ECLI:CZ:US:2016:4.US.95.16.1
sp. zn. IV. ÚS 95/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové Praha 3 a. s., se sídlem Praha, Olšanská 2666/7, zastoupené JUDr. Michalem Steckerem, advokátem se sídlem Praha, U Kněžské louky 2622/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 4952/2014-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014 č. j. 62 Co 156/2014-130 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 12. 2013 č. j. 17 C 130/2013-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala, aby žalovaná - Investiční a rozvojová Praha 3 a. s. - byla "povinna informovat a projednat se žalobkyní proces fúze podle ustanovení §287 odst. 1 b) a z ustanovení §279 odst. 1 c) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce v platném znění". Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k proběhlé fúzi sloučením Investiční a rozvojové Praha 3 a. s., Správy komunálního majetku Praha 3 a. s. a Pražské parkovací a. s., které zanikly a jejichž jmění přešlo na žalovanou, nelze již žalované uložit povinnost stěžovatelku "o této záležitosti informovat a projednat ji s ní". I když informační povinnost, které se stěžovatelka domáhá, vyplývá pro žalovanou přímo ze zákona, odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy k fúzi již došlo, fakticky odpadl předmět sporu. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §575 občanského zákoníku a ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, když dospěl k závěru, že není opodstatněné. Otázkou hmotného práva, jejímž řešením se dovolací soud v dané věci zabýval, byla otázka, zda zaměstnavatel má povinnost informovat odborovou organizaci o své fúzi sloučením s jinou obchodní společností a tuto fúzi s ní projednat; a v kladném případě, zda dnem účinnosti fúze zaměstnavatele tato jeho povinnost zaniká z důvodu nemožnosti jejího plnění. Dovolací soud dospěl k závěru, že po účinnosti přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich částí k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, se odborová organizace působící u zaměstnavatele nemůže úspěšně domáhat, aby ji přejímající zaměstnavatel o této přeměně informoval a toto opatření s ní projednal. Zároveň konstatoval, že vznikne-li odborové organizaci porušením povinnosti zaměstnavatele informovat ji o uvedené přeměně a tuto přeměnu s ní před její účinností projednat škoda, může uplatnit právo na její náhradu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy nerespektovaly ustanovení §287 odst. 1 písm. b) a §279 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a ustanovení §575 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném do 31. 12. 2013. Soudy rozhodly podle vlastního názoru, který nemá oporu v právním řádu, a uvedená ustanovení vyložily svévolně. Svými rozhodnutími soudy daly najevo, že "lidé (subjekty) si v tomto procesu nebyli rovni v právech", která jim soudy i přes výslovné znění v zákoníku práce odmítly přiznat. Dále stěžovatelka namítá, že pokud byla žaloba k nalézacímu soudu podána dne 24. 5. 2013 a rozsudek ve věci byl vyhlášen až 4. 12. 2013, tj. řádově po více než půl roce, jedná se o průtahy řízení a porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Obvodní soud pro Prahu 3 i Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly svůj právní závěr, že po účinnosti fúze, a tedy v době rozhodování soudů, se plnění požadované stěžovatelkou v žalobě stalo plněním nemožným. Dovolací soud v napadeném rozsudku dostatečně podrobně objasnil důvody, pro které považuje závěry odvolacího soudu za správné. Poukázal na to, že porušení uvedené právní povinnosti je však správním deliktem (srov. §23 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) a za podmínek stanovených v §420 občanského zákoníku může založit odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou odborové organizaci.
K námitce stěžovatelky týkající se průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů. Pokud tedy stěžovatelka měla za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohla podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Jelikož stěžovatelka tento procesní prostředek nevyužila, jde v této části o návrh nepřípustný. Námitka tzv. již odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy řízení je již pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu