ECLI:CZ:NSS:2003:5.ADS.3.2003
sp. zn. 5 Ads 3/2003 – 127
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce F. M., zast. JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem AK v Praze 1, Pařížská
28, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5, 225 08, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1
Cao 7/2001 – 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Soud rozhodoval o věci, která přešla na Nejvyšší správní soud postupem dle §129
odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a to za účelem dokončení řízení o podaném
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, č. j. 1 Cao 7/2001 – 96
kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, č. j.
26 Ca 121/98 – 63. Řízení soud dokončí podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního
tohoto zákona, tj. postupuje podle části nazvané „kasační stížnost“. Účinky procesních úkonů
v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení
tohoto zákona.
Žalobce, nyní stěžovatel, spatřuje dovolací důvod v nesprávném právním posouzení
věci, a to soudy obou stupňů a rozsudek soudu 1. stupně považuje za nepřezkoumatelný, a tím
že přezkoumatelně rozhodl až soud odvolací, mu byla odňata instance. V dalším se
zabýval otázkou, zda pojistné za rok 1993 bylo či nebylo zaplaceno, když nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu a uvádí, že okresní správa sociálního zabezpečení nemá procesní
způsobilost, jde tedy o jednotnost subjektu České správy sociálního zabezpečení a právní
předpis neukládá plátcům pojistného, aby znali variabilní symbol k jednotlivým podúčtům,
podle nichž si posléze žalovaná jednotlivé platby rozděluje. Měla by být presumována
i správnost úkonů správních orgánů a je nelogické, aby účastník nerovného administrativního
právního vztahu si sám přezkoumával kroky, které správní orgán udělal. Má obavy platbu
poslat znovu, neboť by mohlo mu být doměřeno penále a má za to, že kdyby s ním bývala
příslušná organizační složka žalované komunikovala dotazem, jak je jeho platba míněna, byla
by věc vyřešena již v roce 1993. Současně uvedl, že v celém ust. §7 zák. č. 582/1991 Sb. není
založena místní příslušnost okresních správ sociálního zabezpečení pro příjem pojistného.
Z obsahu předloženého soudního spisu je patrné, že bylo vydáno rozhodnutí žalované
České správy sociálního zabezpečení dne 3. 3. 1998, pod č. xx o přiznání plného invalidního
důchodu od 17. 9. 1998 podle §39 odst.1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a to
v částce 5612 Kč měsíčně. Stěžovatel uplatnil včas opravný prostředek, v němž namítal, že
mu nebyla započtena doba pojištění, a to za rok 1992 a za rok 1993, přestože jako osoba
samostatně výdělečně činná pojištění řádně zaplatil na účet Okresní správy sociálního
zabezpečení v Ústí nad Orlicí. Městský soud v Praze, jako soud 1. stupně, rozhodnutí
žalované potvrdil rozsudkem z 11. 6. 1998, č.j. 26 Ca 121/98 - 12, když mj. uvedl, že
z dávkového spisu zjistil, že stěžovatel má všude uvedenou adresu trvalého bydliště P. 9, D.
30 a pojištění se tam, totiž u Pražské správy sociálního zabezpečení Praha 9, nachází až od
roku 1993, přičemž v tomto roce je bez vyměřovacího základu. Rok 1992 nemá na této správě
sociálního zabezpečení pojištěn. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 10. 2. 1999, č. j. 1 Cao 9/99 - 28 rozsudek soudu 1. stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení a uložil vyslechnout navrhovatele a provést důkaz listinami, které byly
předloženy k odvoláním, resp. další kroky týkající se zjištění účelu plateb u Okresní správy
sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí. Městský soud v Praze na základě provedeného
ústního jednání dne 19. 5. 1999, vyslechl stěžovatele. Jednání pokračovalo dne 4. 10. 1999
a 24. 5. 2000, kdy byly provedeny důkazy, a to zejména odpovědí Okresní správy sociálního
zabezpečení v Ústí nad Orlicí z 9. 5. 2000 s připojenými doklady, protokolem č. 963/94
s rekapitulací, živnostenským listem stěžovatele v kopii, rozhodnutím o registraci v Ústí nad
Orlicí ze 17. 5. 1999 a evidencí MO – platby na příjmový účet. Dne 18. 10. 2000 byl vynesen
rozsudek, kterým bylo opět rozhodnutí žalované potvrzeno. V odůvodnění rozsudku soud
uvedl, že nové důkazní řízení prokázalo, že stěžovatel oproti dřívějšímu tvrzení Okresní
správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí zaplatil této správě řadu plateb, které se však
netýkají pojištění jeho vlastní osoby jako OSVČ, ale jeho zaměstnankyň – prodavaček
v obchodě potravin v Letohradě. Pouze jediná platba na pojistném za rok 1993 se týkala
stěžovatele jako OSVČ a že tento mohl být přesvědčen, že za rok 1993 má pojistné na této
správě sociálního zabezpečení zaplaceno. Šlo o částku 4752 Kč zaplacenou 22. 11. 1993 jako
pojistné za celý rok 1993. Toto pojistné bylo vráceno Okresní správou sociálního zabezpečení
v Ústí nad Orlicí jako přeplatek na účet stěžovatele u České spořitelny v L. dne 23. 9. 1994.
Soud tak uzavřel, že je nutno vycházet ze skutečnosti, že pojistné za rok 1993 původně
zaplacené v současné době zaplaceno není a bylo vráceno přímo stěžovateli. O odvolání
stěžovatele pak rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, č. j. 1 Cao
7/2001 – 74, kterým rozsudek soudu 1. stupě potvrdil. Proti tomuto rozsudku pak
podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11.
2001, č. j. 30 Cdo 1048/2001 – 88. Stěžovatel přitom za dovolací důvod považoval nesprávné
právní posouzení věci soudem 1. stupně i soudem odvolacím. Nejvyšší soud ČR ve svém
rozsudku uvedl, že neshledal žádnou z vad, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout
z úřední povinnosti, totiž jak jsou uvedeny v §237 odst. 1 písm. a/ - g/ o. s. ř. (ve znění
účinném k 28. 11. 2001) a ani neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu některou z těchto
vad, pro niž je dovolání nejen přípustné, ale i důvodné (§241 odst.3 písm. a/ o. s. ř.) trpěl.
Rovněž neshledal ani jinou vadu, jíž by řízení bylo postiženo, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Stěžovatel tehdy podal dovolání
pro nesprávné právní posouzení věci, přitom vycházel z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu. Uved, že odvolací soud pochybil, když rozsudek neobsahoval údaje obsažené v §211,
§157 odst. 2 o. s. ř., když se nevyjádřil k obsahu stěžovatelových námitek, nezaujal k nim
žádné stanovisko a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá odkaz na ta ustanovení, o
něž opřel svůj závěr o navrhovatelově povinnosti platit pojistné za svoji osobu, jakožto osobu
samostatně výdělečně činnou v místě bydliště v Praze 9. Totiž zda stěžovatel řádně pojistné za
rok 1993 zaplatil, jakožto osoba OSVČ. Uvedl, že nejasné a v potřebném rozsahu právně
nezdůvodněné závěry odvolacího soudu odůvodňují úvahu, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud nařídil jednání na den 16. 10. 2002, přičemž stěžovatel se nedostavil
k jednání; byl u jednání přítomen jeho právní zástupce, který se k věci vyjádřil. Téhož dne
byl vynesen rozsudek, jímž byl rozsudek soudu 1. stupně potvrzen s tím, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolání bylo připuštěno. Rozsudek
č. j. 1 Cao 7/2001 – 96 ze dne 16. 10. 2002 byl doručen zástupci stěžovatele dne 12. 11. 2002
a dne 5. 12. 2002 bylo podáno u Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Odvolací soud ve svém posledním rozsudku, který je napaden dalším dovoláním, nyní
kasační stížností, se velmi podrobně zabýval dosavadním průběhem soudního řízení, které
obsáhle popsal a také sám velmi podrobně rozepsal skutkový stav i právní hodnocení věci.
Zdůraznil, že skutkový stav který zjistil soud 1. stupně nebyl stěžovatelem zpochybňován.
Stěžovatel upřesnil svůj požadavek při ústním jednání vedeném u Městského soudu v Praze
dne 4. 10. 1999 tak, že trvá na celém roku 1993, který by mu měl být započten, když rok 1992
se mu nepodaří zdokumentovat. V dalším je pak řízení vedeno pouze ohledně sporného roku
1993. V tomto rozsahu jsou vedeny i všechny další opravné prostředky, které stěžovatel
postupně podával, včetně kasační stížnosti, jež je předmětem posouzení tímto soudem. Tedy
stěžovatel jako osoba samostatně výdělečně činná poukázal na pojistném za rok 1993 dne
22. 11. 1993 částku 4752 Kč, a to na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad
Orlicí a tato částka byla stěžovateli dne 23. 9. 1994 po kontrole tímto orgánem provedené
vrácena na jeho účet jako přeplatek na pojistném, neboť pojistné za svoji osobu jako osobu
samostatně výdělečně činnou byl stěžovatel povinen platit v místě svého trvalého bydliště v P.
9. Stěžovatel měl v rozhodném období adresu trvalého bydliště D. 30, Praha 9. Žádná z těchto
skutečností nebyla stěžovatelem nikdy zpochybněna. Odvolací soud pak velmi podrobně
právně argumentoval ve prospěch svého názoru, a to zejména poukazem na příslušná ust.
zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 582/1991 Sb. ve znění zákona č. 590/1992 Sb. Způsob,
jakým se pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti má odvádět vyplývá z ust. §13
zákona č. 589/1992 Sb. v původním znění, totiž osoba samostatně výdělečně činná odvádí
pojistné na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení a s ohledem na obsah ust. §7
písm. b/ zák. č. 582/1991 Sb. je místní příslušnost dána místem trvalého pobytu občana právě
v případě osoby samostatně výdělečně činné (§6 odst. 4 písm. g/ bod 1). Pravomoc okresní
správy sociálního zabezpečení se opírá o ust. §6 odst. 4 písm. g/, r/ zák. č. 582/1991 Sb., §
13 zák. č. 589/1992 Sb. Postup tohoto soudu se řídí procesními pravidly určenými pro řízení
o kasační stížnosti (§129 odst. 4 s. ř. s.), a tudíž i důvody prve uplatněného dovolání musí
být poměřovány s těmi, jež připouští ust. §102 a §103 s. ř. s. Především kasační stížnost je
v tomto případě opravným prostředkem proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Z přechodných ustanovení (§129 odst. 4 s. ř. s.) totiž vyplývá povinnost Nejvyššího
správního soudu dokončit řízení o dovolání proti rozhodnutím vrchních soudů. Rozsudek
Vrchního soudu v Praze má všechny náležitosti, které musí obsahovat (§54 s. ř. s.),
z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu soud vycházel a rovněž o jaká
ustanovení zákona svůj právní názor opíral. V tomto ohledu beze zbytku naplnil pokyny
zrušovacího usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, č. j. 30 Cdo 1048/2001 – 88.
Námitce stěžovatele, že nepřezkoumatelný rozsudek Městského soudu v Praze působí odnětí
jedné instance, Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Námitka toho druhu nebyla
vznesena stěžovatelem, ani když podával odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze
z 18. 10. 2000, č. j. 26 Ca 121/98 – 63, ani při dovolání do rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 3. 2001, č. j. 1 Cao 7/2001 – 74. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
rozhodně jako nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s. hodnotit nelze.
Stěžovatel neupřesnil, v čem má nepřezkoumatelnost rozhodnutí Městského soudu v Praze
spočívat, přitom Nejvyšší soud ČR přispěl k upřesnění a doplnění právní argumentace a
Nejvyšší správní soud za daných okolností žádné další vady řízení před soudy obou stupňů,
které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neshledal. V řízení, které
dosud proběhlo, měl stěžovatel značný prostor veškeré námitky sdělit, navrhnout důkazy,
vyjádřit se ke všem skutkovým okolnostem či právním názorům. Stěžovatel skutkový stav
nerozporuje, avšak sporným činí právní hodnocení skutkového děje. Nejvyšší správní soud
považuje však právní názor Vrchního soudu v Praze za správný a plně se s ním ztotožňuje.
Otázka procesní způsobilosti okresních správ sociálního zabezpečení zavádí řešení
problematiky na slepou kolej. Nejde totiž ani o procesní, natož právní subjektivitu, nýbrž o
zákonem přidělenou kompetenci a pravomoc toho kterého orgánu státní správy. Tu má Česká
správa sociálního zabezpečení založenou odlišně od okresních správ sociálního zabezpečení,
jak je patrné z ust. §§3, 5 a 6 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Odvádět pojistné na důchodové pojištění na účet příslušné okresní správy
sociálního zabezpečení je přitom formulováno jako povinnost plynoucí ze zákona (§13 zák.
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti). Za daných a nezměněných skutkových okolností pak zaplacení pojistného za
rok 1993 u místně nepříslušné okresní správy sociálního zabezpečení nelze považovat za
splnění pokynu ustanovení §13 zák. č. 589/1992 Sb. Jestliže za této situace místně
nepříslušná okresní správa sociálního zabezpečení zaplacenou částku vrátila stěžovateli zpět,
nelze na tomto jejím postupu shledávat porušení zákona, jakož ani dohledat splnění zákonem
stanovené povinnosti stěžovatelem. Pro zápočet doby samostatné výdělečné činnosti jako
doby pojištění je významné, zda bylo za tuto dobu pojistné skutečně zaplaceno a co se týče
doby před 1. 1. 1996, považují se za doby pojištění též doby zaměstnání získané podle
předpisu platných před tímto dnem (§13 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.). Podle ust. §8 odst. 4
zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, se činnost osob samostatně výdělečně činných
po 31. 12. 1992 hodnotí jako doba zaměstnání, pokud zakládala nemocenské
pojištění, přičemž k činnosti osob samostatně výdělečně činných se přihlédne jako k době
zaměstnání, bylo-li zaplaceno pojistné za celou dobu trvání pojištění (zabezpečení). Pokud
tak nebylo učiněno pro příslušný rok, v daném případě rok 1993, nelze považovat
za nezákonnost ze strany žalované České správy sociálního zabezpečení, jestliže nezapočetla
dobu od 1. 1. do 31. 12. 1993. Zákon jednoznačně stanoví povinnost zaplatit zcela
konkrétnímu subjektu státní správy, totiž místně příslušné okresní správy sociálního
zabezpečení. Zákon neuvádí číslo účtu České správy sociálního zabezpečení, není důvod,
aby uváděl čísla účtů jednotlivých okresních správ sociálního zabezpečení. Této povinnosti
je třeba dostát a je zřejmé, že číslo účtu lze získat dotazem u příslušného orgánu státní správy
a v tom není třeba hledat žádnou nerovnost či nelogičnost. Rozhodně je třeba odmítnout
obrácení celé situace, jak činí stěžovatel, totiž v úvaze o předpokladu správnosti úkonu
správního orgánu. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se nedopustila žádného
porušení zákona, nedopustila se jej ani místně nepříslušná okresní správa sociálního
zabezpečení. Je v jiné rovině otázka přístupu žalované v průběhu soudního řízení, když
stěžovatel navrhl postup, při němž by částku doplatil a Česká správa sociálního zabezpečení
pak cestou svého zástupce u jednání dne 24. 5. 2000 před Městským soudem v Praze sdělila,
že pokud se stěžovatel rozhodne tuto částku znovu jako pojistné složit za rok 1993, přepočte
jeho důchod. Jestliže k realizaci tohoto postupu nedošlo, stalo se tak proto, že stěžovatel se
pokoušel tuto věc projednat se zástupcem žalované, který byl přítomen u jednání právě dne
24. 5. 2000, avšak jiný zástupce téhož žalovaného dne 18. 10. 2000 vysvětlil, že osoba, na niž
se stěžovatel obracel, nemá tyto věci na starosti a bylo třeba se obrátit na Pražskou správu
sociálního zabezpečení přímo. V tomto ohledu soud musí dát za pravdu stěžovateli, že přístup
žalované byl byrokratický ve smyslu naplnění příslibu, jež byl prve při nařízeném ústním
jednání stěžovateli dán. Avšak na shora řečeném, totiž na zákonném postupu žalované pokud
jde o rozhodnutí, jež bylo předmětem žaloby, to ničeho nemění.
Kasační stížnost stěžovatele tak není důvodná, a proto byla Nejvyšším správním
soudem podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s zamítnuta.
Žádný z účastníků nemá podle §60 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, protože stěžovatel ve věci neměl úspěch a právo žalované jakožto správního orgánu
ve věci důchodového pojištění a důchodového zabezpečení vylučuje §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 18. 12. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu