ECLI:CZ:NSS:2017:5.ADS.211.2017:39
sp. zn. 5 Ads 211/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. R.,
zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze
dne 7. 6. 2017, č. j. 60 Ad 5/2016 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi, se u rču j e
odměna za zastupování v kasačním řízení ve výši 3146 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2015,
č. j. MPSV-UM/9644/15/9S-OLK. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu
práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci (dále jen „Úřad práce“) ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 64558/2015/PRR. Žalovaný rozhodl, že v souladu s §33, §34, §35 a dle §44 odst. 3 zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v relevantním znění (dále jen „zákon o pomoci
v hmotné nouzi“), a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), se snižuje doplatek na bydlení, a to od 1. 3. 2014 z částky 3900 Kč
na 3705 Kč.
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel je nezaměstnaný,
bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a pro účely bydlení užívá pokoj na ubytovně.
Stěžovatel je dlouhodobě zabezpečován dávkami pomoci v hmotné nouzi – příspěvkem
na živobytí a doplatkem na bydlení. Výše dávek, zejména doplatku na bydlení, je průběžně
měněna. Výše doplatku na bydlení v roce 2014 byla měněna zejména v souladu se změnou počtu
osob užívajících se stěžovatelem stejný pokoj. Z §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi přitom
plyne, že v případě užívání pokoje na ubytovně lze odůvodněné náklady na bydlení zohlednit
maximálně do výše normativních nákladů podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální
podpoře, v relevantním znění (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), a to ve výši podílu
připadajícího na jednu osobu. Stěžovateli byl od února 2013 vyplácen doplatek na bydlení ve výši
3900 Kč. V únoru 2014 došlo u stěžovatele ke změně – snížení počtu osob užívajících společně
se stěžovatelem pokoj na ubytovně, neboť se stěžovatelem pokoj užívala již jen jedna osoba,
tj. pokoj užívaly dvě osoby. Vzhledem k tomu, že uvedená změna je rozhodná pro změnu výše
dávky, resp. pro maximálně možnou výši zohledňovaných odůvodněných nákladů na bydlení,
zahájil Úřad práce oznámením ze dne 18. 3. 2015 správní řízení ve věci změny výše doplatku
na bydlení a ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 25. 8. 2015, č. j. 64558/2015/PRR, kterým byl
stěžovateli snížen doplatek na bydlení, a to od 1. 3. 2014 z částky 3900 Kč na 3705 Kč.
[3] Žalovaný dále uvedl, že podle §33 odst. 1 zákona o hmotné nouzi nárok na doplatek
na bydlení měl vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných
nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl jeho
příjem zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby. Podle §33
odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi v případech hodných zvláštního zřetele mohl orgán
pomoci v hmotné nouzi určit, že za nájemce bylo možné považovat i osobu užívající jinou
než nájemní formu bydlení. Žalovaný konstatoval, že v těchto případech se do odůvodněných
nákladů na bydlení zohledňovala úhrada nákladů (např. nájemné, úhrada za služby, úhrada
za spotřebu energií atd.), maximálně však do výše normativních nákladů podle zákona o státní
sociální podpoře. Ubytování na ubytovně bylo v případě stěžovatele vyhodnoceno jako
vyhovující, přičemž podle §34 zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů
na bydlení započítává např. nájemné, pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu
a úhrada nezbytné spotřeby energií, přičemž v případech hodných zvláštního zřetele při užívání
jiné než nájemní nebo vlastnické formy bydlení (tj. v případě stěžovatele užívání pokoje
na ubytovně) však maximálně do výše normativních nákladů podle zákona o státní sociální
podpoře. Žalovaný dále dovodil s odkazem na §26 zákona o státní sociální podpoře a počet
obyvatel města Přerova v rozhodném období roku 2014 (45 000), že normativní náklady
na bydlení pro dvě osoby v bytě odpovídaly částce 7409 Kč měsíčně, při podílu na jednu osobu
při užívání bytu (resp. pokoje na ubytovně) dvěma osobami tedy tato částka po zaokrouhlení
na celé koruny činila 3705 Kč.
[4] Obdobím, pro které byl hodnocen nárok stěžovatele na doplatek na bydlení, jeho výše
a výplata byl březen 2014, kdy byl stěžovatel bez příjmů a bez nároku na příspěvek na bydlení.
V uvedeném měsíci mu byl vyplacen příspěvek na živobytí ve výši 3410 Kč a odůvodněné
náklady na bydlení činily 3705 Kč (skutečně stanovené náklady nebylo možné zohlednit, neboť
jejich výše přesahovala výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře). Částka
živobytí stěžovatele byla stanovena dle §2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním
minimu, v relevantním znění, ve výši 3410 Kč měsíčně. S odkazem na §35 zákona o pomoci
v hmotné nouzi pak žalovaný konstatoval, že stěžovateli v březnu 2014 náležel doplatek
na bydlení ve výši 3705 Kč.
[5] Ke změně rozhodnutí Úřadu práce žalovaný přistoupil z toho důvodu, že Úřad práce
ve výroku svého rozhodnutí nesprávně uvedl příslušné zákonné ustanovení [tj. §44 odst. 7
písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi na místo §44 odst. 3 téhož zákona].
[6] Krajský soud v napadeném rozsudku vypočetl řízení, která ve věci doplatku na bydlení
žalobce vedl a která již byla ukončena. Konstatoval rovněž další žaloby, které se týkají doplatku
na bydlení za odlišná období. Po rekapitulaci správních řízení k žalobním námitkám konstatoval
jejich nekonkrétnost ve vztahu k namítanému porušení procesních předpisů a obecně posoudil,
že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu
a že se žalovaný dostatečně vypořádal se všemi odvolacími důvody. Neshledal ani překážku
litispendence, ani překážku věci rozhodnuté (res iudicata). Krajský soud rovněž uvedl, že zákon
o pomoci v hmotné nouzi v §44 a 45 předpokládá rozhodování při změně poměrů, přičemž
o dané změně jiné řízení vedeno nebylo. Rozhodnutí žalovaného neshledal nicotným a délce
řízení nepřiznal žádný význam.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti odmítá názor soudu o nekonkrétnosti svých žalobních
námitek. V žalobě detailně popsal nezákonnosti, jimž v předchozích případech přisvědčil
sám žalovaný. Jednalo se např. o neprovedení místního šetření, které následně uplynutím času
pozbylo smyslu. Stěžovatel dále namítá, že jasně uvedl, že nebyly zjištěny a doloženy náklady
na bydlení za jednotlivé měsíce v rozhodném období, přičemž „podle s. ř. s.“ je rozhodným
obdobím předchozí měsíc. Po zrušení rozhodnutí nebyly podle stěžovatele do správního spisu
zařazeny veškeré písemnosti vztahující se k dané věci, což měl konstatovat ve svém rozhodnutí
rovněž žalovaný. Stěžovatel také v odvolání a v žalobě napadl skutečnost, že správní orgány
nenapravily ani nevysvětlily, proč je doplatek na bydlení posílán jiné osobě než stěžovateli
(tj. ubytovateli). Žalovaný (ani krajský soud) se podle stěžovatele rovněž nezabýval námitkou
podjatosti. Popsané „hrubé vady a pochybení“ stěžovatel považuje za porušení správního řádu
a obecných právních principů, v čemž mu měl dát za pravdu také žalovaný; tyto vady nebyly
napraveny. Krajský soud se pak s těmito námitkami vypořádal pouze tak, že je označil
za nekonkrétní. S touto argumentací krajského soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť veškeré
jeho námitky jsou součástí správního spisu, jsou dostatečně konkretizované a správní orgány
(ani krajský soud) se jimi nezabývaly. Stěžovatel rovněž vytkl, že „první okruh řízení“ trval déle než
18 měsíců, prvostupňových rozhodnutí bylo několik a vždy byla napadena odvoláními, z nichž
některým bylo vyhověno; uvedené „jasně poukazuje na nepravdu krajského soudu“. Podle stěžovatele
tak došlo k porušení Ústavy i Listiny základních práv a svobod. Překážky litispendence a věci
rozhodnuté jsou podle stěžovatele zřejmé z toho, že doplatek na bydlení byl postupně krácen
z výchozí částky 3900 Kč na 3705 Kč, 3431 Kč a 3432 Kč až na 3016 Kč. Rozhodnutí Úřadu
práce ze dne 14. 8. 2014 bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ke dni 24. 10. 2014, rozhodnutí
Úřadu práce ze dne 30. 9. 2014 bylo zrušeno žalovaným ke dni 12. 12. 2014. V důsledku
uvedeného tedy podle stěžovatele neexistoval jiný pravomocný základ pro rozhodování
než ten „prapůvodní“ z února 2014, stanovící doplatek na bydlení ve výši 3900 Kč. Napadené
rozhodnutí tak vychází ze zrušeného rozhodnutí, z čehož „čiší“ nezákonnost. Uvedené je podle
stěžovatele „učebnicovým příkladem“ překážek litispendence a rei iudicatae. Rozhodnutí Úřadu práce
ze dne 1. 4. 2015 (snížení doplatku na 3705 Kč) bylo zrušeno žalovaným k 11. 6. 2014
a rozhodnutí Úřadu práce ze dne 7. 4. 2015 (snížení doplatku na 3431 Kč) bylo zrušeno
rozhodnutím žalovaného ke dni 11. 6. 2015. Z toho je podle stěžovatele patrné, že v období
těchto řízení nebylo pravomocné jiné rozhodnutí než to z února 2014, které stanovilo výši
doplatku na 3900 Kč. Přesto správní orgán zahájil další řízení o jeho dalším snížení. Rozhodnutí
Úřadu práce ze dne 7. 7. 2015 (snížení doplatku na částku 3016 Kč) bylo zrušeno rozhodnutím
žalovaného ke dni 25. 9. 2015, rozhodnutí Úřadu práce ze dne 25. 8. 2015 (snížení doplatku
na částku 3705 Kč) bylo změněno rozhodnutím žalovaného ke dni 20. 11. 2015, rozhodnutí
Úřadu práce ze dne 27. 8. 2015 (snížení doplatku na částku 3431 Kč) bylo zrušeno rozhodnutím
žalovaného ke dni 8. 12. 2015. S ohledem na okamžik doručení posledních rozhodnutí
jsou dle názoru stěžovatele zřejmé překážky litispendence a věci rozhodnuté, jakož i nezákonnost
těchto rozhodnutí, kterou měl krajský soud zjistit. Nakonec stěžovatel poukazuje na v nyní
projednávané věci posuzovaná rozhodnutí správních orgánů (snížení doplatku na bydlení
na částku 3705 Kč) na která navázalo rozhodnutí žalovaného č. j. MPSV-UM/10794/15/9S-
OLK, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2015, a jímž bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 64972/2015/PRR (snížení doplatku na bydlení na částku 3431 Kč).
Uvedená poslední rozhodnutí tedy plynule navazují na všechna předchozí a ze všech je evidentní
jejich nezákonnost včetně nerespektování překážek litispendence a věci rozhodnuté.
[9] Stěžovatel dále namítá porušení zásady legitimního očekávání v předchozích
i v současném řízení; k tomu cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2822/07.
[10] Stejně tak byla podle názoru stěžovatele krajským soudem nesprávně posouzena otázka
nicotnosti rozhodnutí, neboť ta je zřejmá z toho, že rozhodnutí správního orgánu týkající
se doplatku na bydlení jsou „v přímé souvislosti a v návazném vztahu jak časovém, hmotněprávním
i akcesorickém“, a vykazují tak závažné vady, že jsou v podstatě nicotná, „jelikož správní orgány jsou
povinny vydávat zákonná rozhodnutí, a nikoliv osm totožných a nezákonných rozhodnutí v téže věci“.
[11] Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedená rozhodnutí jsou nezákonná, jelikož v důsledku
jejich zrušení došlo rovněž k pozbytí jejich předběžné vykonatelnosti a správní orgán měl
řízení zastavit, popřípadě přerušit. Na základě toho, že věc byla opětovně zrušena
a vrácena, byl stěžovateli vyplácen doplatek na bydlení v nesprávné výši, čímž mu vznikla
jak finanční, tak i osobní újma. Na pravomocně přiznaném doplatku na bydlení měl „postavenu“
smlouvu o ubytování a kvůli nezákonnému rozhodnutí mu vznikly další finanční a psychické
problémy. V důsledku nezákonného rozhodnutí žalovaného je jeho ubytování považováno
za byt, aniž to reflektuje výše doplatku na bydlení. Neustálý „ping-pong“ mezi správními orgány
I. a II. stupně porušuje jeho právo na dobrou správu, právo na spravedlivý proces, právo
na sociální zabezpečení a zásadu legitimního očekávání plynoucí z Listiny základních práv
Evropské unie.
[12] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu
či vyslovil jeho nicotnost.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[16] Skutkově a právně obdobnou věcí totožného žalobce a žalovaného správního
orgánu (stěžovatele) se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 2 Ads 266/2017 - 20 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku téhož krajského soudu
ze dne 7. 6. 2017, č. j. 60 Ad 13/2016 - 34. Od závěrů učiněných v citovaném rozsudku druhého
senátu nemá pátý senát zdejšího soudu důvod se odchýlit, a proto z něj také v následujícím
odůvodnění vychází.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti vznesl
rovněž námitky, které neuplatnil v řízení před krajským soudem, jehož rozsudek má být
přezkoumán, ač tak učinit mohl, což není podle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné. Konkrétně
se jedná o kasační námitky, že po zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení nebyly do správního
spisu zařazeny veškeré podklady, jakož i námitka, že nebylo provedeno místní šetření. Dále
stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil námitku, že mu nebylo vysvětleno, proč
je dávka vyplácena ubytovateli, a nikoliv jemu, ani námitku podjatosti, jejíž vypořádání
v rozsudku krajského soudu postrádá. Důvodností těchto nepřípustných námitek se Nejvyšší
správní soud v tomto kasačním řízení zabývat nemůže.
[18] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé být
předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71).
[19] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že označil jeho námitky za nekonkrétní, a proto
je v rozsudku řádně nevypořádal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze soudního spisu
je zřejmé, že stěžovatel nejprve podal žalobu psanou ručně, z níž ovšem nebyly žalobní body
příliš srozumitelné. V žalobě doplněné ustanoveným advokátem pak konkrétně namítal zejména
vliv předchozích rozhodnutí z hlediska překážek litispendence a věci rozhodnuté, rovněž namítal
porušení práva na spravedlivý proces, nicotnost napadeného správního rozhodnutí v důsledku
neustále vydávaných nových rozhodnutí, vztah oznámení o zahájení řízení a rozhodnutí ve věci,
jakož i délku řízení. Některé z těchto žalobních námitek byly podrobnější, jiné obecnější.
Krajský soud se však, přestože žalobu označil za nepříliš konkrétní, fakticky v napadeném
rozsudku vypořádal se všemi žalobními námitkami a posoudil jak průběh řízení, tak i zákonnost
napadeného rozhodnutí žalovaného. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je logické
a dostatečné. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že napadený rozsudek je přezkoumatelný;
stěžovatelovy námitky představují spíše nesouhlas s posouzením věci krajským soudem.
[20] Stěžovatel uvádí výčet rozhodnutí, které byly vydány ve věci dávky doplatku na bydlení,
přičemž samotný jejich počet a zrušení některých z nich v rámci odvolacího řízení považuje
za skutečnost, která má za následek nezákonnost nyní napadeného rozsudku. S uvedeným také
stěžovatel spojuje námitky, které se vztahují k údajným překážkám litispendence a věci
rozhodnuté, jakož i údajné nicotnosti napadených správních rozhodnutí.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že o dávce doplatku na bydlení rozhoduje správní orgán
podle §76 zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž výše dávky se nejprve oznamuje a teprve
na základě námitek se vydává rozhodnutí; postup Úřadu práce odpovídal zákonu. Podle §44
téhož zákona správní orgán postupuje v případě, že dojde ke změně skutečností rozhodných
pro nárok na dávku nebo její výplatu. V daném případě byl důvod aplikovat postup podle §44
odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť byly zjištěny důvody pro snížení doplatku
na bydlení. Předpokládá-li zákon, že při změně skutečností pro nárok na dávku nebo na její
výplatu se o nich znovu rozhoduje, nemůže nastat ani překážka litispendence, ani překážka věci
rozhodnuté, je-li řízení vedeno a v něm rozhodováno o obdobích, jehož se předchozí
či souběžně vedená řízení netýkají. Podle §48 odst. 1 správního řádu je překážkou dalšího řízení
(litispendence) již zahájené řízení o téže věci a z téhož důvodu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 4 Ads 165/2011 - 151). Překážka věci rozhodnuté
(res administrata) podle §48 odst. 2 správního řádu vychází z pravidla, že přiznat totéž právo nebo
uložit tutéž povinnost je možné z téhož důvodu a téže osobě pouze jednou. Jestliže se o dávce
rozhoduje od toho kterého konkrétního měsíce, je třeba totožnost řízení a rozhodnutí vnímat
v těchto měsících a obdobích na ně navazujících až do doby dalšího rozhodnutí. Krajský soud
tedy otázku existence překážek litispendence či věci rozhodnuté posoudil správně.
[22] Dochází-li častěji ke změně rozhodných skutečností, nelze vyloučit souběžně běžící řízení
o dávkách za různá období. V daném případě bylo rozhodováno o dávce na období od 1. března
2014. Stěžovatel konstatuje celkem osm rozhodnutí o své dávce doplatku na bydlení za období
dvou let. Je zřejmé, že komplikace způsobené rušením některých rozhodnutí v odvolacím řízení
vedly k nepřehlednosti těchto řízení a že jde o jev nežádoucí. Uvedené se ovšem nijak neprojevilo
na zákonnosti nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Nyní posuzované rozhodnutí žalovaného
a jemu předcházející rozhodnutí bylo vyvoláno změnou v počtu osob, s nimiž stěžovatel užíval
pokoj na ubytovně. Stěžovatel se přitom domnívá, že mu měl být zachován nárok ve výši
přiznané v únoru roku 2014 pro nedostatek právní moci rozhodnutí o nárocích za předchozí
období. Ta však na výpočet nároku nemají žádný vliv. Z uvedeného důvodu nelze stěžovateli
přisvědčit v jeho názoru na legitimní očekávání spočívající v zachování dávky v určité výši
bez ohledu na změnu zákonného způsobu výpočtu dávky či na změny skutečností rozhodných
pro výši dávky. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2822/07 je tedy
zcela nepřípadný. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že jednotlivá správní rozhodnutí
(vyjma těch, která byla vydávána v rámci jednoho a téhož řízení o konkrétní změně od určitého
měsíce) na sebe nenavazují a jedno není podkladem pro další, vyjma uvedení měněné částky.
Správní rozhodnutí vydané při změně skutečností rozhodných pro výpočet předmětné dávky
proto také nemůže být nicotné; rovněž zde lze přisvědčit argumentaci krajského soudu, který
opírá vysvětlení podmínek nicotnosti rozhodnutí obsažených v §77 správního řádu o judikaturu
správních soudů (viz str. 7 napadeného rozsudku).
[23] Úřad práce a žalovaný ve svých rozhodnutích uvedli konkrétní výpočet dávky včetně
podkladů, které pro něj použili, a krajský soud tento výpočet akceptoval jako zákonný. Stěžovatel
přitom ani netvrdí, že by zákonné podmínky pro daný výpočet nebyly zjištěny správně,
že by výpočet byl v rozporu s některým ustanovením zákona či že by důvod změny spočívající
ve změně počtu společně ubytovaných (nikoliv však společně posuzovaných) osob neodpovídal
skutečnosti; ostatně k těmto podmínkám se vyjádřil při jednání konaném na Úřadu práce.
Stěžovatel sice namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, ovšem nekonkretizuje
porušení procesních pravidel. Namítá-li stěžovatel, že byl poškozen tím, že jeho bydlení
na ubytovně bylo posouzeno jako bydlení v bytě, je zjevné, že nepochopil, že právě to mu bylo
ku prospěchu. Na dávku doplatku na bydlení má totiž podle §33 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi nárok vlastník či uživatel bytu za tam stanovených podmínek. Vlastník či uživatel
jiného prostoru může tuto dávku získat jen z důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž, mimo
splnění dalších podmínek, je třeba určení, že taková osoba se považuje za osobu užívající byt.
Stěžovatelovy výhrady tedy spočívají v nepochopení podmínek nároku a samostatnosti
vydávaných rozhodnutí. Neobstojí proto ani stěžovatelovy obecné výhrady nedodržení pravidel
dobré správy, porušení obecných právních principů, Ústavy, Listiny základních práv a svobod
a Listiny základních práv Evropské unie, která se navíc na posuzovanou věc nevztahuje, neboť
v ní nebylo uplatňováno právo EU. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že ani stěžovatelovy
další kasační námitky nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
pomoci v hmotné nouzi je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
[26] Stěžovateli byl v řízení k jeho zastupování krajským soudem ustanoven advokát
Mgr. Pavel Kužílek, jeho odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. platí stát.
Tato odměna byla určena za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (doložená porada s klientem a sepsání kasační
stížnosti), ve výši stanovené podle ustanovení §9 odst. 2 ve spojení s ustanovením §7 bod 3.
advokátního tarifu, tj. ve výši 2000 Kč. Dále byla ustanovenému zástupci přiznána náhrada
hotových výdajů za dva úkony právní služby stanovená podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
ve výši 600 Kč. Jelikož ustanovený advokát doložil, že je plátcem DPH, zvyšuje se náhrada
nákladů o částku této daně, tj. o 546 Kč. Celkem má tedy ustanovený zástupce stěžovatele právo
na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 3146 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu