ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.119.2001
sp. zn. 5 A 119/2001 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
M. S., s. r. o., zastoupeného advokátem JUDr. Iljou Tachecím se sídlem Mostecká 290, 501
96 Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu financí se sídlem Letenská 15, 118 10
Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 9. 7. 2001, č. j. GŘC
31192/2001,
takto:
I. Rozhodnutí ministra financí ze dne 9. 7. 2001, č. j. GŘC 31192/2001, a rozhodnutí
Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel ze dne 4. 11. 2000,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 4 650 Kč,
a to k rukám jeho zástupce JUDr. Ilji Tachecího ve lhůtě do 30 dnů od právní moci
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí ministra financí, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí
Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel (dále jen „GŘC“) ve věci poskytnutí
informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Žalobce v podané žalobě především napadá nezákonnost postupu, kdy údajně při
zjišťování, zda lze žalobci poskytnout informace o subjektech, jimž bylo vydáno povolení
nezajišťovat celní dluh, či zda nikoliv z důvodu ochrany obchodního tajemství, má být vůle
těchto subjektů chránit informaci o poskytnutí povolení jako obchodní tajemství zjišťována
pracně a finančně nákladně formou dotazů na tyto subjekty. Žalobce dále odmítá požadavek
žalovaného, tedy složení zálohy ve výši 72 320 Kč, kterou považuje její výší za nepřiměřenou
skutečným nákladům na zjištění toho, u kterých ze subjektů, jimž bylo povolení nezajišťovat
celní dluh vydáno, považují tuto informaci za obchodní tajemství.
První námitka žalobce je založena na úvaze, podle níž správní orgán pochybil, když
nepodřadil požadované informace pod ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť
podle žalobce se jedná o informace, které mají přímý dopad na státní rozpočet – a to v případě
neuhrazení nezajištěného celního dluhu – takže se na jejich poskytnutí výhrada ochrany
obchodního tajemství nevztahuje. Dále pak žalobce tvrdí, že u těch subjektů, které neprojevily
dle archivních spisů vůli, aby informace o povoleních jim poskytnutých byly považovány za
předmět obchodního tajemství, nebyla splněna jedna z podmínek, kterou obchodní zákoník ve
svém §17 na obchodní tajemství klade, a sice podmínka vyjádřené vůle běžně nepřístupné
informace utajovat. V případech těchto ve spise nezakotvených obchodních tajemství tak
podle žalobce vůbec o obchodní tajemství nejde.
Dále žalobce napadá nepřiměřenost výše požadované zálohy. Přitom zpochybňuje, že
by bylo na prozkoumání archivu se všemi povoleními potřeba 452 hodin práce úředníka
ministerstva. Dle jeho názoru se jedná naopak o operaci jednoduchou, která spočívá pouze ve
zjištění tohoto údaje v počítačové databázi u těch subjektů, které informaci o povolení
považují za předmět obchodního tajemství, zatímco u subjektů, které tak neučinily, se má za
to, že tato informace obchodním tajemstvím není, a proto vůbec nemusí být zjišťována.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 10. 1. 2002 uvádí, že požadované
informace je nutno považovat za předmět obchodního tajemství, přičemž využívá jednak
analogického významu např. bankovních informací nebo informací získaných o subjektu
v rámci celního řízení, jednak využívá provedený průzkum formou dopisu několika ze
subjektů, jež po písemném dotazu projevily vůli, aby informace o poskytnutí povolení byla
vnímána jako předmět obchodního tajemství.
Dále žalovaný napadá názor žalobce, že je nutno požadované informace podřadit pod
ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Podle žalovaného je totiž třeba tento odstavec
vztahovat pouze na výdaje ze státního rozpočtu, nikoliv však na možné ztráty na budoucích
příjmech státního rozpočtu.
Žalobce v replice k uváděnému vyjádření vytýká žalovanému některé procesní
nepřesnosti, zejména však setrvává na názoru, že u subjektů, které nemají dosud ve svém
spise uvedeno, že považují povolení jim poskytnuté za předmět obchodního tajemství, není
splněna subjektivní stránka obchodního tajemství, a proto je neposkytnutí informace
protizákonné. Navíc zdůrazňuje, že důvodem pro zrušení prvostupňového rozhodnutí je i jeho
nepřezkoumatelnost z důvodu absence odůvodnění, neboť se jedná o zamítnutí fiktivní.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Ze správního spisu především vyplývá, že žalobce podal žádost o poskytnutí
informace dne 2. 10. 2000 (doručenou GŘC dne 4. 10. 2000) podle zákona č. 106/1999 Sb.
a tímto podáním žádal o poskytnutí informace o tom, kterým subjektům v ČR a kdy byla
vydána povolení nezajišťovat celní dluh podle §254 odst. 4 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon,
a také o tom, kterým subjektům a kdy byla tato povolení zrušena. Na tuto žádost zareagovalo
GŘC přípisem ze dne 13. 10. 2000, č. j. 27873/00-9, v němž podmínilo poskytnutí
požadovaných informací složením zálohy ve výši 72 320 Kč žalobcem na účet GŘC. Tato
částka byla vyčíslena jako tzv. osobní náklad na práci zaměstnanců GŘC při zjišťování faktu,
ve kterých případech z celkem 904 vydaných povolení je informaci o vydání povolení
možno poskytnout a ve kterých případech je to vyloučeno z důvodu ochrany obchodního
tajemství.
Žalobce tento přípis pochopil jako nevydání rozhodnutí o poskytnutí informace jako
takového, pročež přijal tzv. fikci negativního rozhodnutí ve smyslu §15 odst. 4 zák.
č. 106/1999 Sb., a proti tomuto rozhodnutí podal dne 13. 11. 2000 rozklad ministru financí
ČR.
Na tento rozklad bylo opět reagováno přípisem GŘC ze dne 11. 12. 2000, zn.
33235/00, v němž GŘC uvádí, že podání žalobce ze dne 13. 11. 2000 nepovažuje za rozklad,
neboť neakceptuje ani fikci zamítnutí poskytnutí informace, ale považuje toto podání žalobce
za potvrzení zájmu o poskytnutí požadovaných informací, pročež mu poskytuje další
patnáctidenní lhůtu ke složení výše uvedené zálohy.
Žalobce zareagoval dopisem ze dne 25. 4. 2001, označeným jako „doplnění“
k rozkladu, kde z pohledu procesního nabádá prvostupňový orgán, aby postupoval v souladu s
§19 odst. 2 správního řádu, posoudil jeho dopis z 13. 11. 2000 jako rozklad a postoupil jej
orgánu druhostupňovému, jemuž je směřován, tedy ministru financí. Ten poté předmětný
dopis jako rozklad opravdu posoudil, a jako takový jej dne 9. 7. 2001 napadeným
rozhodnutím zamítl, když dospěl k závěru, že neshledal v postupu prvostupňového orgánu
pochybení a vyčíslenou výši požadované zálohy považoval za přiměřenou. Přitom vycházel
z ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., podle něhož povinný subjekt může
podmínit vydání informací zaplacením úhrady nebo zálohy.
Shora citovanou žalobou ze dne 10. 9. 2001 je navrženo zrušení rozhodnutí
o zamítnutí rozkladu a také fiktivního zamítavého rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Nejvyšší správní soud v souzené věci nejprve – z procesního hlediska – konstatuje, že
žádostí žalobce o poskytnutí informace, doručenou správnímu orgánu I. stupně dne
4. 10. 2000, začala běžet lhůta pro poskytnutí informace, zakotvená v ustanovení §14 odst. 3
písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., která je sice 15-denní, avšak v prvních 12 měsících od
účinnosti citovaného zákona (poznámka soudu: tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000) –
tedy i v daném případě - byla prodloužena na dvojnásobek, tedy na 30 dnů (§20 odst. 3
zákona č. 106/1999 Sb.). Protože GŘC v této lhůtě požadovanou informaci neposkytlo a ani
žalobce nevyzvalo k upřesnění žádosti, případně neprodloužilo lhůtu pro poskytnutí
informace, je nutno vycházet z fikce, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým
informace odepřel (§15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat
odvolání (rozklad) do 15 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti.
V daném případě je tedy zřejmé, že fikce zamítavého rozhodnutí správního orgánu
I. stupně nastala dne 4. 11. 2000 a následujícím dnem začala běžet lhůta pro podání rozkladu.
Protože žalobce podal rozklad dne 13. 11. 2000, učinil tak v zachované lhůtě a ministr financí
o něm meritorně rozhodl.
Na této procesní situaci podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nic nemění ani
citovaný přípis správního orgánu I. stupně ze dne 13. 10. 2000, neboť svojí formou ani
obsahem nepředstavuje rozhodnutí, které zákon č. 106/1999 Sb. předpokládá. Nejedná se tedy
o zamítnutí či odložení žádosti o poskytnutí informace a z tohoto přípisu nelze dovodit ani
prodloužení lhůty pro poskytnutí informace.
Nejvyšší správní soud se dále zaměřil na otázku, zda správní orgán I. stupně
postupoval zákonným způsobem, když podmínil poskytnutí informací požadovaných
žalobcem složením výše uvedené zálohy ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 106/1999 Sb.
Z odstavce 3 tohoto ustanovení totiž skutečně vyplývá obecné oprávnění povinného
subjektu ukládat hrazení zálohy a proti tomuto faktu nic nenamítal ani žalobce. Z hlediska
systematiky ustanovení §17 je nicméně zřejmé, že když podle odst. 1 jsou povinné subjekty
v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí
přesáhnout náklady spojené s vyhledáváním informací, pořízením kopií, opatřením
technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli, je nutno tuto zálohu podle odst. 3
interpretovat jako předběžné zaplacení poměrné části nebo celku úhrady nákladů, k jejichž
výběru je povinný subjekt oprávněn v odstavci 1. Jinak řečeno, z hlediska systematiky
a logiky ustanovení §17 není možno dovozovat, že zatímco odst. 1 se vztahuje pouze
k přímým nákladům, spojeným se získáváním požadovaných informací, odst. 3 zakládá právo
povinného subjektu požadovat úhrady nebo zálohy i na další úkony povinného subjektu,
směřující teprve ke zjišťování toho, zda požadované informace mohou být vůbec poskytnuty.
Odst. 3 totiž představuje toliko bližší konkretizaci úpravy obsažené v odst. 1, když právo
povinných subjektů žádat v souvislosti s poskytováním informací úhradu nezbytně
vynaložených nákladů specifikuje možností podmínit vydání informací zaplacením této
úhrady nebo zálohy, a nezakládá proto odlišnou skutkovou situaci, než kterou předpokládá
odst. 1. Nejvyšší správní soud proto dospívá k právnímu názoru, že úhrada či záloha,
zmiňovaná v odst. 3 citovaného ustanovení, nemůže být požadována za jiné úkony, než za
jaké může být požadována úhrada podle odstavce 1.
V souzené věci však podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze úkony, jež
měly zabrat 452 hodin práce zaměstnanců GŘC, podřadit pod žádný z úkonů, které jsou
uvedeny v taxativním výčtu prvého odstavce §17 zákona č. 106/1999 Sb. a které umožňují
žádat úhradu na jejich realizaci. V případě vyhledání informace o tom, zda subjekty, jimž bylo
povoleno nezajišťovat celní dluh, považují toto povolení za předmět obchodního tajemství, se
totiž nesporně nejedná o pořízení kopií, opatření technických nosičů dat ani o odeslání
informací žadateli (žalobci). Nejedná se ovšem ani o „náklady spojené s vyhledáním
informací“, jak byly tyto úkony patrně pochopeny žalovaným. Substantivum „informace“ je
zde totiž třeba chápat ve smyslu „informace požadované žadatelem“, nikoliv „jakékoliv
informace související se žádostí“. Nejvyšší správní soud nemůže přijmout tento druhý -
rozšiřující - výklad slova „informace“ obsaženého v §17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.,
neboť to by vedlo k přímému a ničím nezdůvodněnému zúžení rozsahu práva na informace,
které by bylo v rozporu zejména s ústavní ochranou svobodného přístupu k informacím. Tím,
že je zákon o svobodném přístupu k informacím realizací čl. 17 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod, musí totiž jeho výklad v zájmu ústavní konformity podléhat všem zásadám,
kterými se řídí obecně výklad ústavně chráněných základních práv. Je proto nutno zvolit
takový výklad pojmu „informace“, který ve svých důsledcích fakticky nezužuje rozsah
ústavně zaručených práv, protože v opačném případě by se orgán aplikující právo dostal do
rozporu jednak s obecnou zásadou výkladu ve prospěch práv a svobod a jednak do rozporu
s příkazem šetření smyslu práv a nezneužívání možných omezení, který je obsažen v čl. 4
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Je tudíž nutno i v zájmu dodržení těchto principů
chápat pojem „informace“ v §17 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. tak, že úhradu lze vyžadovat
pouze za vyhledání informací přímo požadovaných žadatelem. V souzené věci tak
informacemi požadovanými žalobcem byly informace o tom, kterým subjektům a kdy byla
vydána a zrušena povolení nezajišťovat celní dluh, nikoliv však informace, zda se v případě
jednotlivých subjektů jedná o předmět obchodního tajemství či nikoliv.
Restriktivní přístup ke stanovování úhrad či záloh při poskytování informací je ostatně
patrný i z důvodové zprávy k návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím, která
reflektovala i omezení daná ústavní ochranou práva na svobodný přístup k informacím, a
původně nepočítala ani s úhradami za vyhledání informací, když uváděla: „Pravidlo, podle
něhož se informace zpřístupňují v zásadě bezplatně, vychází z principu, že realizace ústavně
garantovaného práva na svobodný přístup k informacím nemůže být podmiňována povinným
vyžadováním úhrady za poskytnutí informace, protože by docházelo k znevýhodnění těch
žadatelů, kteří za poskytnutí informace nemohou zaplatit a tím i k porušení ústavní garance.
Za zcela oprávněné se však považuje, aby povinný subjekt měl možnost žádat úhradu nákladů
spojených s pořizováním kopií, opatřováním nosičů dat a s odesláním informace.“
Činnost správního orgánu I. stupně v souzené věci, jež byla ohodnocena předmětnou
zálohou, však nesměřovala bezprostředně k vyhledání „informací požadovaných žadatelem“,
tedy k přímému uvedení subjektů, kterým byla vydána povolení nezajišťovat celní dluh
a kterým subjektům bylo toto povolení zrušeno. K takovému vyhledání by dle informací
obsažených přímo v přípisu GŘC ze dne 11. 12. 2000 postačovala časově nenáročná operace
s počítačovou databází, kde „je seznam firem, které povolení obdržely“. Zmíněná časově
mnohem náročnější činnost směřovala pouze k tomu, aby správní orgán I. stupně zjistil, zda
vůbec může informace poskytnout, nebo zda jsou chráněny obchodním tajemstvím ve smyslu
§17 obchodního zákoníku.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však nelze de facto přičítat k tíži žalobci,
pokud si není správní orgán I. stupně sám jist, zda může požadované informace vydat, či
nikoliv. Nelze po něm také požadovat, aby hradil náklady vzniklé v důsledku nezařazení
informace o tom, která povolení lze zveřejnit a která nikoliv, do počítačové databáze, tím
spíše, když nepanuje jednoznačná shoda, do jaké míry lze pod pojem „úhrada nákladů“
podřadit i úhradu nákladů mzdových a zvláště pokud v tomto případě tato úhrada dosahuje
řádu desetitisíců korun. Namísto konstrukce předpokládané zákonem o svobodném přístupu
k informacím, podle níž protiváhou úhrady za poskytnuté informace (popřípadě zálohy na tuto
úhradu) jsou přímo požadované informace, staví tedy žalovaný konstrukci novou, zákonem
nepředpokládanou, podle níž by protiváhou této úhrady či zálohy bylo pouze zjištění, zda
informace bude poskytnuta či nikoliv. S ohledem na výši zálohy požadované v tomto případě
tak vyvstává zjevný nepoměr, podle nějž by žalobce v případě složení zálohy v řádu desítek
tisíc korun zřejmě obdržel nikoliv samu požadovanou informaci, ale teprve jen sdělení, že mu
informace může být poskytnuta, popřípadě, že mu poskytnuta vůbec být nemůže, nebo jen
v omezeném množství případů. Navíc má tato záloha svou výší vůči žalobci nesporný
odrazující efekt, přestože jeho žádost nesměřovala ani k nijak rozsáhlé informaci, ani neměla
povahu obstrukční.
Tímto nepoměrem, v němž lze ze strany žalovaného spatřovat zneužití zákonných
omezení daných ústavně chráněným právům ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod; dále vytvořením nové, zákonem nepředpokládané konstrukce smyslu §17 zák.
č. 106/1999 Sb.; a konečně takovým výkladem §17 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., který zužuje
ve svém výsledku faktický rozsah práva na svobodný přístup k informacím, žalovaný porušil
zákon, neboť stanovil platbu zálohy, pro kterou neměl oporu v zákoně a tímto jednáním ultra
vires překročil své pravomoci ve smyslu zákazu daného státní moci v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Proto nezbývá, než posoudit podmínění poskytnutí požadovaných informací žalobci složením
zálohy jako nezákonné.
Vzhledem k tomu, že nezaplacení požadované zálohy bylo s ohledem na shora
uvedené s největší pravděpodobností jediným důvodem neposkytnutí požadovaných
informací správním orgánem I. stupně, nezbývá, než toto fiktivní zamítavé rozhodnutí, jehož
procesní povaha je rozebrána výše, zrušit, stejně jako zamítnutí rozkladu proti tomuto
rozhodnutí (§78 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).
Nad rámec ratio decidendi tohoto rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud za
vhodné se – alespoň jako obiter dictum – pro úplnost vypořádat i s otázkou, zda mohl
žalovaný v daném případě vůbec využít výjimku z povinnosti poskytnout informace,
obsaženou v ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., podle něhož „pokud je
požadovaná informace označena za obchodní tajemství, povinný subjekt ji neposkytne.“
I v této otázce dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tomu tak nebylo. Toto
ustanovení zákona 106/1999 Sb. je totiž nutno vykládat jako odraz obecného vyvažování
právem chráněných zájmů, kdy na jedné straně pomyslných vah stojí zájem veřejnosti na
kontrole veřejné správy a na straně druhé zájem soukromoprávních subjektů na uchování
jejich obchodního tajemství. Je přitom třeba posoudit, který z těchto oprávněných zájmů
v konkrétním případě převažuje. Zákonodárce poskytuje obecné vodítko, když v §9 odst. 1
stanoví, že obecně převažuje zájem na ochraně obchodního tajemství, ovšem zároveň podle
odst. 2 stejného ustanovení zájem na kontrole veřejné správy opětovně převáží, pokud se
jedná o používání prostředků z veřejných rozpočtů.
Posuzovaný případ ovšem nespadá jednoznačně do rámce žádného z těchto dvou
odstavců, neboť povolení nezajišťovat celní dluh sice nelze považovat přímo za „používání
prostředků státního rozpočtu“, tak jak je tento termín vysvětlován např. zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech; na druhé straně ovšem zájem veřejnosti na kontrole veřejné
správy například proti možné diskriminaci, protekci, či dokonce korupci, vystupuje obecně
ve věcech poskytování finančních výhod ze strany státních orgánů v intenzitě obdobné té,
která byla důvodem zakotvení výjimky obsažené v §9 odst. 2. Zájem na ochraně obchodního
tajemství zde naopak dosahuje malé intenzity, přičemž dokonce není jisto, zda požadované
informace veškeré objektivní a subjektivní náležitosti obchodního tajemství ve smyslu §17
zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku vůbec splňují, a nejistým je i nebezpečí jakékoliv
újmy ze zveřejnění požadovaných informací zveřejňovaným subjektům hrozící. Podobný
postoj k tomuto vyvažování, zaujímá i dosavadní judikatura správní, která se snaží vykládat
pojem obchodního tajemství nikoliv jako nespojitou skutečnost umožňující pouze rozlišení
mezi existencí či neexistencí, ale jako skutečnost, jež musí být vykládána v souvislosti
s důvody, pro něž je její existence zkoumána (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze
z 31. 8. 2000, č. j. 33 Ca 80/2000-31 in fine, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové z 25. 5. 2001, č. j. 31 Ca 189/2000-27). Žalovaný se ovšem v napadaných
rozhodnutích nezabýval nejen těmito souvisejícími důvody, ale nezkoumal ani to, zda jsou
splněny všechny objektivní a subjektivní nároky na posouzení požadovaných informací
jako obchodního tajemství, s jedinou výjimkou, a tou bylo právě zjišťování vůle subjektů,
jimž bylo povolení nezajišťovat celní dluh vydáno, po utajení této skutečnosti. Vzhledem
k tomu, že všechny ostatní náležitosti obchodního tajemství požadované §17 obchodního
zákoníku považoval patrně žalovaný za dané, aniž by v napadených rozhodnutích tento fakt
jakkoliv podpořil či vysvětlil, je jeho rozhodování v této otázce nepřezkoumatelné, což by
samo o sobě stačilo k jeho zrušení.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil shora označené
rozhodnutí ministra financí o zamítnutí rozkladu, stejně jako jemu předcházející fiktivní
zamítavé rozhodnutí Ministerstva financí - Generálního ředitelství cel, které je z hlediska
hmotněprávního stiženo stejnými vadami jako rozhodnutí druhostupňové (§78 odst. 1 a 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).
Shora uvedeným právním názorem jsou oba uvedené správní orgány vázány
(§78 odst. 5 s. ř. s.). To především znamená, že nadále nemohou podmiňovat poskytnutí
požadovaných informací složením zálohy na zjištění, zda je možno tyto informace
poskytnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., když
soud postupoval podle ustanovení §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle advokátního tarifu
(§13 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a zjistil následující náklady řízení: 1 000 Kč na soudním
poplatku, 3 500 Kč sazba odměny právního zástupce a 2 x 75 Kč paušální náhrada.
K uhrazení celkové částky 4 650 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Ilji Tachecího byla
stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 10. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu