ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.119.2005
sp. zn. 5 Afs 119/2005 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: M. B., a. s., se sídlem Brtnice 35, 588 32, IČO 60731648, zast. JUDr. Ivanem
Štanclem, advokátem se sídlem Farní 2, 586 01 Jihlava, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 8. 2000, č. j. 100-1/00/FŘ 140, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 57/2005 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 8. 2000, č. j. 100-1/00/FŘ 140, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě o dodatečném vyměření daně
z nemovitostí za zdaňovací období roku 1997 č. j. 83159/99/314960/3846 ze dne 31. 8. 1999
ve výši 62 591 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 18. 6. 2003, č. j. 30 Ca 485/2000 - 50 napadené rozhodnutí zrušil
pro nezákonnost. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně napadl žalovaný kasační stížností
dle ust. §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, č. j. 4 Afs 23/2003 – 78, zrušil napadený rozsudek soudu
I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně, poté co jeho rozh odnutí bylo
zrušeno, rozhodl o věci v novém řízení tak, že rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č. j.
30 Ca 57/2005 – 21, žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Rozsudek Krajského soudu v
Brně napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností. Napadené rozhodnut považuje
za nezákonné, neboť spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Nesprávnost
rozhodnutí shledává stěžovatel v tom, že se soud nezabýval právním pojmem stavby
dle veřejnoprávních předpisů ve spojení s občanskoprávním institutem stavby; stěžovatel
se domnívá, že nelze tyto instituty od sebe oddělovat a nezabývat se vzájemnými
souvislostmi, odkazuje přitom na rozsudky nejvyššího soudu, které se problematikou stavby
zabývaly. Stěžovatel se nadále domnívá, že vnitropodnikovou komunikace, ačkoli
by s ohledem na svou kolaudaci měla být dle příslušnýc h daňových zákonů považována
za stavbu, nemůže být bez dalšího posouzení považována za samostatnou věc, která může být
předmětem daně ze staveb. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě.
Kasační stížnost není přípustná.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud dospěl ve svém zrušujícím rozsudku k závěru, že v případě, kdy
předmětem sporu bylo určení zda vnitropodnikovou komunikaci, p. č. 346/1, k. ú. B., je třeba
danit jako stavbu či jako pozemek, je nutno vycházet z dikce zákona č. 338/1992 Sb., o dani z
nemovitostí, v platném znění, (dále jen zákon o dani z nemovitostí), z porovnání s povahou
dotčených nemovitostí, a z vyjádření resp. posouzení příslušného stavebního úřadu. V daném
případě z obsahu příslušných podkladů a jejich posouzení vyplynulo, že se jedná o nemovitost
zkolaudovanou jako stavbu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z ust. §7 odst. 1 zákona o
dani z nemovitostí vyplývá, že takové komunikace je třeba podřadit pod režim daně ze staveb,
nikoli z pozemků, neboť komunikace byly jako stavby zkolaudovány. Základ daně ze stavby
se v posuzované věci musí řídit §10 ve spojení s ust. §7 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí,
kdy pro účely daně z nemovitostí se stavbami je nutno rozumět i takové stavby, které nemají
„klasicky představitelný“ obvodový plášť. Proto, dle názoru Nejvyššího správního soudu,
nebylo možno přisvědčit hlavnímu argumentu Krajského soudu v Brně, že ust. §10 zákona o
dani z nemovitostí na komunikace nedopadá, neboť komunikace nemá obvodový plášť a
proto se jedná o pozemek. Nejvyšší správní soud shrnul, že rozhodnutí krajského soudu bylo
postaveno na opačné právní argumentaci, tj. že se v daném případě nejedná o stavbu, z
důvodu absence obvodového pláště. Nejvyšší správní soud označil výklad soudu I. stupně za
výklad rozšiřující ust. §10 zákona o dani z nemovitostí, což je v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4
Listiny základních práv a svobod, jedná se v tomto o nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení /ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./ a z těchto důvodů
rozhodnutí krajského soudu zrušil. Ve spojení s uvedeným závěrem měl Krajský soud v Brně,
dle názoru Nejvyššího správního soudu reagovat i na námitku žalobce, vznesenou podle
protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 21. 5. 2003, v níž žalobce zpochybňoval
svoji povinnost platit daň ze staveb tím, že není vlastníkem předmětu této daně, neboť ve
skutečnosti jde o pozemky, které vlastní jiný subjekt a žalobce je má v pronájmu. Nejvyšší
správní soud v závěru odůvodnění dodal, že tuto otázku nemohl řešit, neboť nebyla
předmětem kasační stížnosti.
Krajský soud v Brně respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu a převzal
jej do odůvodnění svého rozhodnutí dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud v Brně dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná a žalobu zamítl dle §78 odst. 7 s. ř. s. Dle skutkového
zjištění Nejvyššího správního soudu, byla předmětná komunikace zkolaudována jako stavba,
která se svým půdorysem nadzemní části v m
2
promítá na pozemek a je proto předmětem
daně ze staveb dle ust. §7 odst. 1 a ust. §10 zákona o dani z nemovitostí. Krajský soud
rovněž zkonstatoval, že z hlediska námitky žalobce ze dne 21. 5. 2003, ohledně zákonnosti
napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že jako nájemce není poplatníkem daně, jakož
i další uplatněné námitky ze dne 3. 5. 2005 týkající se posouzení stavby ve smyslu
občanského zákoníku, nemůže tyto přezkoumávat vzhledem k tomu, že byly uplatněny
po lhůtě (§250h odst. 1 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2002, a ust. §71 odst. 2 věta třetí,
s. ř. s.).
Žalobce (stěžovatel) v podané kasační stížnosti nenamítal, že by se krajský soud
závazným právním názorem neřídil. Stěžovatel naopak konstatuje, že Krajský soud v Brně
právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval, avšak s tímto názorem stěžovatel
nesouhlasí, a dále namítá absenci spojení veřejnoprávních předpisů s občanskoprávním
pojetím institutu stavby. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že pro danou situaci
je výchozí právní úprava obsažená v ust. §7 zákona o dani z nemovitostí. Dle cit. ustanovení
odst. 1 jsou předmětem daně ze staveb stavby na území České republiky, na které bylo
vydáno kolaudační rozhodnutí (dle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění zákona č. 103/1990 Sb.
a zákona č. 262/1992 Sb.) nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle
dříve vydaných obecně závazných právních předpisů dokončené. Předmětné ustanovení
je hmotněprávní normou a určuje co je předmětem daně ze staveb, resp. co se za stavbu
pro účely daně nepovažuje (ust. §7 odst. 2 zákona o dani z nemovitostí). Určité pojmy mohou
být stejné a mají stejnou právní relevanci jak pro právo veřejné tak soukromé, bez zřetele
na to, ve kterém právním odvětví se o ně jedná (např. technické normy). V řadě případů však
obsah jednoho pojmu může mít zcela jiný význam, a to právě dle jeho smyslu a účelu. Je potom nepřípustné pojmy definované pro účely jednoho zákona užít při výkladu v jiném
právním předpise, nepřipouští-li tento předpis možnost užití analogie legis, resp. analogie
iuris. Pro daňové řízení, jež spadá do oblasti veřejného práva, je rozhodující vymezení stavby,
tak jak ji „pro účely zákona“ definují normy veřejného práva, konkr. ust. §7 odst. 1 zákona
o dani z nemovitostí. Občanskoprávní hledisko v důsledku uvedené veřejnoprávní
(hmotněprávní) úpravy není pro posouzení vzniku daňové povinnosti u daně z nemovitostí
(daně ze stavby) relevantní, použití občanskoprávního předpisu na daný případ nedopadá
a jeho aplikace není namístě.
Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně se v novém rozhodnutí řídil právním
názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí - ostatně
ani sám stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, že by se Krajský soud v Brně neřídil
názorem Nejvyššího správního soudu, pouze vyjadřuje s tímto názorem nesouhlas - je kasační
stížnost nepřípustná a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítnout.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 3 a §120
s. ř. s., podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu