ECLI:CZ:US:2004:4.US.91.04
sp. zn. IV. ÚS 91/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F. právně zastoupeného JUDr. L. M. advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2004 sp. zn. 14 Co 567/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. května 2003 sp. zn. 9 C 97/2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 15. března 1989 sp. zn. 4 T 35/89 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž trest vykonal od 10. února do 21. prosince 1989, kdy byl na základě amnestie prezidenta republiky propuštěn (stěžovatel odepřel vykonávat vojenskou službu z důvodu svého svědomí a náboženského vyznání). Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. 5 Nt 1008/2001 byl odsuzující rozsudek zrušen a následujícím rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. 5 T 194/2001 byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Stěžovatel byl podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") Ministerstvem obrany ČR v roce 2002 odškodněn za vykonaný trest částkou 28.792,- Kč, sestávající se z odškodnění za ztrátu na výdělku, náhrady nákladů trestního řízení, vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož jeho další požadavky, zejména náhrada za morální a citovou újmu ve výši 500.000,- Kč byly označeným orgánem odmítnuty, obrátil se žalobou na soud, ve které požadoval náhradu za morální a citovou újmu v téže výši. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. května 2003 sp. zn. 9 C 97/2002 zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2004 sp. zn. 14 Co 567/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pokud mu byla přiznána pouze náhrada ušlého výdělku a náklady vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nedošlo tím k odškodnění za způsobené utrpení, ale jednalo se pouze o vrácení částek, jemu neoprávněně odňatých. Namítá, že pro stanovení odškodnění byl použit zákon o soudní rehabilitaci, i když k obnově řízení a následnému zproštění obžaloby došlo podle obecných právních předpisů o trestním řízení. Výše náhrad stanovená v zákoně o soudní rehabilitaci odpovídala tehdejší mzdové a cenové hladině, přičemž není důvod tyto sazby používat v případech, ve kterých došlo ke zrušení rozsudku o více než 10 let později. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, ve kterém jde sice o jiný typ nároku, neboť Pincovi nebyli vězněni, ale utrpěli majetkovou újmu, nicméně problematika nemateriální újmy je stejná - Česká republika vyplatila odškodnění podle platných předpisů, ale jeho výše byla nepřiměřeně nízká. V této souvislosti uvádí, že Evropský soud v řadě dalších rozsudků proti České republice odškodnění za nemateriální újmu přiznal. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas (pozn. Ústavního soudu - ve stížnosti nesprávně uvedeno Koulumpas) proti Řecku ze dne 29. května 1997, neboť se dle jeho názoru jedná o srovnatelný případ; Tsirlis a Kouloumpas totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni a v pozdějším řízení prokázali, že jejich uvěznění bylo nezákonné. Ačkoliv jde o srovnatelný případ, žádá stěžovatel podstatně menší částku, než která byla Evropským soudem těmto stěžovatelům přiznána. Tsirlis a Kouloumpas byli přitom odškodněni podle čl. 41 Úmluvy, která má jakožto mezinárodní smlouva přednost před místními zákony. Toto ustanovení Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen pokud není přiznáno žádné zadostiučinění, ale i v případě, kdy vnitrostátní právo umožňuje jen částečnou náhradu, což je případ stěžovatele, neboť mu byly přiznány pouze některé drobné položky, ovšem nikoliv jeho nejvýznamnější část - odškodnění za ztrátu osobní svobody a s tím spojenou morální a citovou újmu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, který uvedl, že při posuzování odvolání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je správné, neboť stěžovateli nenáleží odškodnění za morální a citovou újmu podle zákona o soudních rehabilitacích, v souvislosti se zákonem č. 58/1969 Sb., ani podle občanského zákoníku, v podrobnostech odkázal na své napadené rozhodnutí, jakož i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, zejm. na rozsudek ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003. Jelikož k žádné újmě stěžovatele, která by byla podřaditelná pod čl. 36 Listiny, podle názoru městského soudu nedošlo, navrhnul ústavní stížnost zamítnout. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 97/2002.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně, zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nalézací soud konstatoval, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, přičemž nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá v tomto zákoně a ani v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, oporu. Z ustanovení §24 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že podle zákona č. 58/1969 Sb. se řídí pouze postup při uplatnění nároku, nárok samotný je však upraven v zákoně o soudní rehabilitaci, tato norma je ve vztahu k občanskému zákoníku resp. zákonu č. 58/1969 Sb. normou speciální. Tento zákon je přitom příslušnou vnitrostátní normou ve smyslu čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle které je odškodňována poškozená osoba. Odvolací soud pak konstatoval, že z hlediska vzniku a právního režimu nároku na odškodnění není rozhodující, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo v přezkumném řízení podle §4 zákona o soudní rehabilitaci, ale v rámci obnovy řízení podle trestního řádu, neboť důvodem obnovy byla změněná společensko-politická situace, stěžovatel tedy je osobou rehabilitovanou dle zákona o soudní rehabilitaci a při jeho odškodnění je třeba podle tohoto zákona postupovat.
Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje a dále uvádí následující:
Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a proto podle něj obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) nemohou postupovat. Čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož porušení je rovněž namítáno, se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi a na posuzovaný případ se tedy nevztahuje.
Otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně jedné a zákona o soudních rehabilitacích na straně druhé řešil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž mj. konstatoval: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s tímto závěrem Nejvyššího soudu plně ztotožňuje.
Odkaz stěžovatele na rozsudky Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice a Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku není podle názoru Ústavního soudu přiléhavý. Prvně citovaný rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích (materiální satisfakce). Stěžovatelé Tsirlis a Kouloumpas byli řeckým vojenským soudem odsouzeni pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu, neboť z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítli nosit uniformu a byli uvězněni po dobu dvanácti, resp. třinácti měsíců. Evropský soud dospěl k závěru, že jejich uvěznění nebylo v souladu s Úmluvu, ani s tuzemským řeckým právem, a proto jim přiznal spravedlivé zadostiučinění, přičemž tuzemskými orgány nebyli vůbec odškodněni. Stěžovatel naopak byl za své protizákonné uvěznění odškodněn, ovšem podle jeho názoru v nedostatečné výši.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.
Jelikož Ústavní soud, z důvodů shora uvedených, neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu