ECLI:CZ:US:2015:4.US.843.15.1
sp. zn. IV. ÚS 843/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Kopala, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem AK v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4476/2014-143 ze dne 17. 12. 2014 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 61/2014-113 ze dne 30. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2015, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdil, že v řízení před civilními soudy byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, kdy odvolací soud posoudil věc opačně a dle názoru stěžovatele nesprávně zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a III. Odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně s konstatováním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a že došlo i k procesnímu pochybení, když soud I. stupně nepoučil žalobkyni podle §118 a o. s. ř. o povinnosti uvést další tvrzení nebo důkazy.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s hodnocením dané věci odvolacím a dovolacím soudem, tvrdil že Nejvyšší soud věc nesprávně zhodnotil, když potvrdil závěr odvolacího soudu, že civilní soud není v dané věci uvedenou skutkovou částí (že poškozený dne 27. dubna 2009, nikoliv v souvislosti se zraněními, která utrpěl při předmětné dopravní nehodě, zemřel) rozsudku trestního soudu vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., přičemž tento závěr má být podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. R 47/1954, R 22/1979). Stěžovatel je toho názoru, že závěry Nejvyššího soudu jsou v rozporu s rozhodnutím ve věci sp. zn. 25 Cdo 242/2004, které vyložil nesprávně.
4. Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 85 C 56/2012, z něhož zjistil následující:
5. Žalobkyně (Generali Pojišťovna a.s.) v řízení před civilním soudem se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 281 104 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady plnění, které poskytla za žalovaného (stěžovatele) ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech č. j. 85 C 56/2012-94 ze dne 27. 5. 2013 byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobkyni částku 23 939 Kč s přísl., jako náhrada nákladů léčení 21 839 Kč vyplacené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a 2 100 Kč jako náhrada za regulační poplatky vyplacené pozůstalé (výrokem I. č. j. 85 C 56/2012-94). Výrokem II. byla zamítnuta žalovaná částka 257 165 Kč s přísl., která se skládala z položky 240 000 Kč vyplacené pozůstalé Vlastě Hůlkové jako jednorázové odškodnění a položky 17 165 Kč vyplacené pozůstalé Vlastě Hůlkové jako náhrada nákladů spojených s pohřbem. Výrokem III. byla zavázána žalobkyně k náhradě nákladů řízení stěžovatele ve výši 42 790 Kč.
6. Proti rozsudku soudu prvého stupně podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením č. j. 21Co 61/2014-113 ze dne 30. 4. 2014 tak, že prvostupňový rozsudek zrušil ve výrocích II. a III. poté, co nesouhlasil s jeho právním posouzením a pro vady řízení.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. se stručným odůvodněním a odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu.
8. Po zvážení argumentů obsažených v nyní projednávané ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů včetně Nejvyššího soudu nezbylo Ústavnímu soudu než dospět k totožnému závěru, tedy, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek odvolacího soudu výrok II. a III., který odvolací soud rušil, nepřípustná.
9. Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371).
10. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.
11. Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, zda stěžovatel jako pojištěný odpovídá podle příslušných ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, za újmu způsobenou provozem motorového vozidla. Zda vůbec podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, odpovídá za následek spočívající ve smrti poškozeného. Žalobkyně v řízení tvrdila, že za stěžovatele jako pojištěného zaplatila náhradu škody a proti stěžovateli má právo na náhradu tohoto plnění, protože stěžovatel smrt jinému způsobil při řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu.
12. V nyní posuzované věci, jak vyplývá z podaného dovolání, stěžovatel odvolacímu soudu v podstatě vytýkal, že nesprávně vyhodnotil otázku, zda soud v občanskoprávním řízení ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. je pravomocným trestním rozhodnutím vázán ve skutkové části (že poškozený dne 27. dubna 2009, nikoliv v souvislosti se zraněními, která utrpěl při předmětné dopravní nehodě, zemřel).
13. Stěžovatel podal dovolání z důvodů §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud při řešení otázky procesního práva, na níž závisí napadené rozhodnutí, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud vyšel při posuzování přípustnosti dovolání z toho, že otázka nastolená stěžovatelem byla již v judikatuře řešena a rozhodnutí odvolacího soudu bylo s tímto řešením v souladu, neshledal u napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl. Lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor, aby dovolací soud měl možnost případnou přípustnost dovolání uvážit. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
14. K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II. a III., uvádí Ústavní soud, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených podmínek (§72, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
15. Tento princip subsidiarity vyplývá z ustanovení čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
16. V projednávané věci stěžovatel brojí proti usnesení odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. a III. a v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, neboť soud I. stupně k rozhodným skutečnostem žádné dokazování neprovedl a nelze dokazování provádět v odvolacím řízení. Soud I. stupně uvedl, že žalobkyně plnila bez právního důvodu, neboť nevyčkala právní moci rozhodnutí v trestním řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat odvolání, které stěžovatel může řádně a efektivně uplatnit proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu