ECLI:CZ:NSS:2018:5.ADS.231.2017:23
sp. zn. 5 Ads 231/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. T., zastoupený JUDr.
Jiřím Svozilem, advokátem se sídlem třída Tomáše Bati 180, Zlín, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2017, č. j. 22 Ad 12/2016 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 11. 12. 2015, č. j. X, byl žalobci (dále jen „stěžovatel“)
přiznán starobní důchod ve výši 999 Kč měsíčně podle §29 odst. 1 písm. g) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v relevantním znění, s přihlédnutím k čl. 12, 16 odst. 1 a 30 odst. 3
Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení č. 57/2014 Sb.m.s.
(dále jen „Smlouva“), a to ode dne 17. 7. 2015. Proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 12. 2015
podal stěžovatel námitky, které žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 2. 2016, č. j. X, zamítla a
rozhodnutí ze dne 11. 12. 2015 potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2016 podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 22 Ad 12/2016 - 26,
zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud konstatoval, že mezi účastníky je sporná otázka, která ze stran
Smlouvy je příslušná ke zhodnocení doby pojištění stěžovatele získané v období od 3. 1. 2000
do 31. 12. 2008. Rozhodnou skutečností přitom je, na území kterého státu měl stěžovatel ke dni
31. 12. 2008 trvalé bydliště. Podle krajského soudu je stěžovatel občanem Ruské federace
s trvalým pobytem ke dni 31. 12. 2008 na území Ruské federace, jelikož k uvedenému datu nebyl
a nadále není odhlášen z ruské evidence. Ke zhodnocení veškerých dob pojištění získaných
do dne 31. 12. 2008 je proto příslušný ruský nositel důchodového pojištění (čl. 30 odst. 3
Smlouvy). Jestliže byl stěžovatel ke dni 31. 12. 2008 hlášen k trvalému pobytu v obou státech,
je třeba vycházet z toho, že trvalé bydliště stěžovatele bylo na území státu, jehož byl ke dni
31. 12. 2008 státním občanem, tj. Ruské federace [čl. 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce
a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace
k provádění Smlouvy ze dne 8. 12. 2011, vyhlášeného pod č. 58/2014 Sb.m.s. (dále jen
„Ujednání“].
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil jeho nárok
na výši starobního důchodu, nesprávně hodnotil provedené důkazy a učinil nesprávná skutková
zjištění. Podle Ujednání se odhlášení z trvalého pobytu vyžaduje jen u občanů, kteří o starobní
důchod žádají pouze v jednom ze států, které jsou smluvními stranami Smlouvy. Uvedené
se na stěžovatele nevztahuje, neboť ten pobírá starobní důchod v obou státech. Stěžovatel
byl účastníkem důchodového pojištění v České republice od 3. 1. 2000 do 31. 12. 2008, nikoliv
až od 1. 1. 2009. Stěžovateli nebyl za předmětné období přiznán starobní důchod, přestože
na území České republiky podnikal a musel zde platit pojistné na důchodové pojištění. Česká
republika se tak bezdůvodně obohatila. Krajský soud vycházel z rozsudků Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 9 Ads 228/2016 - 28, a ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Ads 330/2016 - 28
(rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), které však
nezohledňují specifika nyní projednávaného případu. Žalovaná aplikovala ve věci stěžovatele
vyvratitelnou právní domněnku podle čl. 13 Ujednání. Podle stěžovatele je ovšem nepřípustné,
aby interpretace citovaného článku zapříčinila tak extrémní nesoulad s realitou. Pokud existují
důkazy vyvracející uvedenou domněnku, je neudržitelné, aby žalovaná takovou skutečnost
ignorovala a omezovala tak veřejné subjektivní právo stěžovatele tím, že mu nepřizná starobní
důchod, na který má s přihlédnutím k faktickému stavu nárok. Stěžovatel je schopen doložit
důkazy, že má na území České republiky trvalý pobyt po faktické stránce od roku 2006, byl zde
výdělečně činný, řádně odváděl veškeré platby a byl v dobré víře, že takto získával rozhodnou
dobu pojištění pro účely přiznání starobního důchodu podle českých právních předpisů.
Podstatný je smysl a účel čl. 13 Ujednání, který má zamezit zneužití systému sociálního
zabezpečení a dvojího započítávání dob pojištění ve dvou různých státech za stejné období.
Takové zneužití je u stěžovatele vyloučeno. Sousloví „trvalý pobyt“ má v České republice jiný
význam než v Ruské federaci; je úzce spojeno s vlastnictvím nemovitosti. Pokud by se stěžovatel
odhlásil z trvalého pobytu v Ruské federaci, ztratil by tím vlastnické právo ke své nemovitosti
a byl by mu znesnadněn vstup do rodné země. Stěžovatel je krácen na svých právech tím,
že předmětná doba pojištění nebyla zohledněna ani českým ani ruským poskytovatelem pojištění,
čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva stěžovatele jako příjemce dávky důchodového
pojištění. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem krajského soudu,
shrnula zjištěné skutkové okolnosti, odkázala na čl. 30 odst. 3 Smlouvy a čl. 13 Ujednání a uvedla,
že stěžovatel nezpochybnil zásadní skutečnost, že má ruské občanství. Dle žádosti o starobní
důchod má stěžovatel trvalé bydliště na území České republiky a současně také na území Ruské
federace; předložené potvrzení o přihlášení ke Generálnímu konzulátu Ruské federace v Brně
ze dne 19. 12. 2014 nelze považovat za odhlášení se z trvalého pobytu v Ruské federaci.
Skutečnost, že stěžovatel nepředložil doklad o odhlášení z evidence na území smluvní strany
své státní příslušnosti, tj. Ruské federace, brání tomu, aby doby pojištění stěžovatele před
1. 1. 2009 byly vzaty v úvahu pro výpočet starobního důchodu podle českých právních předpisů.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Stěžovatel se kasační stížností podanou v zákonem stanovené dvoutýdenní lhůtě
(§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkoumání rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení,
jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), kasační stížnost splňuje veškeré náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Úvodem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost je mimořádným opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Soudní ochrana
veřejných subjektivních práv stěžovatele mu byla poskytnuta již individuálním projednáním jeho
věci krajským soudem. Důvody kasační stížnosti se proto musí odvíjet zejména od tvrzeného
pochybení krajského soudu, který se měl vadným, resp. nezákonným způsobem vypořádat
s žalobními námitkami směřujícími proti rozhodnutí správních orgánů. Uvedení konkrétních
důvodů kasační stížnosti není možné bez dalšího nahradit zopakováním odvolacích nebo
žalobních námitek a argumentace předestřené v řízení u krajského soudu (jakkoliv spojené
s obecným tvrzením, že právní názor krajského soudu je nesprávný). Kasační stížnost stěžovatele
přitom z převážné části spočívá právě v takovém opakování. Spíše než o tvrzení konkrétních
pochybení krajského soudu se jedná o výtky proti závěrům žalované, kterými se již podrobně
zabýval krajský soud v napadeném rozsudku, přičemž Nejvyšší správní soud se s jeho závěry
ztotožňuje, což dále blíže zdůvodňuje.
[9] Předmětem nyní projednávané věci je posouzení právní otázky, která ze stran
Smlouvy je příslušná ke zhodnocení doby pojištění získané stěžovatelem v době od 3. 1. 2000
do 31. 12. 2008. Jiné námitky stěžovatel proti rozhodnutí žalované o žádosti o starobní důchod
ani rozsudku krajského soudu neuplatnil.
[10] Mezi účastníky není sporné, že stěžovatel je státním občanem Ruské federace,
v předmětné době žil, pracoval a odváděl pojistné na sociální zabezpečení v České republice,
přičemž od roku 2006 mu je v České republice udělen trvalý pobyt. Ze správního spisu plyne,
že jako doklad, jenž měl ověřit odhlášení stěžovatele z trvalého pobytu v Ruské federaci,
stěžovatel k žádosti o starobní důchod doložil potvrzení o jeho přihlášení na Generálním
konzulátu Ruské federace v Brně ze dne 19. 12. 2014. Z č. l. 18 správního spisu vyplývá
prohlášení stěžovatele, podle něhož je stále registrován k pobytu v Ruské federaci, neboť by jinak
nemohl pobírat ruský důchod, který z Ruské federace pobírá za dobu pojištění do 31. 12. 1998.
V řízení před krajským soudem stěžovatel v přípise ze dne 4. 7. 2016 uvedl, že sousloví trvalý
pobyt má v Ruské federaci jiný význam než v České republice, přičemž je úzce spjato
s vlastnictvím nemovitosti. Stěžovatel je vlastníkem nemovitosti ve městě Losino-Petrovskij
v Moskevské oblasti; pokud by se odhlásil z trvalého bydliště v Ruské federaci, ztratil
by vlastnické právo k této nemovitosti.
[11] Podle čl. 30 odst. 3 Smlouvy se pro stanovení nároků na důchody a dávky podle této
smlouvy přihlédne také k dobám pojištění (zaměstnání), které byly získány před vstupem této
smlouvy v platnost. Přitom doby pojištění (zaměstnání) získané do 31. 12. 2008 na území jedné
ze smluvních stran vezme v úvahu ta smluvní strana, na jejímž území měla osoba k tomuto dni
trvalé bydliště, avšak pouze v rozsahu, ve kterém nejsou tyto doby již zhodnoceny pro stanovení
výše důchodu nebo dávky přiznané druhou smluvní stranou, a za předpokladu, že daná osoba
získala k uvedenému datu alespoň 1 rok pojištění podle právních předpisů smluvní strany, která
má podle tohoto odstavce doby pojištění (zaměstnání) vzít v úvahu. Pokud nebude tato
podmínka splněna, doby pojištění (zaměstnání) vezme v úvahu ta smluvní strana, podle jejíchž
právních předpisů byly skutečně získány.
[12] Podle čl. 13 odst. 1 Ujednání se pro účely provádění Smlouvy má za to, že pracovníci
a jejich rodinní příslušníci legálně trvale bydlí nebo přechodně pobývají na území smluvních stran
své státní příslušnosti, nepředloží-li doklady potvrzující trvalé bydliště nebo přechodný pobyt
na území druhé smluvní strany a odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní
příslušnosti. Při tom legální trvalé bydliště nebo přechodný pobyt a odhlášení z evidence
na území smluvních stran se posuzuje na základě dokladů a v souladu s postupem stanoveným
právními předpisy příslušné smluvní strany. Podle odst. 2 se ustanovení odstavce 1 použijí také
pro účely určení místa trvalého bydliště ke dni 31. 12. 2008 pro účely provádění článku 30
odstavce 3 Smlouvy.
[13] Skutkově a právně obdobným případem se již Nejvyšší správní soud dříve zabýval
v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 9 Ads 228/2016 - 28, ve kterém mj. uvedl, že z čl. 30 odst. 3
Smlouvy a čl. 13 Ujednání „jasně vyplývá, že pro určení režimu dob pojištění do 31. 12. 2008 je rozhodné
pouze místo trvalého bydliště pracovníka. Další skutečnosti (místo výkonu práce, právní řád, kterým se v té době
řídily související vztahy, respektive otázka, kde pracovník odváděl pojistné na sociální zabezpečení) jsou proto
irelevantní. Zjišťování místa trvalého bydliště dále rozvádí čl. 13 ujednání, který konkrétně zavádí domněnku
místa trvalého bydliště ve státě, jehož je pracovník příslušníkem. Vyvrátit ji lze předložením dokladů o trvalém
bydlišti na území druhé smluvní strany a [zároveň - pozn. NSS] o odhlášení z evidence na území smluvní
strany své státní příslušnosti.“ Ujednání je aktem „mezi ústředními orgány české a ruské státní správy, které
navazuje na smlouvu, s jehož přijetím samotná smlouva počítá (viz její čl. 23) a jehož cílem je upřesnit postupy
při aplikaci smlouvy v praxi. Článek 13 konkrétně definuje místo trvalého bydliště pracovníka tak, aby bylo
možné určit právě jedno takové místo, čímž přispívá k naplnění základního účelu smlouvy – určení právě jednoho
státu, který vezme určité doby pojištění v úvahu.“ Citované články Smlouvy a Ujednání svědčí
o jednoznačné vůli České republiky a Ruské federace, přičemž „změna režimu dob pojištění získaných
do 31. 12. 2008 a po tomto datu nevede k tomu, že by byl některým pracovníkům starobní důchod upírán, […]
mění se pouze pravidla pro určení státu, který má vzít tyto doby pojištění v úvahu.“ V rozsudku ze dne
30. 3. 2017, č. j. 1 Ads 330/2016 - 28, Nejvyšší správní soud konstatoval, že argumentace,
dle které přichází užití čl. 13 Ujednání v úvahu teprve tehdy, pokud panují pochybnosti o místě
trvalého pobytu, je mylná, neboť místo trvalého bydliště je rozhodným kritériem, které je třeba
prověřovat u všech dob pojištění získaných do 31. 12. 2008.
[14] Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě stěžovatele bylo na místě aplikovat čl. 30 odst. 3
Smlouvy a pro tyto účely posoudit místo jeho trvalého bydliště v souladu s čl. 13 Ujednání.
Tvrzení stěžovatele, že odhlášení z trvalého pobytu ve smyslu Ujednání se vyžaduje jen u občanů,
kteří starobní důchod žádají pouze v jednom ze smluvních států (a tedy se na jeho případ
nevztahuje), nemá oporu v příslušných právních předpisech. Stěžovatel je státním příslušníkem
Ruské federace. Jak plyne z jeho tvrzení uvedených před žalovanou a krajským soudem,
stěžovatel v rozhodné době byl i nadále hlášen k trvalému pobytu v Ruské federaci, jakkoliv
fakticky pobýval na území České republiky, kde v roce 2006 získal povolení k trvalému pobytu
(což ovšem nevylučuje, že trvalé bydliště měl toho času také v Ruské federaci). Tvrzené důvody,
pro které si stěžovatel zachoval své trvalé bydliště v Ruské federaci (tj. vyplácení starobního
důchodu z Ruské federace a vlastnictví nemovitosti), jsou v uvedeném ohledu irelevantní. Stejně
tak je bezpředmětný poukaz stěžovatele na to, že již „fakticky trvalé bydliště v Ruské federaci nemá“,
jak naznačoval před žalovanou a krajským soudem. Podstatné je rovněž to, že nepředložil doklad
o odhlášení z evidence na území smluvní strany své státní příslušnosti. Potvrzení o přihlášení
stěžovatele na Generálním konzulátu Ruské federace v Brně ze dne 19. 12. 2014 nijak
neprokazuje skutečnost, že by byl odhlášen z trvalého pobytu v Ruské federaci. Naopak z jeho
tvrzení zcela zjevně plyne, že k odhlášení stěžovatele z trvalého pobytu v Ruské federaci nedošlo.
Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl
k závěru, že žalovaná nemohla zohlednit doby pojištění získané stěžovatelem od 3. 1. 2000
do 31. 12. 2008, neboť podle čl. 30 odst. 3 Smlouvy tyto doby vezme v úvahu ta strana Smlouvy,
na jejímž území má stěžovatel trvalé bydliště, jak je vymezeno pro účely Smlouvy v čl. 13
Ujednání. V řízení před žalovanou bylo prokázáno, že stěžovatel měl v uvedené době a nadále má
trvalé bydliště ve smyslu čl. 13 Ujednání na území Ruské federace.
[15] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud
se nedopustil nezákonnosti z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s., jak namítal
stěžovatel. Kasační námitky, podle nichž krajský soud nesprávně posoudil nárok na výši
starobního důchodu, nesprávně hodnotil provedené důkazy a učinil nesprávná skutková zjištění,
nejsou důvodné.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věty první a §60 odst. 2 ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů tohoto řízení. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu
ve věcech důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu