ECLI:CZ:US:1995:4.US.96.94
sp. zn. IV. ÚS 96/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání ve věci ústavní stížnosti I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, ze dne 17. 3. 1994, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karviné a Pozemkového fondu ČR jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné - pozemkového úřadu, čj.
PÚ-249/R-1011/93-Kl., ze dne 3. 2. 1994, bylo o nároku
stěžovatelky, uplatněném podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb.(dále jen zákon o půdě), rozhodnuto tak, že vlastnictví
k pozemkovým parcelám, označených podle pozemkové knihy č. 27 pro
katastrální území H.S., parcela č.( 501/2) sl. do č. 2792,kultura
- role o výměře 7786 m2 a parcela č. (502/2) sl. do parc. č.
2795/2, kultura - role o výměře 1616 m2 v k.ú. H. S., se
neobnovuje a žádost se zamítá. Předmětem stěžovatelkou uplatněného
restitučního nároku byly shora označené pozemky, jejichž původní
vlastnicí byla teta stěžovatelky. Tyto pozemky byly na základě
rozhodnutí zemědělské komise MNV v H.S. ze dne 11. 9. 1961, čj.
Zem.2151/61-49, přikázány do užívání B.s. OKR - závod rekultivace
a asanace H. - D.S.. P. K. zemřela dne 8. 12. 1984, jak plyne
z rozhodnutí Státního notářství v Karviné ze dne 19. 3. 1985, bez
zanechání závěti a nezůstali po ní zákonní dědicové. Uvedeným
rozhodnutím státního notářství bylo potvrzeno, že dědictví po
P.K. nabývá československý stát. Majetek P.K., nově vyšlý najevo
(předmětné pozemky), byl projednán v dodatečném dědickém řízení,
které bylo skončeno dne 17. 3. 1992 rozhodnutím Státního notářství
v Karviné ze dne 17. 3. 1992, čj. D 809/92-21, které nabylo právní
moci dne 17. 3. 1992, jímž bylo potvrzeno, že dodatečné dědictví
po zůstavitelce P.K. připadá československému státu. Stěžovatelka,
která je neteří P. K., svůj restituční nárok uplatnila podle §9
odst. l zákona o půdě s odvoláním na ustanovení §4 odst. 2 písm.
e) a §6 odst. l písm. t) zákona o půdě.Pozemkový úřad své
zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka nesplňuje
podmínku přechodu majetku na stát nebo jinou právnickou osobu
způsobem uvedeným v §6 odst. l zákona č. 229/1991 Sb., v platném
znění, neboť v řízení před pozemkovým úřadem bylo zjištěno, že
majetek původní vlastnice P. K. přešel na stát dne 17. 3. 1992
odúmrtí, a proto dovodil, že stěžovatelka nesplňuje všechny znaky
oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. e) ve spojení s §6 odst.
l zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnutí
Pozemkového úřadu v Ostravě potvrzeno jako věcně správné, přitom
v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku k námitkám, vzneseným
stěžovatelkou v opravném prostředku, krajský soud uvedl, že
rozhodnutí podle vl.nař.č. 5O/1955 Sb., o některých opatřeních
k zajištění zemědělské výroby, neznamenalo a nevedlo k odnětí
vlastnického práva původních vlastníků k nemovitostem, které byly
přikázány do užívání zemědělským organizacím. V roce 1984, v době
smrti původní vlastnice nemovitostí, platil zákon č. 4O/1964 Sb.,
ve znění pozdějších změn a doplnění, podle jehož ustanovení §475
stěžovatelka nepatřila mezi zákonné dědice. Podle ustanovení §873 věty prvé platného občanského zákoníku při dědění se užije
práva platného v den smrti zůstavitele. V řízení bylo prokázáno,
že v den smrti zůstavitelky nebyla stěžovatelka její zákonnou
dědičkou, původní vlastnice pozemků zemřela bez zanechání závěti
a bez zákonných dědiců. Proto i majetek, který vyšel najevo
a jedná se o nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelka domáhá,
připadl s ohledem na ustanovení 462 o.z. státu. Tento způsob
ztráty vlastnictví nespadá pod režim §6 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., v platném znění, a tudíž stěžovatelka není osobou
oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatelka
podala včas ústavní stížnost, a to v podstatě s odůvodněním, že
rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karviné
a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její základní
právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků
stejný zákonný obsah a ochranu, a podle něhož se zaručuje dědění.
Porušení Listiny spatřuje v nesprávném a podle jejího názoru
nepřípustném postupu orgánů, které dosud ve věci rozhodovaly, když
její právní situaci podřadily v rámci zákona o půdě pod jiné
ustanovení, než to, kterého se dovolávala, pominuly konkrétní
ustanovení textu zákona o půdě - ustanovení §6 odst. l písm.
t) a namísto toho aplikovaly ustanovení §22 zákona o půdě, což je
podle jejího názoru z hlediska obecné teorie práva zcela
nepřípustné z důvodů, které podrobně dále v odůvodnění ústavní
stížnosti uvádí. Současně poukazuje na to, že úmysl zákonodárce je
nutno zkoumat jak z hlediska celé právní úpravy, tak i z hlediska
každého příslušného ustanovení zákona, zdůrazňuje, že účelem
a smyslem zákona o půdě je zmírnění následků některých majetkových
křivd v období let 1948 až 1989 a úprava vlastnických vztahů
k půdě. Ke zmírnění těchto křivd dochází vydáním nemovitostí
oprávněným osobám z důvodů taxativně stanovených v ustanovení
§6 zákona. Účelem a smyslem této právní úpravy je tedy především
vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou
osobu a nikoliv naopak jeho nevydání. Dále pak stěžovatelka
dovozuje, že rozhodnutími obou orgánů došlo i k porušení čl. l0
Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že její žádost
o navrácení majetku okresní úřad a krajský soud svými rozhodnutími
zamítl, potvrdil ve svém důsledku i to, že původní vlastnice
nepečovala řádně o předmětné nemovitosti, přičemž nikdy a nikým
nebylo žádným způsobem prokázáno, že tomu tak skutečně bylo.
Navrhla proto, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, ze dne 17. 3.
1994, byl zrušen a věc vrácena uvedenému soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník tohoto řízení, a Okresní
úřad v Karviné - pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, ve
svých písemných vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti navrhly
shodně zamítnutí ústavní stížnosti v podstatě z důvodů uvedených
ve svých rozhodnutích.
Další vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se k obsahu ústavní
stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Pozemkového
úřadu v Karviné, sp.zn. 249/R 1011/93Kz, a spisu Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, se věcí nejprve zabýval
z hlediska ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy,
zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Přesto, že
se s právními závěry obou orgánů, které o návrhu stěžovatelky
rozhodovaly, zcela ztotožňuje, nepovažoval za možné ústavní
stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. §43 odst.
l písm. c) citovaného zákona v daném případě odmítnout, když
stěžovatelka svůj restituční nárok, který byl předmětem posuzování
soudu, odůvodnila a uplatnila na základě existujícího ustanovení
zákona o půdě v platném znění. Považoval proto za nutné, v zájmu
principu právní jistoty, rozhodnout v dané věci nálezem a zaujmout
tak stanovisko k povaze a právním důsledkům novelizace zákona č.
229/1991 Sb., realizované zákonem č. 93/1992 Sb., zařazením do §6 odst. l zákona o půdě nového ustanovení pod písmeno t).
Toto ustanovení, které mezi restituční tituly zařadilo novou
skutkovou podstatu - přikázání do užívání právnické osoby na
základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1955
Sb., nebylo původně obsaženo v návrhu zákona č. 93/1992 Sb.,
součástí této novely zákona o půdě se stalo v důsledku přijetí
pozměňovacího návrhu poslance, jenž nebyl písemně zdůvodněn.
Svojí povahou však přikázání do užívání právnické osoby, na
základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování
zemědělského výrobního plánu nebo vládního nařízení č. 50/1955
Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby - tzv.
"nucené (povinné) nájmy", do restituční části zákona o půdě - do
oblasti klasických restitučních důvodů nenáleží, neboť vlastnictví
osob k nemovitostem přikázaným do nucených nájmů zůstávalo
zachováno. Vlastník byl sice významně omezen z hlediska možnosti
využívat obsah svého vlastnictví v té jeho obsahové složce, která
souvisela s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní (došlo
postupně k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého
vlastnictví), nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví
zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na
právní nástupce vlastníka.
Odstranění uvedených omezení vlastnických práv v zákoně o půdě
je realizováno, a to od samého počátku jeho účinnosti, ustanovením
§22 odst. l ve spojení s následujícími odstavci §22, podle něhož
ke dni účinnosti zákona (tj. k 24.6.1991) došlo podle §22 odst.
l písm. b) k zániku práva užívání půdy a jiného zemědělského
majetku k zajištění výroby a k jejich přeměně na nájemní vztahy ze
zákona. Institut "užívání půdy a jiného zemědělského majetku
k zajištění výroby",upravený zákonem č. 123/1975 Sb., o užívání
půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění
zákona č. 95/1988 Sb. a zákona č. 114/1990 Sb., nahradil institut
užívání k zajištění výroby obsažený ve vládním nařízení č.
50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby,
který se z hlediska historickoprávního vyvinul z institutu
povinných pachtů upravených zákonem č. 55/1947 Sb., o pomoci
rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, ve znění
zákona č. 132/1948 Sb. a zákona č. 244/1949 Sb. Pro všechny tyto
na sebe navazující instituty je typické, že sice jejich uplatněním
došlo k výraznému omezení vlastnických práv, týkaly se však
majetku, který nadále zůstával v individuálním vlastnictví
fyzických osob.
Zařazení výše uvedených případů do §6 zákona o půdě, jako
ustanovení restituční povahy, je proto třeba označit za
nesystematické. Navíc, v případě povinných pachtů, založených
zákonem č. 55/1947 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, který
nabyl účinnosti dne 24. dubna 1947, vyvolávající problémy
v souvislosti s tzv. rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1.
1990) právně významným pro klasické restituční případy (ztráty
vlastnictví), neboť k přikázání nemovitostí do povinných pachtů
docházelo v praxi i před 25. 2. 1948. Také tuto skutečnost lze
uvést na podporu právně správného závěru jak Okresního úřadu
- okresního pozemkového úřadu v Karviné, tak Krajského soudu
v Ostravě, ohledně nutnosti řešit problematiku přikázání do
povinných pachtů po celé jejich vývojové linii od jejich vzniku až
po zánik podle §22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
změn a doplnění.
K případnému tvrzení, že §22 odst. l písm. b) zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, nedopadá na
instituty založené zákonem č. 50/1947 Sb., ve znění pozdějších
změn a doplnění, a vládním nařízením č. 50/1955 Sb., ale pouze na
užívání k zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb., ve znění
pozdějších změn a doplnění, které by byly odvozovány z obsahu
odkazu č. 19 uvedeného u §22 odst. l písm. b) zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, kde je uveden pouze
zákon č. 123/1975 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, je
třeba uvést, že zákon č. 55/1947.Sb., ve znění pozdějších změn
a doplnění, byl zrušen §29 vlád. nařízení č. 50/1955 Sb. a toto
vládní nařízení pak §15 zákona č. 123/1975 Sb., ovšem právě při
zachování užívání (povinných nájmů) založených podle dosavadní
právní úpravy.
Podle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat ani závěr, že
zákonodárce sledoval zařazením ustanovení písm. t) do §6 zákona
o půdě vytvoření konstrukce, podle které se existence nucených
nájmů staví, co do intenzity zásahu do vlastnického práva pro
účely restitučních procesů k majetku spadajícímu do věcné
působnosti zákona o půdě, na roveň případům ztráty vlastnictví.
Takový závěr by totiž vedl k nepřípustným důsledkům zpochybňujícím
existenci vlastnického práva u všech v úvahu přicházejících
případů v minulosti zřízených nucených nájmů v případech, kdy se
vlastníci nemovitostí, zatížených těmito nucenými nájmy,
nepodřídili pravidlům části II. zákona o půdě (uplatnění nároku
v prekluzivních lhůtách, apod.). Podle názoru Ústavního soudu je
proto třeba důsledně vycházet z principu, že samotná existence
tzv. nucených nájmů sice výrazně omezovala obsah vlastnického
práva, nicméně nezpůsobovala jeho ztrátu, a pokud tedy za
existence nucených nájmů v minulosti nedošlo k další právní
skutečnosti, která by způsobila ztrátu vlastnictví, s intenzitou
popsanou v §6 odst. l zákona o půdě, je třeba na postavení
vlastníků těchto nemovitostí vztáhnout režim §22 zákona o půdě.
Nelze tedy jinak, než konstatovat, že zařazením ustanovení písmene
t) do §6 odst. l zákona o půdě v podobě, v jaké k tomu došlo,
nastala situace, kdy se součástí uvedeného zákona stalo výslovné
pravidlo chování, které v systematice předmětného ustanovení
postrádá logického odůvodnění a působí rušivě. Za tohoto stavu
bylo pak třeba zabývat se také otázkou, zda nejsou dány podmínky
ustanovení §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení návrhu na
zrušení ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě plénu
Ústavního soudu. V tomto směru však senát Ústavního soudu,
rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatelky, dospěl k závěru, že
podmínky §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v posuzovaném případě
splněny nejsou, neboť při rozhodování o požadavcích stěžovatelky
na úrovni jak pozemkového úřadu, tak i krajského soudu, nedošlo
k uplatnění §6 odst. l písm. t) zákona o půdě, naopak oba uvedené
orgány při rozhodování dané věci jeho aplikaci vyloučily.
Ze všech uvedených důvodů nebylo proto možno přisvědčit
stěžovatelce v tom, že by v řízení před oběma dosud rozhodujícími
orgány, jehož byla účastnicí, došlo k porušení čl. ll Listiny
základních práv a svobod, když v tomto směru navíc je třeba také
odkázat na názor Ústavního soudu, vyslovený již v jeho dřívějších
nálezech, totiž, že uvedeným článkem je chráněno zpravidla
vlastnictví již existující, nikoliv tedy pouze tvrzený nárok na
ně. Zásah do práv, zakotvených v čl. lO Listiny základních práv
a svobod, ve vztahu ke stěžovatelce pak již v daném případě vůbec
nepřichází v úvahu, a to nejen z toho důvodu, že ani pozemkový
úřad, ani následně soud vůbec nehodnotily, zda k přikázání
předmětných nemovitostí do užívání v roce 1961 došlo ve smyslu
vládního nařízení č. 50/1955 Sb. oprávněně, či nikoliv, a žádným
způsobem tedy neposuzovaly otázku, zda teta stěžovatelky - původní
vlastnice nemovitostí - o tyto pečovala řádně, či nikoliv, ale
především proto, že namítat porušení práva na ochranu jména,
osobní cti a dobré pověsti, pokud by k němu skutečně došlo, by
oprávněně mohla pouze osoba, jejíž čest, jméno, či dobrá pověst,
byla takto porušena, eventuálně s ohledem na znění ust. §15
občanského zákoníku její manžel, děti, případně rodiče,nikoliv
však již neteř. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto
z uvedených důvodů zamítnuta (§82 odst. l zákona č. 182/1993
Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. června 1995