ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.547.2002
sp. zn. 5 A 547/2002 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce
Ing. R. B., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová
25, v řízení o přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 5. 2002 zamítla žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že žalobce nebyl
odsouzen a nepředložil ani rozhodnutí o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle
zákona č. 198/1993 Sb. Protože jednou ze tří podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona č.
261/2001 Sb. je, že rozhodnutí o věznění žadatele bylo zcela nebo zčásti zrušeno podle
zákonů uvedených v předchozí větě a tato podmínka nebyla prokázána, žalovaná žádost
zamítla.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce k Vrchnímu soudu v Praze opravný prostředek,
v němž namítal, že mu bylo sděleno, že na základě rozkazu ministra vnitra ze dne 9. 9. 1963
byl rehabilitován. Nepovažoval tedy za nutné podat žádost o rehabilitaci podle zákona č.
119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne
14. 3. 1964 mu bylo přiznána částka 6 650,- Kčs jako úhrada jeho nároků vzniklých výkonem
neoprávněné vazby. Také proto byl přesvědčen, že již byl rehabilitován.
Žalovaná ve vyjádření poukázala na to, že žalobce sice v rozhodné době byl ve výkonu
vazby, ale nebylo rozhodnuto o jeho rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto není
politickým vězněm ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Z těchto důvodů navrhla
žalovaná, aby žaloba byla zamítnuta.
V replice žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že není politickým vězněm. Jeho vazba
byla vždy považována za vazbu politického vězně, jelikož vyšetřování bylo zahájeno pro
podezření ze závažné protistátní činnosti.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, který byl věcně a místně příslušný
k projednání a rozhodnutí ve věci, tak do 31. 12. 2002 neučinil, byla věc tímto soudem
postoupena Nejvyššímu správnímu soudu s poukazem na ust. §132 zákona č. 150/2002 Sb.
soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“), podle něhož nestanoví-li zákon jinak, věci správního
soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2003) a
v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení citovaného
zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení, které
jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Z listinných důkazů má Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobce byl ve vazbě
v době od 11. 6. 1952 do 26. 3. 1953, kdy proti němu bylo vedeno vyšetřování. Ve smyslu
dohody uzavřené dne 12. 3. 1964 byla žalobci Ministerstvem spravedlnosti poukázána částka
6.650,- Kčs na úhradu všech jeho nároků vzniklých výkonem neoprávněné vazby.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany
České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí
o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb. Žalobce nesplňuje třetí podmínku stanovenou v citovaném ustanovení,
protože, jak sám také nepopírá, nebyl v rozhodném období vězněn, ale byl ve výkonu vazby,
aniž by byl odsouzen k trestu odnětí svobody, a proto ani nebyl, a ani být nemohl,
rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb. Účelem prvního
z citovaných zákonů je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou
vyjádřené v mezinárodních dokumentech a právních normách zákon označoval za trestné a
druhý z citovaných zákonů umožnil, aby soud na návrh zrušil či zmírnil trest uložený za
trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., prokáže-li se
během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských
práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Protože žalobce nebyl odsouzen, nemohl
být ani rehabilitován podle citovaných zákonů, a proto není žalobce oprávněnou k poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Vzhledem k důvodům výše uvedeným Nejvyšší správní soud žalobu podle §78 odst.
7 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání v souladu s ustanovením §
51 odst. 1 s. ř. s.
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce
neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady s tímto řízením nevznikly (§60 odst. 1
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. července 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu