ECLI:CZ:US:2007:4.US.826.07.1
sp. zn. IV. ÚS 826/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 893/2006, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 6 To 53/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 T 1/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2007 se P. B. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (z nichž usnesení Nejvyššího soudu je evidentně nesprávně datováno rokem 2006) vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 1/2002.
Na straně 1 stěžovatel svůj návrh označil jako "Ústavní stížnost .... s návrhem na zrušení ust. §10 odst. 1 písm. c), zák.č. 140/1961 Sb.". Tento návrh však dále nijak neodůvodnil a neuvedl jej ani v petitu v bodě IV. ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu se jím Ústavní soud nezabýval.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě 32 T 1/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
Proti stěžovateli a sedmi spoluobžalovaným byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, podána obžaloba pro skutky kvalifikované jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona spáchaný některými z nich ve formách účastenství a proti stěžovateli pro další dva skutky zařazené v obžalobě pod body 4. a 5., které byly kvalifikovány jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2003 bylo rozhodnuto o vyloučení trestní věci pro skutky kvalifikované jako trestný čin podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona ze společného řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2004 v bodě I. výroku stěžovatele uznal pro skutek tam popsaný vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí a výkonných řídících funkcí v orgánech obchodních společností a družstev na dobu 9 roků. Poškozené IR - investorská a rozvojová, a.s., se sídlem v Ostravě, přiznal náhradu škody ve výši 65 700 000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. O skutku pod bodem 4. obžaloby bylo rozhodnuto pod bodem II. zprošťující části rozsudku.
K odvolání stěžovatele, které směřovalo výlučně do odsuzujícího výroku rozsudku, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 1. 2006 napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to v odsuzující části (bod I.) a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárního orgánu, jednatele a prokuristy v orgánech obchodních společností a družstev na dobu 5 roků. Poškozené IR - investorská a rozvojová, a. s., se sídlem v Ostravě, byla přiznána náhrada škody ve výši 65 700 000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 3. 1. 2007.
III.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel vyjádřil názor, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v jeho záležitosti spravedlivě. Trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zákona, odsouzen však byl pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku dle ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zákona.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především tvrdil, že byl z ciziny vydán k trestnímu stíhání neoprávněně a poukázal na článek 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), dle něhož proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, ani ze žádného jiného důvodu nebude omezena její osobní svoboda s výjimkou případů, pokud souhlasí strana, která osobu předala. Jelikož byl Slovenskou republikou vydán k trestnímu stíhání v České republice pro trestný čin zpronevěry, bylo jeho následné trestní stíhání pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku nepřípustné a mělo být zastaveno. Bylo tak porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel dále poukázal na článek 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, zaručující přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, a tvrdil, že změnou právní kvalifikace trestného činu, k níž došlo až po závěrečném návrhu státního zástupce, bylo toto základní právo porušeno. Poukázal na nález Ústavního soudu IV. ÚS 182/04, dle něhož změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit, a na nález I. ÚS 639/03, dle něhož mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak).
Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu zakotvené v ustanovení §2 odst. 13 tr. řádu a základní právo zakotvené v ustanovení článku 37 odst. 2 Listiny.
IV.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na veškeré skutečnosti namítané stěžovatelem v ústavní stížnosti bylo náležitě a podrobně reagováno v napadených rozhodnutích. Poukázal na rozhodnutí ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 484/02 a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
V.
Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti (nikoliv jejího petitu) má především Ústavní soud za zjevné, že stěžovatel nedomáhá se kasace zprošťujícího výroku rozsudku soudu I. stupně ani výroku II. rozsudku soudu odvolacího, jímž bylo jen konstatováno, že ve zprošťujícím výroku zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
Po přezkoumání pro stěžovatele nepříznivých výroků napadených rozhodnutí a řízení, která jejich vydání předcházela, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že stěžovatel byl uznán vinným z jiného trestného činu, než z jakého byl obviněn, a to změnou právní kvalifikace trestného činu obsažené v obžalobě soudem prvního stupně. Tím mělo být porušeno základní právo stěžovatele na obhajobu zakotvené v článku 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy (resp. článku 40 odst. 3 Listiny), které je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (resp. článku 36 a násl. Listiny), jehož relevantní ustanovení zní:
"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě ... projednána nezávislým a nestranným soudem, ... který rozhodne ... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně ... podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;
... ".
Ústavní soud připomíná, že mezi prvním a třetím odstavcem článku 6 Úmluvy existuje vztah obecného ke zvláštnímu. Třetí odstavec zdůrazňuje potřebu věnovat zvláštní pozornost podrobné notifikaci obvinění. Zakládá právo obviněného být informován nejenom o důvodech obvinění, to je o skutcích, jejichž spáchání je mu přičítáno a na nichž je obvinění založeno, ale také o právní charakteristice těchto skutků.
Článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy se nevztahuje jen na první akt obvinění, ale uplatňuje se v průběhu celého řízení. Obviněný musí být seznámen zejména se všemi změnami, k nimž může dojít v povaze (právní kvalifikaci) a v důvodu (ve skutku) obvinění. Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný musí být seznámen s její změnou bez ohledu na to, zda nová kvalifikace je přísnější, stejně přísná nebo mírnější a musí mu být poskytnuta možnost přizpůsobit svou obhajobu této změně. Tento článek však neukládá žádné zvláštní formální požadavky, pokud jde o způsob, kterým je obviněný informován o povaze a důvodu jeho obvinění (srov. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, I. vydání, 2002, str. 149 a násl; nálezy IV. ÚS 182/04 in Sb.n.u., sv. 35, str. 273, a I. ÚS 639/03 in Sb.n.u., sv. 34, str. 79).
V trestních věcech je tedy poskytnutí úplné a podrobné informace týkající se obvinění a právní charakteristiky, kterou soud může přijmout ve věci, zásadním předpokladem pro zajištění spravedlivosti řízení.
V případě stěžovatele jeho jednání bylo v obžalobě krajského státního zástupce, spolu s dalšími dvěma skutky uvedenými ve zprošťující části rozsudku krajského soudu ze dne 23. 11. 2004, kvalifikováno jako jeden pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona. Rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 11. 2004 však byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1,3 tr. zákona, a to na základě zjištění, že nebyl výhradním disponentem s předmětnou nemovitostí. S ohledem na skutečnost, že výše způsobené škody, jakož i to, že stěžovatel zneužil svého postavení, podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, bylo jeho jednání krajským soudem kvalifikováno i podle odst. 3 §255 tr. zákona (viz. str. 21 rozsudku krajského soudu).
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj (stěžovatelem již citovaný) nález ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, [Sb.n.u., sv. 35, str. 273 (285)] dle něhož "Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit.", stejně jako (stěžovatelem již citovaný) nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 (Sb.n.u., sv. 34, str. 79 a 87), dle něhož "... mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak).".
Aplikací výše uvedených principů na případ stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem nalézacího soudu, který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, aniž mu dal možnost se ke změně právní kvalifikace vyjádřit, přičemž otázkou případného doplnění důkazního řízení v souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval, byla oslabena možnost stěžovatele obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec nalézacím soudem odsouzen.
Nelze však přehlédnout, že nedostatky řízení před soudem prvého stupně byly zhojeny v řízení před soudem odvolacím, který k odvolání stěžovatele napadený rozsudek nalézacího soudu v odsuzující části (bod I) zrušil. Stěžovatel sice ve svém odvolání (resp. jeho dodatku) argumentoval tím, že "popis skutku i jeho právní kvalifikace byly radikálně změněny až v samotném rozsudku, bez toho, že by mi byla dána možnost proti novému obvinění a nové právní kvalifikaci se hájit.", jak však vyplývá ze spisu, neuplatnil v odvolacím řízení žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování ve vztahu k právnímu posouzení uplatněnému nalézacím soudem; stejně tak ani v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem blíže nespecifikoval žádné důkazy, které by měly být event. provedeny. Proto je Ústavní soud přesvědčen, že za daných okolností základní právo stěžovatele být neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby, nebylo porušeno (srov. rozsudek Evropského soudu ve věci Dallas proti Maďarsku, 2001, stížnost č. 29082/95, §48 a násl., http://cmiskp.echr.coe.int).
K tvrzení stěžovatele, že byl-li Slovenskou republikou vydán k trestnímu stíhání v České republice pro trestný čin zpronevěry, mělo být jeho následné trestní stíhání pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku jako nepřípustné zastaveno, se Ústavní soud podrobně již vyjádřil ve svém usnesení III. ÚS 484/02. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno; na důvody v něm uvedené proto Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, odkazuje.
Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, ve vztahu k němu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil jakékoliv námitky. Ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by tímto rozhodnutí, resp. řízení mu předcházejícím došlo k zásahu do některého ze základních práv stěžovatele
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 14. listopadu 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu