ECLI:CZ:US:2007:4.US.822.06
sp. zn. IV. ÚS 822/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Brno, Gorkého 42, proti rozhodnutí prezidenta České republiky ze dne 8. 11. 2006, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu, spojené s návrhy na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Dále navrhla, aby věc byla projednána přednostně ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu a aby vykonatelnost napadeného rozhodnutí byla odložena dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V daném případě stěžovatelka jako předsedkyně Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti zrekapitulovala chronologický sled událostí od 22. 9. 2003 do 8. 11. 2006, tedy do jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu s tím, že se jako předsedkyně Nejvyššího soudu domáhá, aby Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti. Problematika, která je předmětem sporu, je podle názoru stěžovatelky zásadní z hlediska dělby moci ve státě, neboť se dotýká základních ústavních principů fungování soudní moci a jejího vztahu k moci výkonné, čímž svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a současně tak splňuje podmínku pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 17 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, protože podle jejího názoru odmítá JUDr. Jaroslava Bureše z důvodu zpochybnitelnosti jeho nezávislosti jako soudce Nejvyššího soudu. Prezident České republiky navíc jako státní orgán jmenováním JUDr. Jaroslava Bureše obešel zákonem předvídaný souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu nutný k přidělení jmenovaného (viz §70 zákona č. 6/2002 Sb.) a tím porušil právo předsedkyně Nejvyššího soudu zastávat jiný názor. Dále stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a jmenování JUDr. Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu tvoří jeden celek, jehož cílem je ohrožení nezávislosti Nejvyššího soudu, resp. ovládnutí moci soudní mocí výkonnou, pod záminkou aplikace normy nejvyšší právní síly, tj. čl. 62 písm. f) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V souvislosti s argumentací vyjádřenou v ústavní stížnosti odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu č. 140/2005 Sb. a sp. zn. II. ÚS 265/99 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wille proti Lichtenštejnsku ze dne 28. 10. 1999.
Ústavní soud soustavně judikuje, že před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem může podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává (§27 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vždy proto musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi.
Ústavní soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda lze stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Z obsahu podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka, která zastupuje Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán (§14 zákona č. 6/2002 Sb.), podřazuje opodstatněnost své ústavní stížnosti právě pod domněnku, podle které napadeným rozhodnutím měla být porušena její základní práva, a to práva politická a právo na svobodu projevu.
V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 8. 11. 2006, jímž byl JUDr. Jaroslav Bureš jmenován místopředsedou Nejvyššího soudu. Ve svém nálezu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 17/06 (in www.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že: "Z pohledu právní teorie je předseda Nejvyššího soudu orgánem jiného orgánu - Nejvyššího soudu. To však nic nemění na skutečnosti, že předseda Nejvyššího soudu má v mezích svých výlučných oprávnění založených mimo jiné ustanovením §70 zákona o soudech a soudcích (znějícím: "K výkonu funkce k Nejvyššímu soudu lze soudce přidělit jen se souhlasem předsedy tohoto soudu.") též výlučné oprávnění k podání návrhu na vyřešení kompetenčního sporu, má-li za to, že tento nastal právě např. ignorováním těch oprávnění, která mu zákon přiznává. Takto přiznané kompetence nejsou totiž uděleny Nejvyššímu soudu, nýbrž pouze předsedovi Nejvyššího soudu (srov. Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha, Orbis, 1936, str. 117). Jestliže jsou určitá oprávnění udělená výlučně předsedovi Nejvyššího soudu, musí mu být dán zároveň prostor tato svá oprávnění prosazovat a hájit soudní cestou nezávisle na stanovisku jiných orgánů. Lze tedy konstatovat, že předseda (nyní předsedkyně) Nejvyššího soudu je státním orgánem způsobilým vznést návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, resp. ustanovení §120 a násl. zákona o Ústavním soudu."
Pokud prezident republiky jmenoval místopředsedou Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslava Bureše a předsedkyně Nejvyššího soudu toto jmenování napadá, nemůže podat proti tomuto rozhodnutí prezidenta republiky ústavní stížnost, neboť jako orgán státu není nositelem základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na závěry, které přijalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99. Těmto závěrům svědčí i formulace čl. 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož Evropský soud pro lidská práva může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za oběti v důsledku porušení svých základních práv, přiznaných Úmluvou nebo Protokoly. Ústavní soud rovněž poukazuje na své rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 416/97 (publikované pod č. 10 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10), v němž se uvádí, že funkcí ústavní stížnosti je mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoliv však řešení sporů mezi orgány veřejné moci [k tomu slouží čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy].
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předsedkyně Nejvyššího soudu jako orgán státu (nositelka veřejné moci) není nositelkou základních práv a svobod ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ostatně i samotná argumentace stěžovatelky, spočívající v tvrzeních o konfliktní pozici orgánů veřejné moci, nasvědčuje sporu o objektivní právo, který nemůže být řešen před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.
S ohledem na tyto závěry odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, když se ani nemohl zabývat podmínkami aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v souvislosti s odmítnutím ústavní stížnosti podané někým zjevně neoprávněným a z téhož důvodu nebylo možno vyhovět ani návrhům stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka