podle jejího názoru, pro její věc
rozhodné, že v době rozhodování o jejím vyloučení z družstva
nebylo družstvo oprávněno dovolávat se nově přijatých stanov
a mělo vycházet z ustanovení čl. 33 odst. 1 písm. f) stanov
předchozích. V závěru tohoto svého doplňku pak uvádí, že kromě již
dříve označených článků Listiny základních práv a svobod byl při
rozhodování její věci soudy porušen i čl. 95 Ústavy, neboť soudce
je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad
jiného právního předpisu se zákonem.
K těmto námitkám stěžovatelky pak vedlejší účastník
v podstatě uvedl, že setrvává na původním stanovisku, že
k vyloučení stěžovatelky došlo v souladu s platnými stanovami.
Souhlasí s názorem, že vůči ostatním osobám a organizacím podle
tehdy platného hospodářského zákoníku nastaly účinky změny stanov
až po zápisu v podnikovém rejstříku, členové družstva jsou však
stanovami vázáni dnem jejich schválení. To znamená, že po
schválení změny stanov shromážděním delegátů byly interní orgány
a členové družstva S. těmito stanovami vázáni.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního
soudu pro Prahu l, sp. zn. 27 C 132/91, dospěl k závěru, že
ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést k návrhu stěžovatelky na zrušení
rozhodnutí představenstva SBD S. o vyloučení z družstva a k té
části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka tvrdí, že postupem
vedlejšího účastníka byla porušena práva zakotvená v čl. 7 odst.
1, 2, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 12 odst. l Listiny základních práv
a svobod, že vedlejší účastník je stavebním bytovým družstvem,
přitom družstvo, jako společenství členů, kteří se sdružili ke
společné činnosti a k uspokojování potřeb, je právnickou osobou
soukromého práva, oddělenou od soustavy státních orgánů. Nelze je
proto považovat za orgán veřejné moci ve smyslu ustanovení §72
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a již z tohoto
důvodu musela být proto ústavní stížnost stěžovatelky v části
týkající se zrušení samotného rozhodnutí vedlejšího účastníka,
jakož i v navazující části, v níž stěžovatelka navrhla vydání
usnesení, v němž by bylo určeno, že zůstává členkou družstva
vedlejšího účastníka a má právo na bezplatný převod družstevního
bytu do vlastnictví, zamítnuta.
V dalším pak ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných
soudů, jimiž, podle názoru stěžovatelky, bylo zasaženo do práv
zakotvených v čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojeného spisu však Ústavním soudem nebylo zjištěno
nic, co by nasvědčovalo tomu, že by postupem obecných soudů byla
snížena důstojnost stěžovatelky, její čest, porušena dobrá pověst,
či jméno, případně zasaženo do jejího soukromého života ve smyslu
čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak nebylo
zjištěno porušení práva na nedotknutelnost osoby, soukromí
a obydlí (čl. 7 a 12 Listiny základních práv a svobod). Ze
samotného faktu, že v řízení před obecnými soudy nebylo vyhověno
jejímu návrhu na určení neplatnosti vyloučení z družstva, ještě
nelze zásah do ústavně zaručených práv dovozovat. V důvodech
ústavní stížnosti této části se týkající stěžovatelka v podstatě
jen (s výjimkou námitek uvedených v posledním doplňku ústavní
stížnosti) opakuje argumenty, které uváděla již ve svých podáních
v řízení před obecnými soudy. Těmito argumenty se soudy odvolací
i dovolací v řízení zabývaly. V odůvodněních svých rozhodnutí také
vyložily, proč odmítly právní závěr soudu I. stupně, týkající se
prekluzivní lhůty k rozhodnutí o vyloučení z družstva, vysvětlily
také, z jakých důvodů je třeba rozhodnutí o vyloučení stěžovatelky
z družstva považovat za platný právní úkon, který odpovídal
ustanovení §30 odst. l písm. a), b), zákona č. 176/1990 Sb.
i ustanovení čl. 28 odst. l písm. b) stanov družstva S. přijatých
dne 10.12.1990, z nichž bylo třeba - z důvodů rovněž soudy
uvedených - vycházet. V návaznosti na uvedené pak nezbývá než
poukázat na stanovisko Ústavního soudu ČR, vyslovené již
v několika jeho nálezech (viz např. nález Ústavního soudu ČR
uveřejněný pod č. 28 svazku l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR), totiž, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou
zákonnost rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje. Není
tedy oprávněn odstraňovat nezákonnosti soudních rozhodnutí, pokud
neměly za následek zásah do některého z ústavně zaručených práv
stěžovatelů. K odstranění možných omylů slouží soustava opravných
prostředků upravených občanským soudním řádem a v tomto směru tedy
nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Z uvedených
důvodů proto ani v případě, že by bylo možno přisvědčit námitkám
stěžovatelky uváděným v posledním doplňku ústavní stížnosti,
nebylo by možno nálezem Ústavního soudu její ústavní stížnosti
vyhovět a rozhodnutí obecných soudů zrušit, neboť tato rozhodnutí
do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhla. Ani
ta skutečnost, že k vyloučení stěžovatelky z družstva došlo za 3
dny po přijetí změny stanov se do roviny porušení základních práv
a svobod nemohla promítnout, a to právě s ohledem na předchozí
chování stěžovatelky, která, přesto, že byla v dřívější době, jak
sama v řízení před obecnými soudy připustila, v návaznosti na
neplacení nájemného v roce l988 družstvem na možnost vyloučení
upozorněna a výstrahu tehdy obdržela, opět nájemné po dobu téměř
jednoho roku neplatila a dlouhodobě tak porušovala základní
členskou povinnost, čímž ve svých důsledcích poškozovala
hospodaření družstva. Ani důvody, které stěžovatelku k neplacení
nájemného vedly, na tomto závěru nemohou nic změnit.
Ústavní stížnosti pak nelze přisvědčit ani v tom, že by
postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní
ochranu, které je v podstatě právem na spravedlivý proces. Právo
na soudní ochranu stěžovatelce odepřeno nebylo, v postupu soudů
nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že
by bylo porušeno některé z práv upravených v hlavě páté Listiny
základních práv a svobod, upravující právo na soudní ochranu. Ke
stěžovatelkou výslovně namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, v souvislosti s řízením před Vrchním
soudem, je třeba poukázat na ustanovení §243 a odst. l o.s.ř.,
z něhož plyne, že dovolací soud jednání nenařizuje, jde-li
o případy uvedené v §237 a §241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř.,
přitom z obsahu dovolání, podaného stěžovatelkou Vrchnímu soudu,
je patrno, že dovolání bylo podáno právě z důvodů uvedených pod
písmenem b) a d) odst. 2 §241. Nedošlo tedy postupem soudu ani
k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. K postupu podle čl. 95 odst. l Ústavy ČR, podle
kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn
posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, neměly obecné
soudy důvodu, nic totiž nenasvědčuje tomu, že by měly pochybnosti
( a to ani soud I. stupně, který návrhu stěžovatelky vyhověl)
o tom, že by stanovy SBD, z nichž při svém rozhodování vycházely,
nebyly v souladu se zákonem č. 176/1990 Sb. (v této souvislosti je
třeba také uvést, že ve svém dovolání stěžovatelka mezi dovolacími
důvody rozpor změněných stanov se zákonem, ani jejich neplatnost,
výslovně nenamítala). Proto ani k porušení tohoto článku Ústavy
nedošlo. Jestliže tedy obecné soudy způsobem, v němž nebylo
shledáno porušení práva na soudní ochranu, dospěly k závěru, že
vyloučení stěžovatelky z družstva je platné, nebylo možno
stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by vydáním napadených
rozhodnutí bylo ve svém důsledku zasaženo do práva zakotveného
v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nehledě k tomu, že čl.
11 Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnictví již
existující, přitom předmětný družstevní byt ve vlastnictví
stěžovatelky nebyl a není a v jejím vlastnictví nebyl ani členský
podíl, když jeho hodnota představující majetkovou účast člena
v družstvu, byl rovněž po dobu trvání stěžovatelky v družstvu
majetkem družstva. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud
ústavní stížnost navrhovatelky zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 1995