ECLI:CZ:NSS:2003:5.A.560.2002
sp. zn. 5 A 560/2002 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce V. B., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2000, č. j. xxx,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě (ovšem předloženou
žalovanou Vrchnímu soudu v Praze až 7. 10. 2002) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalované ze dne 31. 5. 2000, č. j. xxx, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb. s odůvodněním, že předložil
osvědčení podle kterého konal vojenskou službu jako příslušník čs. armády v zahraničí od 1.
4. 1945 do 5. 5. 1945, což je méně než zákonem předpokládané 3 měsíce a nebylo ani
prokázáno (ani tvrzeno) přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu následkem
zranění utrpěného v boji.
Proti tomu žalobce namítl, že dobrovolnou vojenskou službu konal v Rudé armádě
od 1. 4. 1945 do 20. 11. 1945. Dne 5. 5. 1945 byl na frontě těžce raněn, ve stehenní kosti mu
zůstala minometná střepina od průstřelu stehna. Podrobil se několika operačním zásahům
ve frontových nemocnicích a propuštěn byl z nemocnice z P. (dnes P.) až 20. 11. 1945.
Teprve tímto dnem byla ukončena jeho služba v Rudé armádě a tedy trvala 7 měsíců a 20 dnů.
K tomu dokládá zprávu Sovětského výboru veteránů vojny č. j. 822/13 ze dne 30. 12. 1980.
Proto považuje rozhodnutí žalované za nesprávné.
Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na důvody rozhodnutí a skutečnost, že
podle podkladů připojených k žádosti žadatel nesplňoval podmínku doby potřebné pro
přiznání jednorázové částky. Po podání opravného prostředku byl vyzván k doložení v něm
tvrzených skutečností, na to ovšem nijak nereagoval. Žalovaná vycházela při vydání
rozhodnutí ze skutečností uvedených v žádosti, nemohla brát v úvahu skutečnosti tvrzené až
v opravném prostředku, když navíc žalobce ani k její následné výzvě nedoložil, že mu byl
přiznán invalidní důchod v důsledku zranění. Rozhodnutí proto považuje za vydané v souladu
se zákonem a žalobu za nedůvodnou.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
§132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu
k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu
správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Žalobce k výzvě Nejvyššího správního soudu znovu poukázal na zprávu Sovětského
sdružení válečných veteránů a na čestné prohlášení M. C., které k vyjádření připojil, stejně
jako dvě listiny psané v ruském jazyce. Jedna z nich je sdělením, že k jeho žádosti byl učiněn
dotaz v archivu, druhá potvrzením Sovětského výboru veteránů války o službě v Rudé
armádě v době od dubna do 5. května 1945. Čestné prohlášení M. C., manžela sestry žalobce,
obsahuje prohlášení o tom, že se od žalobce dozvěděl o jeho frontovém zranění a době léčení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních
bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 39/2000 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945 se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené
v §1 odst. 1 bodě 1 písm. a) a b) a §2 odst. 1 bodech 1 až 3 zákona č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního
boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle §8 citovaného zákona osvědčení, nebo
mají-li doklad, který osvědčení nahrazuje.
Občanům splňujícím tyto podmínky náleží jednorázová peněžní částka podle §4 cit.
zákona, a to podle odst. 1) těm, kteří konali vojenskou službu v československých
zahraničních armádách nebo ve spojeneckých armádách v letech 1939 až 1945 alespoň
1 rok, náleží jednorázová peněžní částka ve výši 120 000 Kč a za každý další měsíc vykonané
vojenské služby, který přesahuje 1 rok této vojenské služby, náleží jednorázová peněžní
částka ve výši 1000 Kč, podle odst. 2) občanům uvedeným v §1 odst. 1, kteří prokázali, že
v boji byli zraněni a v důsledku tohoto zranění jim byl přiznán plný nebo částečný invalidní
důchod, náleží jednorázová peněžní částka ve výši 120 000 Kč, pokud pro ně není
výhodnější jednorázová peněžní částka ve výši podle odstavce 1 a podle odst. 3) občanům
uvedeným v §1 odst. 1, kteří konali vojenskou službu v československých zahraničních
armádách nebo ve spojeneckých armádách v letech 1939 až 1945 kratší než 1 rok, avšak
delší než 3 měsíce, náleží jednorázová peněžní částka ve výši 60 000 Kč.
K tomu ze spisu předloženého žalovanou vyplynulo, že žalobce požádal o poskytnutí
jednorázové peněžní částky dne 23. 3. 2000 a doložil osvědčení č. j. 192 846/1981 ze dne
27. 2. 1981, že byl účastníkem národního boje za osvobození, když konal vojenskou službu ve
spojenecké armádě od 1. dubna 1945 do 5. května 1945 a potvrzení Sovětského výboru
veteránů vojny s připojeným ověřeným překladem do slovenského jazyka, v němž je uvedeno,
že byl vojákem v 315. horské gardové divizi od dubna do května 1945 a tento pluk byl
od r. 1943 do 11. 5. 1945 nasazen do bojových operací.
Osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb. žalobce doložil, podle něho splňoval
podmínky §1 odst. 1 b) zákona č. 255/1946 Sb. a tedy i podmínky §1 odst. 1 zákona
č. 39/2000 Sb. Poskytnutí jednorázové peněžní částky však zákon váže i na určitou dobu
trvání účasti v boji za národní osvobození, v daném případě je minimem doba 3 měsíců.
Osvědčení však dokládá dobu kratší, totéž vyplývá i z potvrzení Sovětského výboru veteránů
vojny a ani podle zákona č. 255/1946 Sb. nemohla tato doba přesáhnout konec účasti
v osvědčení a potvrzení uvedený, neboť doba strávená ve vlastnosti účastníka národního boje
za osvobození podle §15 odst. bod 2 zákona č. 255/1946 Sb. končila dnem faktického
ukončení činné služby, nejpozději však dnem 5. května 1945. Do doby účasti v národním boji
za osvobození ve smyslu daného zákona nelze započítat dobu léčení do 20. 11. 1945,
z tohoto hlediska tedy není významné předložené prohlášení M. C. (které navíc je
prohlášením jen o tom, co od žalobce slyšel a nikoliv o tom, čeho byl sám účasten). Žalovaná
pak ani toto prohlášení neměla k dispozici a nelze jí tak vytýkat, že s ním v napadeném
rozhodnutí nevypořádala.
Žalobce by mohl dosáhnout poskytnutí jednorázové peněžní částky jen za situace
naplnění podmínek podle §4 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., tedy při prokázání, že byl v boji
zraněn a v důsledku tohoto zranění mu byl přiznán plný nebo částečný invalidní důchod.
Naplněny musí být obě podmínky. Tedy nejen bojové zranění, ale z důvodů jeho následků
přiznaný invalidní důchod. Žalobce tvrdí pouze jednu z podmínek – bojové zranění (aniž ji
ovšem hodnověrně doložil) o existenci druhé podmínky se ani v žádosti ani v žalobě
(opravném prostředku) nezmínil. Žalovaná jej také výslovně vyzvala přípisem ze dne
29. 6. 2000 aby prokázal tuto skutečnost (a dále státní občanství, když žádost byla předložena
jinou osobou a tuto skutečnost nebylo možno ověřit v občanském průkazu žadatele), žalobce
na výzvu nereagoval. Vzhledem k tomu, že žalobce ani v žalobě ani v dalším vyjádření
netvrdí, že by tuto podmínku splňoval (v žádosti pak uváděl, že pobírá důchod starobní),
nelze její naplnění brát v úvahu a vytýkat žalovanému nedostatek skutkových zjištění v tomto
směru.
Žalovaná rozhodla na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a její
rozhodnutí odpovídá zákonu (§46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, §1 odst. 1, §4
odst. 1, 2, 3 zákona č. 39/2000 Sb.).
Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§51 odst.1 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. nemá
právo na náhradu nákladů řízení, žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení nevznesla. Proto
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu