ECLI:CZ:US:2017:4.US.967.17.1
sp. zn. IV. ÚS 967/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem Pelhřimov, Tylova 242, proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 102/2015 a postupu Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. Ntn 14/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 v označené věci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a Obvodnímu soudu zakázal pokračovat v porušování jeho práv tím, že ve věci žádosti o ustanovení obhájce pro dovolací řízení zůstane nečinný, a aby přikázal bez průtahů obhájce pro dovolací řízení ustanovit. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo také postupem Nejvyššího soudu, který v označené věci stěžovateli sdělením ze dne 25. 1. 2017 oznámil, že jeho podání ze dne 6. 8. 2016 nelze považovat za dovolání.
Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práv podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 4 nijak nereagoval na jeho žádost o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání. Pochybení Nejvyššího soudu pak spatřuje v tom, že neposoudil jeho podání ze dne 6. 8. 2016 podle obsahu a že s ním nenakládal jako s dovoláním.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném před Obvodním soudem pro Prahu 4 o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení vyplynulo, že stěžovatel svou žádost o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání vůči tomuto soudu vznesl dne 22. 9. 2016. Sám stěžovatel pak v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 5 To 178/2016, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mu bylo doručeno 14. 6. 2016. V citovaném usnesení Městského soudu v Praze byl stěžovatel řádně poučen, že proti němu může podat dovolání, a to ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, přičemž dovolání je nutné podat prostřednictvím obhájce. Stěžovatel přesto sám, bez součinnosti se svým obhájcem, který za něj podával odvolání, adresoval Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 6. 8. 2016 podání označené jako "Stížnost obžalovaného proti usnesení odvolacího soudu proti zamítnutí odvolání. Stížnost obžalovaného proti usnesení odvolacího soudu proti zamítnutí žádosti o navrácení lhůty. Návrh na pozastavení a zastavení výkonu rozhodnutí. Žaloba na obnovu řízení".
Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel byl v průběhu trestního stíhání, jež bylo proti němu vedeno, zastoupen obhájcem. Podle §41 odst. 5 trestního řádu je obhájce oprávněn podat za obžalovaného dovolání, i když již zmocnění zaniklo v důsledku ukončení trestního stíhání. Stěžovatel navíc svou žádost o ustanovení obhájce pro účely podání dovolání předložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 více než jeden měsíc po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Ustanovení obhájce za účelem podání dovolání by proto v dané situaci postrádalo rozumného smyslu (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 249/10).
Ústavní soud musí odmítnout i námitku směřující proti postupu Nejvyššího soudu. Ten svým sdělením ze dne 25. 1. 2017 oznámil stěžovateli, že jeho podání ze dne 6. 8. 2016 nelze považovat za dovolání. Důvodem však nebylo výše uvedené chybné označení podání, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž skutečnost, že nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, jak striktně vyžaduje ustanovení §265d odst. 2 trestního řádu. Nejvyšší soud pak zcela v souladu s tímto ustanovením trestního řádu vyrozuměl stěžovatele, že o tomto podání nemůže rozhodovat.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu trestních soudů neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu