ECLI:CZ:NSS:2003:5.ADS.4.2003
sp. zn. 5 Ads 4/2003 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Marianem Heresem, advokátem AK v Mostě, Moskevská
1/14, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce – stěžovatele M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 3. 10. 2002 č. j. 40 Ca 682/2001 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ítá
II. Žádný z účastníků nemá pr á v o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. 10. 2002 č. j. 40 Ca 682/2001 – 18 Krajský soud v Ústí
nad Labem potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) ze dne
19. 9. 2001 č. xx, kterým M. B. (dále jen „žalobce“) podle §56 odst. 1 písm. a/ zákona č.
155/1995 Sb. od 10. 10. 2001 odňala částečný invalidní důchod s odůvodněním, že podle
posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 6. 9. 2001, již není
částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
schopnost jeho soustavné výdělečné činnosti o 10% a tak nedosahuje potřebných nejméně
33%. Ve svém rozhodnutí vycházel krajský soud z obsahu posudkového spisu žalobce a
z obsahu posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 27. 6.
2002. Citovaný posudek převzal pro své rozhodnutí, neboť komise jednala v řádném složení
a posudek vypracovala po prostudování zdravotní dokumentace žalobce včetně kompletní
zdravotní dokumentace praktické lékařky MUDr. S. a odborných nálezů z roku 2001 a 2002,
které žalobce předložil při jednání komisi. Žalobce se mohl vyjádřit ke svým subjektivním
potížím a byl vyšetřen odborným přísedícím lékařem z oboru gastroenterologie. Komise
dospěla k závěru, že u žalobce se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož hlavní
příčinou byla recidivující vředová choroba gastrododena, jeho zdravotní stav je dlouhodobě
stabilizován. I když posudková komise míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
určila 20%, tj. o 10 % více než lékařka okresní správy sociálního zabezpečení, přesto pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti nedosahuje 33 % a zdravotní postižení žalobce
neodpovídá podmínkám uvedeným v příloze č. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb. Žalobce tak neplní
podmínky částečné invalidity podle zákona o důchodovém pojištění. Přezkoumávané
rozhodnutí shledal krajský soud věcně správným a zákonu odpovídajícím a proto ho potvrdil.
Proti rozsudku krajského soudu podal včas odvolání žalobce. O jeho odvolání Vrchní
soud v Praze nerozhodl do 31. 12. 2002. Podle ust. §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.
- soudní řád správní - dále jen s. ř. s., bylo řízení o jeho odvolání zastaveno dnem nabytí
účinnosti zákona č. 150/2002 Sb. Účastník tohoto řízení mohl do 31. 1. 2003 podat proti
rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost podle zák. č. 150/2002 Sb.
Žalobce ve stanovené lhůtě, tj. do 31. 1. 2003 podal kasační stížnost proti rozsudku
krajského soudu. Pro řízení o kasační stížnosti je žalobce - stěžovatel zastoupen advokátem
Mgr. Marianem Heresem, na základě plné moci ze dne 30. 1. 2003. Splnil tak podmínku
stanovenou v §105 odst. 2 s. ř. s., podle níž stěžovatel musí být zastoupen advokátem,
nemá-li sám vysokoškolské právnické vzdělání.
V kasační stížnosti namítl stěžovatel, že krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel
ze závěru posudkové komise MPSV, ačkoliv podle §3 odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb.
je Ministerstvo práce a sociálních věcí přímým nadřízeným orgánem ve vztahu k České
správě sociálního zabezpečení, tj. žalované. Za situace, kdy žalovanou stranou soudního sporu
je Česká správa sociálního zabezpečení a soud si zajistil vypracování odborného stanoviska
od orgánu, který se nachází na stejném úseku státní správy, lze mít důvodné pochyby o
objektivitě výsledného materiálu, stěžejního pro spravedlivé rozhodnutí soudu. Za situace,
kdy subjektivně nepociťuje žádné zlepšení svého zdravotního stavu od doby přiznání
částečného invalidního důchodu, má s ohledem na shora uvedené za to, že lékařské vyšetření
a posudkové zhodnocení provedené posudkovou komisí MPSV v Ústí na Labem bylo
provedeno nikoliv se snahou zjistit skutečný zdravotní stav, ale čistě účelově, tak aby bylo
možné shledaný stav zařadit do stejné kategorie, jak tomu učinila pověřená lékařka OSSZ
v Mostě. V průběhu řízení došlo navíc k procesnímu pochybení krajského soudu. Ve věci
samé nařídil soud jednání na den 3. 10. 2002, tedy v době, kdy pobýval v lázních Karlovy
Vary. Jelikož tamní pobyt zasahoval rovněž do období, kdy se snažila pošta mu doručit
předvolání k předmětnému jednání, byla manželkou doručovatelce sdělena adresa lázní a
pošta mu byla doručena do místa tehdejšího pobytu 2 dny před jednáním, přičemž ošetřující
lékař mu nedoporučil přerušení léčebné kůry. Proto požádal o odročení jednání. Soud však
na jeho žádost nereagoval a nařízené jednání uskutečnil v původním termínu, když nevzal
na vědomí objektivní příčinu toho, že svou žádost o odročení z vážných důvodů nemohl
uplatnit dříve. Postup soudu byl v rozporu s ust. §6 o. s. ř., neboť nepostupoval
v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla účinná. Žádal, aby
Nejvyšší správní soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 3. 10. 2002 č. j. 40 Ca 682/2001 – 18 a věc mu vrátil k dalšímu řízení a uvedený soud
zavázal povinností ustanovit ve věci znalce z oboru zdravotnictví Institut postgraduálního
vzdělávání v Praze 10, Ruská 85.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel dva důvody, pro které žádal zrušení rozsudku
krajského soudu. Jednak důvod spočívající v tom, že krajský soud ve svém rozhodnutí
vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
27. 6. 2002, ačkoliv Ministerstvo práce a sociálních věcí je přímým nadřízeným orgánem
žalované České správy sociálního zabezpečení, takže lze mít důvodné pochyby o objektivitě
závěru posudkové komise. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k tomu, že od přiznání
částečného invalidního důchodu nepociťuje žádné zlepšení svého zdravotního stavu má za to,
že lékařské vyšetření a posudkové zhodnocení provedené posudkovou komisí, bylo provedeno
nikoliv se snahou zjistit skutečný zdravotní stav, ale čistě účelově tak, aby bylo možné
shledaný stav zařadit do stejné kategorie, jak tomu učinila pověřená lékařka Okresní správy
sociálního zabezpečení v Mostě. Tato námitka stěžovatele není důvodná. Organizační
uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní správy v sociálním zabezpečení a
řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení upravuje zákon č.
582/1991 Sb. Podle §3 odst. 3 písm. a/, b/, c/ orgány sociálního zabezpečení jsou
Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení, Okresní správy
sociálního zabezpečení. Podle §4 odst. 2 cit. zákona, ministerstvo posuzuje zdravotní stav a
pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového
pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Pro vydávání posudku
podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení obecných předpisů o správním řízení.
Složení posudkových komisí upravuje vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č.
182/1991 Sb. Podle §3 odst. 1 této vyhlášky, posudkovými lékaři a tajemníky posudkových
komisí pověřuje ministerstvo své pracovníky se souhlasem těchto pracovníků. Dalšími členy
posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. Podle odst. 2 cit. ust.
posudková komise ministerstva je schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový
lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise ministerstva
se usnáší většinou hlasů a při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy. Úpravu §4 odst.
2 zák. č. 582/1991 Sb. neshledal Ústavní soud protiústavní (čl. 37 Listiny) (viz. Nález – II.
ÚS 92/95) s ohledem na v době rozhodování krajského soudu účinné ustanovení §250q
i §246c o. s. ř., která umožňovala aplikaci zásady skutečného stavu věci prováděními jiných
důkazů a dále s ohledem na složení komise upravené v §3 vyhl. č. 182/1991 Sb. Jen v tom,
že posudková komise, která v právní věci účastníků v tomto řízení vypracovala posudek, je
orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, nespatřil Nejvyšší správní soud důvod k
pochybnostem o objektivitě jejich závěrů. Jiné důvody neobjektivity nebo nesprávnosti jejich
závěrů stěžovatel v kasační stížnosti ani neuvádí, mimo povšechného tvrzení, že oproti době
přiznání částečného invalidního důchodu nepociťuje žádné zlepšení svého zdravotního stavu.
Toto je ovšem jen tvrzení v obecné rovině, učiněné na základě svých subjektivních pocitů.
Konkrétní výtky proti závěrům posudku posudkové komise např., že posudková komise
vycházela z nedostatečné lékařské dokumentace stěžovatele, nebo sice z dostatečné lékařské
dokumentace, avšak nesprávně ji posoudila, kasační stížnost neobsahuje. Nejvyšší správní
soud proto v tomto směru přezkoumal důvod uplatněný stěžovatelem a spočívající v tom, že
lze mít důvodné pochyby o objektivitě závěrů posudkové komise MPSV proto, že je orgánem
Ministerstva práce a sociálních věcí a tedy přímým nadřízeným orgánem žalované České
správy sociálního zabezpečení se závěry shora již vyjádřenými.
Ani další důvod kasační stížnosti spočívající v tom, že krajský soud dne 3. 10. 2002
ve věci jednal, ačkoliv žalobce se jednání nemohl zúčastnit a požádal o odročení jednání
nebyl shledán oprávněným. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad
Labem nařídil jednání na den 3. 10. 2002, a že tohoto jednání se žalobce nezúčastnil. Soud ve
věci po provedení důkazů, mj. posudkem posudkové komise MPSV z 27. 6. 2002, rozhodl.
Dne 2. 10. 2002 byla krajskému soudu doručena písemnost žalobce, jíž jednak krajskému
soudu sdělil, že se nezúčastní jednání, protože je na léčení v Karlových Varech a jednak jí
žádal o soudní projednání bez své přítomnosti dne 3. 10. 2002 (č. l. 13 spisu). Dále se žalobce
vyjádřil k věci (č. l. 14, 15). Tvrzení stěžovatele, že požádal o odročení jednání a že Krajský
soud v Ústí na Labem na tuto jeho žádost nereagoval, neodpovídá obsahu předloženého spisu
Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Ca 682/01.
Důvody kasační stížnosti uvedené v kasační stížnosti stěžovatele lze podřadit pod ust.
§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s., neboť stěžovatel uplatnil vady řízení před krajským soudem
spočívající v tom, že krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z důkazu – posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 27. 6. 2002, ačkoliv lze mít,
podle jeho názoru, důvodné pochyby o objektivitě jejich závěrů a dále že krajský soud jednal
ve věci dne 3. 10. 2002, ačkoliv stěžovatel nebyl přítomen tomuto jednání a požádal o
odročení jednání. Tyto důvody nebyly prokázány.
Kasační stížnost stěžovatele není důvodná a byla proto Nejvyšším správním soudem
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože stěžovatel ve věci
neměl úspěch a žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení nemá právo na náhradu
nákladů řízení, vzhledem k ust. §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. i když ve věci měla úspěch, protože
přiznání náhrady nákladů správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, důchodového
zabezpečení vylučuje cit. ust. §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 5. 2003
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu