ECLI:CZ:US:2017:4.US.832.17.1
sp. zn. IV. ÚS 832/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 26 T 18/2015, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1159/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k řadě zásahů do jeho základního práva na spravedlivý proces, zejména práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva nebýt odňat svému zákonnému soudci jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá zásah do práva na obhajobu, jak je zaručeno ustanovením čl. 40 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení ve smyslu ustanovení §332 odst. 1 alinea 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu nadržování dle ustanovení §366 odst. 1 trestního zákoníku. Podle ustanovení §332 odst. 2 trestního zákoníku mu byl proto uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč.
Krajský soud následně ve smyslu ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odvolání stěžovatele jako nedůvodné odmítl. Krajský soud uvedl, že soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění a provedené důkazy správně zhodnotil. Rovněž právní posouzení provedená okresním soudem posoudil odvolací soud jako správná. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť shledal, že je podáno z jiných důvodů, než jak jsou vymezeny v ustanovení §265b trestního řádu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nepřezkoumal věc z ústavněprávní roviny a neprověřil namítaný zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Uvádí, že Nejvyšší soud nemůže v dovolání uplatněné námitky odbýt z procesních důvodů a pominout jejich obsah. Dále je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě nebyla dodržena základní procesní ustanovení, konkrétně ustanovení §125 odst. 1 a §134 trestního řádu, tedy že ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu neobsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Tato tvrzení měl Nejvyšší soud přezkoumat s ohledem na základní práva stěžovatele, byť nespadají pod žádný zákonem předvídaný dovolací důvod.
Stěžovatel uvádí, že odposlechy, které byly použity k prokázání skutku, byly získány nezákonným způsobem: nebyly totiž povoleny místně příslušným soudem, neboť zákonným soudem nemohl být Okresní soud v Chebu, který odposlechy povolil. V tom stěžovatel spatřuje rozpor procesních postupů orgánů činných v trestním řízení se stanoviskem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.). Stěžovatel proto uzavírá, že odposlechy byly získány nezákonným způsobem, a navíc trvaly nepřiměřeně dlouhou dobu.
Dále stěžovatel namítá, že byl uznán vinným na základě přísnějšího ustanovení zákona, než které ve svém návrhu uváděla obžaloba. To představuje dle jeho mínění zásadní změnu v jeho postavení, která má vliv na zvolený způsob obhajoby. Stěžovatel uvádí, že na tuto změnu nebyl žádným způsobem upozorněn a byl tedy zbaven reálné možnosti hájit se, jakož i času na přípravu obhajoby. Okresní soud tím měl porušit ustanovení §225 odst. 2 trestního řádu, protože na změnu nebyl stěžovatel upozorněn postupem předvídaným ustanovením §190 odst. 2 trestního řádu. Připouští, že okresní soud jej upozornil, že jeho jednání může být posouzeno jako přečin nadržování (ustanovení §366 odst. 1 trestního zákoníku). Nijak však nebyl upozorněn na možnost změny z postavení účastníka na postavení samotného pachatele v případě zločinu podplácení [ustanovení §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku]. Novou právní kvalifikaci považuje stěžovatel za přísnější, než je uplatňována v obžalobě. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že tímto zásahem do jeho základních práv se žádný soud nezabýval.
Dále stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno zmatečně. Vzhledem k tomu, že vrchní státní zastupitelství zrušilo jeho trestní stíhání, mělo zrušit trestní stíhání i dalších osob, byť vůči nim nebylo toto zrušení pravomocné. Tyto osoby proto nemohly plně realizovat své právo na obhajobu, což v konečném důsledku mělo vést k zásahu do základních práv stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku takového postupu neměl dostatek informací o tom, pro spáchání jakého trestného činu je stíhán, a proto nemohl plně realizovat své právo na obhajobu.
Stěžovatel také namítá, že rozsudky okresního soudu a krajského soudu jsou nepřezkoumatelné. Stěžovatel je přesvědčen, že je nepřípustné, aby soud v odůvodnění reprodukoval jednotlivé provedené důkazy, aniž by zaujal stanovisko, co skutečně zjišťuje, tedy aby při jejich hodnocení konstatoval, že usvědčují stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s ustanovením čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství a jeho odpovědností. Obecné soudy nesmí být v pozici pomocníka obžaloby a usilovat o odsouzení obžalovaných. Stěžovatel rovněž uvádí, že okresní soud v rámci svého rozhodnutí pozměnil obsah odposlechů, a to v jeho neprospěch.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky), který je postaven mimo soustavu soudů (ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází.
Jednou ze stěžovatelem uplatněných námitek je porušení jeho práva na zákonného soudce. Toto základní právo je podle opakovaných vyjádření Ústavního soudu základní podmínkou výkonu soudní moci. Představuje jednu ze záruk dodržení procedurálních pravidel zajišťujících nestrannost a nezávislost soudní moci. Tím se toto právo pojí k právu na spravedlivý proces, neboť poskytuje účastníkům řízení záruku absence arbitrárního vnějšího zásahu do posuzování jejich záležitostí. [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255) nebo nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi NALUS, viz http://nalus.usoud.cz].
Stěžovatel uvádí, že v jeho případě rozhodoval o povolení odposlechů Okresní soud v Chebu, který nebyl soudem místně příslušným, a tedy ani soudem zákonným. Jedná se tedy o posouzení místní příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 513/17 ze dne 17. 5. 2017, podle ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Vzhledem k tomu, že přípravné řízení bylo vedeno pod dozorem Vrchního státního zastupitelství v Praze, spadá pod něj i okres Cheb. Vzhledem k tomu, že činnost jednoho z odsouzených, která byla prvotně hodnocena, se odehrála v územní působnosti Okresního soudu v Chebu, byly dodrženy jak požadavky stanovené trestním řádem, tak shora citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Na zákonnosti takového postupu nic nemění skutečnost, že podíl stěžovatele na této trestné činnosti nebyl následně prokázán. Z postupu orgánů činných v trestním řízení není patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Ústavní soud proto nemá pravomoc posuzovat správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení. Tato stěžovatelem uplatněná námitka je tak zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s nezákonností pořizování odposlechů stěžovatel také bez dalšího namítá jejich nepřiměřenou délku. S respektem ke stěžovatelovu právu na tajemství práv předávaných telefonem (viz ustanovení čl. 13 Listiny) Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel byl odposloucháván svévolně, nelegitimně či bez dostatečného opodstatnění spočívajícího v konkrétních podezřeních ve vztahu k jeho trestné činnosti či osob, s nimiž bylo vedeno společné řízení (viz shora citované usnesení sp. zn. I. ÚS 513/17). Stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně argumentoval, že odposlechy měly být ukončeny dříve. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu, že při páchání trestné činnosti spojené s uplácením nelze pracovat jen s jejich krátkým trváním. Vždy je však nutné zohlednit požadavky stanovené ustanovením §88 trestního řádu a co nejvíce šetřit základní práva dotčených osob. Ústavní soud také připomíná, že trváním odposlechů se zabývaly soudy všech stupňů a jejich závěry jsou odůvodněné a nijak nevybočují z požadavků kladených na ústavnost rozhodování. Námitky stěžovatele stran zákonnosti délky odposlechů tak Ústavní soud také posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel dále namítá zásah do práva na obhajobu tím, že nebyl ve smyslu ustanovení §225 odst. 2 trestního řádu upozorněn na možnost přísnějšího posuzování skutku podle ustanovení §190 odst. 2 trestního řádu. Jak však Ústavní soud zjistil z obsahu napadaných soudních rozhodnutí, na možnost kvalifikace svého jednání jako přečinu nadržování (ustanovení §366 odst. 1 trestního zákoníku) byl stěžovatel upozorněn v hlavním líčení. Namítaná změna z účastenství na pachatelství, kterou argumentuje stěžovatel, není rovněž případná, neboť zde nejde ani o možnost přísnější právní kvalifikace ani o žádnou změnu, která by mohla mít dopad na uplatnění obhajoby v plném rozsahu. Jak odvolací tak dovolací soud se touto námitkou dostatečně zabývaly, a stěžovatelem předkládané tvrzení o opaku není na základě obsahu napadaných soudních rozhodnutí pravdivé. Ústavní soud proto nemá důvod do jejich posouzení zasáhnout. I tato námitka je tak Ústavním soudem shledána jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud také neshledal, že by základní práva a svobody stěžovatele byly dotčeny při zahájení trestního stíhání. Argumentací stěžovatele o možných pochybeních při zahájení trestního stíhání jiného obžalovaného nemá Ústavní soud pravomoc se v tomto řízení zabývat, neboť ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) se zabývá zásahem do základních práv a svobod stěžovatele. Z ústavní stížnosti také nijak neplyne, jak by se uváděný postup mohl dotknout základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud také připomíná, že i touto námitkou se dostatečně zabýval krajský soud a ani v tomto případě nelze jeho závěr o zákonnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele cokoli vytknout. Stěžovatelovo tvrzení, že nevěděl, pro jaký trestný čin je stíhán, se rovněž neprokázalo.
Stěžovatel svou ústavní stížností namítá také nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu. Tato námitka je však také zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí naplňuje všechny podmínky kladené zákonem na rozsudek v trestní věci (viz ustanovení §120 a n. trestního řádu, zejména ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu). Námitky stěžovatele o posuzování či hodnocení důkazů rovněž neodpovídají obsahu napadaných soudních rozhodnutí. Soudy všech stupňů dostatečně jasně, přehledně a srozumitelně vyložily, na čem zakládají své úvahy, případně k jakým skutkovým zjištěním dospěly a jak je právně zhodnotily. Nesouhlas stěžovatele s jejich závěry je pochopitelný, ale nemůže založit jejich neústavnost. To se týká i tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud postupoval ryze formálně a nedostál povinnosti chránit jeho základní práva. Nejvyšší soud se dostatečně stížnostními body stěžovatele zabýval zcela v souladu s požadavky ochrany jeho základních práv a svobod.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu