ECLI:CZ:NSS:2016:5.AFS.170.2015:28
sp. zn. 5 Afs 170/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: Ing. J. J.,
zastoupený Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015,
č. j. 3 Af 26/2012 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 8. 8. 2012,
č. j. 11025/12-1500-100146, ve věci nepřiznání úroku dle §254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále „daňový řád“).
I. Vymezení věci
Městský soud v Praze ve věci stěžovatele rozsudkem č. j. 10 Af 48/2011 - 321,
ze dne 18. 8. 2011, zrušil platební výměry na penále na DPH, vzhledem k tomu, že část penále
byla již předtím uhrazena, požádal stěžovatel dne 5. 1. 2012 o připsání úroků z neoprávněného
jednání správce daně dle §254 daňového řádu. Finanční úřad pro Prahu 3 úrok z neoprávněného
jednání na osobní daňový účet nepředepsal; stěžovatel podal proti jeho postupu námitku;
o této správce daně rozhodl tak, že ji zamítl. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu,
jakožto kompetenční předchůdce žalovaného (dále jen „žalovaný“), změnilo rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 3 a částečně stěžovateli vyhovělo; byl mu předepsán úrok dle §254
odst. 1 daňového řádu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž jednak označil napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť obsahuje nesprávný výrok. Pokud se odvolací orgán
rozhodne napadené rozhodnutí změnit, musí dle stěžovatele změnu přesně uvést (zde vyčíslit výši
úroku z neoprávněného jednání správce daně) ve výroku svého rozhodnutí, a nikoliv jen uložit
podřízenému správci daně vydat další rozhodnutí, kterým bude změna provedena. Dále namítl,
že mu měl být přiznán úrok ve dvojnásobné výši podle §254 odst. 2 daňového řádu,
protože správce daně o své vůli převáděl na úhrady penále jiné přeplatky; přeplatky, které správce
daně zabavil, lze dle stěžovatele postavit na roveň majetku zabavenému v exekučním řízení.
Městský soud žalobě nevyhověl; postup žalovaného při změně rozhodnutí označil
za souladný s §116 odst. 1 písm. a) daňového řádu; přikročí-li odvolací orgán ke změně
rozhodnutí prvního stupně, zasahuje do výroku tohoto rozhodnutí, a to buď tak, že jej nově
formuluje celý, anebo nahradí jeho část. Žalovaný výrok svého odvolacího rozhodnutí formuloval
takto:Odvoláním napadené rozhodnutí se mění. Námitce se vyhovuje částečně a správce daně zjedná nápravu
předepsáním úroku z neoprávněného jednání dle ust. §254 daňového řádu. Jakkoli je na místě požadovat,
aby odvolací orgán vyjádřil výslovně, zda mění celý výrok rozhodnutí prvního stupně, popřípadě
aby vyjádřil výslovně, kterou jeho část mění, nelze vzhledem k celkovému kontextu a charakteru
výroků rozhodnutí prvního i druhého stupně v nyní projednávané věci důvodně pochybovat
o tom, že odvolací orgán nahradil celý výrok rozhodnutí prvního stupně, který zněl:
Námitka se zamítá. Výrok napadeného rozhodnutí proto nelze považovat za nesrozumitelný.
Městský soud se ztotožnil s žalovaným v tom, že dovolává-li se stěžovatel přiznání
dvojnásobného úroku s odkazem na §254 odst. 2 daňového řádu, toto ustanovení
na posuzovanou věc nemůže dopadat; v tomto ustanovení je právo na dvojnásobný úrok
výslovně navázáno na vedení exekučního řízení. Není sporu, že stěžovatel daňovou exekucí
postižen nebyl. Dle městského soudu je jazykové vyjádření ustanovení zákona natolik jasné,
že z něj nelze vyvodit jiné závěry. K odkazu stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 44 Ca 134/2007, v němž bylo za „vymáhání“ považováno i převedení
přeplatku na úhradu jiné daně, městský soud uvedl, že nelze závěry uvedeného rozsudku přenést
na věc nyní posuzovanou; jednak se změnila právní úprava a jednak, a to především, sám krajský
soud výslovně konstatoval, že právo na zvýšenou sazbu úroku dovodil „s ohledem na důvody zrušení
rozhodnutí žalovaného“ (tj. předchozí rozhodnutí, kterým byl převeden přeplatek na dani žalobce
na úhradu nedoplatku jiné daně), a to „pro porušení ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV a čl. 11 odst. 1
věty druhé Listiny základních práv a svobod, jichž se žalovaný dopustil tím, že za situace, kdy na majetek
žalobce byl vyhlášen konkurz, převedl přeplatek na dani žalobce na úhradu nedoplatku jiné daně“.
Žádnou ze skutkových okolností uváděných krajským soudem ovšem nelze v nyní projednávané
věci shledat; městský soud proto citovaný rozsudek označil za nepřípadný.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Namítá, že městský soud nesprávně posoudil jeho
námitku stran sazby úroku z neoprávněného jednání správce daně. V žalobě stěžovatel namítal,
že rozdíl mezi sazbou úroku z neoprávněného jednání správce daně podle §254 odst. 1
(základní výše) a odst. 2 (dvojnásobná výše) spočívá v postupu daňového dlužníka, kterému
je přikázáno správcem daně zaplatit daňový nedoplatek, kterýžto se v následném řízení ukáže být
uložený v rozporu se zákonem. Buď daňový dlužník dobrovolně zaplatí, a pak se podílí svou
aktivitou na v budoucnu vzniknuvším přeplatku, a náleží mu pouze základní sazba úroku
z přeplatku; nebo odmítne respektovat rozhodnutí správce daně, daňový nedoplatek neuhradí
a je mu aktem správce daně proti vůli zabaven odpovídající majetek na úhradu daňového
nedoplatku.
Městský soud tvrdí, že pojem exekuční řízení ve smyslu §254 odst. 2 daňového řádu
je třeba vykládat úzce, a to jako řízení podle §175 a násl. daňového řádu, a nedopadá na případy,
kdy správce daně donutí daňový subjekt, aby určitou částku daně zaplatil, ač se nejedná
o daňovou exekuci. Jazykové vyjádření daného ustanovení je podle městského soudu natolik
jasné, že z něj nelze vyvodit jiné závěry. Dle stěžovatele městský soud popřel smysl přiznávání
dvojnásobného úroku zaviněného správcem daně. Podle důvodové zprávy k §254 daňového
řádu „rozdíl mezi odstavcem 1 a odstavcem 2 je mimo jiné v tom, že v prvém případě je postihováno negativní
jednání správce daně v rovině nalézací (při stanovení daně), zatímco v druhém případě jde o sankci v rovině
platební (neoprávněná exekuce). Podle názoru stěžovatele není rozdíl, jestliže správce daně vymůže
úhradu daně daňovou exekucí nebo tím, že zabaví každý přeplatek na dani, který daňovému
subjektu vznikne v průběhu posečkání příslušenství daně, které se později ukáže jako nezákonně
sdělené. V obou případech jde o pochybení v rovině platební. Vytýčil-li tedy zákonodárce jako cíl
§254 odst. 2 daňového řádu odškodnit pochybení správce daně v rovině platební, pak je potřeba
odškodňovat všechna platební pochybení správce daně bez ohledu na jejich typ.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s interpretací rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 44 Ca 134/2007, na který v žalobě na podporu svého tvrzení
odkazoval, tak, jak ji provedl městský soud, který poukázal především na odlišnost právní úpravy
(§73 odst. 10 zákona o správě daní a poplatků vers. §254 odst. 2 daňového řádu). Ze srovnání
obou právních úprav podle názoru stěžovatele plyne, že jsou v podstatě jazykově stejně
vyložitelné. Podmínkou použití dvojnásobné sazby je vždy neoprávněné vymáhání, následně
specifikované jako exekuce (zákon o správě daní a poplatků), resp. exekuční řízení (daňový řád).
Nikde dle stěžovatele nelze nalézt výslovnou povinnost správce daně přiznat úrok v dvojnásobné
výši v případě převodu přeplatku na úhradu nedoplatku, který se nakonec ukáže být nezákonně
stanoveným. Stěžovatel proto nemůže přisvědčit městskému soudu, že by obě srovnávané právní
úpravy byly podstatně odlišné. Stěžovatel dále polemizuje s názorem městského soudu stran
interpretace rozsudku krajského soudu a má za to, že je zcela aplikovatelný i na jeho případ.
Stěžovatel poukazuje na to, že správce daně povolil posečkání se zaplacením nedoplatků
na daňovém penále pouze pod podmínkou, že jakýkoliv přeplatek bude použit na úhradu tohoto
nedoplatku. Podle názoru stěžovatele mu tím správce daně vnutil způsob, kterým bude hrazen
nedoplatek, který stěžovatel odmítal uhradit, protože jej měl za nezákonně vzniklý. Správce
daně pak každý přeplatek převáděl na úhradu nedoplatku, stejně jako by postupoval, kdyby vedl
exekuční řízení. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel za potřebné postavit tento způsob
vymožení úhrady nedoplatku naroveň s nedoplatkem vymoženým exekučně a v případě,
že se nedoplatek později ukáže stanoveným nezákonně, musí jej správce daně odškodnit
dvojnásobnou sazbou úroku stejně, jak by byl vymožen exekučně.
Stěžovatel z výše uvedených důvodů tvrdí, že napadený rozsudek městského soudu
je nezákonný, protože nesprávně posoudil otázku určení sazby úroku z neoprávněného jednání
správce daně podle §254 daňového řádu, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření nejprve namítl opožděnost kasační stížnosti,
což dovozuje ze skutečnosti, že rozsudek městského soudu byl vydán dne 29. 4. 2015 a kasační
stížnost byla podána až dne 24. 8. 2015; navrhuje proto, aby byla pro opožděnost odmítnuta.
Pokud Nejvyšší správní soud neshledá důvody pro odmítnutí, uvádí žalovaný,
že postupoval zcela v souladu s §254 odst. 2 daňového řádu, který dvojnásobnou sazbu přiznává
pouze v v případě neoprávněného vymáhání. Způsoby vymáhání přitom taxativně definuje
§175 daňového řádu; z uvedeného vyplývá, že v případě stěžovatele se o vymáhání nejedná,
neboť na úhradu nedoplatků na penále na dani z přidané hodnoty byly použity vyměřené
nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty, platby provedené na osobní daňový účet daně
z přidané hodnoty a přeplatky vzniklé na jiných daních. Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je rovněž přípustná.
Nejvyšší správní soud k námitce žalovaného stran opožděnosti kasační stížnosti ze spisu
ověřil, že do datové schránky stěžovatele byl rozsudek městského soudu doručen dne 9. 8. 2015
(neděle). Lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula 23. 8. 2015 (neděle). Kasační stížnost byla
podána v pondělí dne 24. 8. 2015, tedy včas (viz §40 odst. 3 s. ř. s.).
Předmětem sporu v projednávané věci je posouzení právní otázky, a to, zda v případě,
kdy na předepsané penále, které bylo následně zrušeno, a na které byly používány přeplatky
(vyměřené nadměrné odpočty na DPH, a jiné platby na osobním daňovém účtu stěžovatele)
v době povoleného posečkání, lze aplikovat §254 odst. 2 daňového řádu, tedy přiznat úrok
z neoprávněného jednání správce daně ve dvojnásobné výši, která se uplatní v případech
neoprávněného vymáhání.
Kasační stížnost není důvodná
Podle §254 odst. 1 daňového řádu dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti
rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního
postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem
uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá
ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné
pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti
nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její
úhrady. Podle §254 odst. 2 daňového řádu v případě, že bylo na daňovém subjektu vymáháno
neoprávněně, náleží mu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok podle odstavce 1
ve dvojnásobné výši.
Ustanovení §254 daňového řádu svojí konstrukcí představuje úrok ze zaviněného
přeplatku správcem daně; jeho účelem je sankcionovat pochybení správce daně. Smyslem
je předejít komplikovaným řízením o náhradu škody tím, že způsobenou majetkovou újmu
dostatečně pokrývá výše úroku. V případě, že se daňový subjekt i přesto rozhodne požadovat
náhradu škody, bude případná náhrada škody snížena o již vyplacený úrok z nesprávně stanovené
daně.
Podle odst. 2 citovaného ustanovení náleží tomu, vůči němuž byla vedena neoprávněná
exekuce, nárok na úrok ve dvojnásobné výši, než je tomu v případech podle odst. 1.
Možnost této sankce, která stíhá správce daně, který exekuci sám prováděl nebo ji nechal provést
např. soudním exekutorem, má zajistit ochranu před neoprávněným zásahem do vlastnického
práva, který vymáhání představuje. Tato sankce se neuplatní v případě, že je exekuce provedena
neoprávněně z důvodu, že bylo vyhověno žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení (§48)
či žádosti o navrácení v předešlý stav (§37). V takovém případě dojde pouze k vrácení částky
vymožené bez právního titulu.
Rozdíl mezi odst. 1 a odst. 2 (dle důvodové zprávy, na kterou stěžovatel odkazuje)
je v tom, že v prvém případě je postihováno negativní jednání správce daně v rovině
nalézací (při stanovení daně), zatímco v druhém případě jde o sankci v rovině platební.
Potud lze se stěžovatelem souhlasit. Z důvodové zprávy však nevyplývá, že odst. 2 se vztahuje
na veškerá řízení v rovině platební. Daňové řízení se skládá podle okolností z dílčích řízení.
V kontextu s cílem správy daní vymezeným v §1 odst. 2 daňového řádu (správné zjištění
a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady) se řízení rozpadá do dvou rovin, a to roviny
nalézací a roviny platební. V tomto kontextu je třeba vnímat i provedené rozlišení mezi
jednotlivými odstavci §254 daňového řádu v důvodové zprávě.
Cílem nalézacího řízení je zjistit a stanovit daň; obligatorně zahrnuje proto vždy řízení
vyměřovací, fakultativně potom i řízení doměřovací. Nalézací řízení je zpravidla ukončeno
formálně právní mocí rozhodnutí o stanovení daně. Materiálně lze jeho konec vymezit
okamžikem, kdy se poslední známá daň stává konečnou a nelze ji již změnit, tj. uplynutím lhůty
pro stanovení daně (§148 daňového řádu). V této rovině není pochyb o tom, že zpravidla
v případě nesprávného vyměření, resp. doměření daně, lze předvídat zavinění správce daně,
v důsledku čehož vznikne zaviněný přeplatek; daňový subjekt zaplatil více, než činila jeho
zákonná povinnost, proto je na místě kompenzace újmy v případě vzniku vratitelného přeplatku.
V případě stěžovatele, jemuž bylo předepsáno penále v rozporu se zákonem, tomu tak také bylo,
neboť mu správce daně v souladu s §254 odst. 1 daňového řádu úrok ze zaviněného jednání
správce daně přiznal.
V rámci řízení v rovině platební má dojít k vybrání daně. Platební rovina zahrnuje
vybírání daně (§163 – 166, tj. způsoby a postupy při placení daně), evidenci daní, v níž dochází
k zaznamenávání vzniku, stanovení splnění, popř. jiného zániku daňových povinností,
a má proto klíčový význam (§149 – 158), zajištění, k němuž slouží zajišťovací instituty,
tj. zástavní právo, ručení, ručení finanční zárukou, zajišťovací příkaz (§167 – 173). Platební
rovina zahrnuje rovněž vymáhání daní – zde jsou stanoveny způsoby, jak lze postupovat
v případě, kdy daň není dobrovolně uhrazena.
Lze polemizovat o tom, zda ve všech případech spadajících pod rovinu platební
(Hlava V daňového řádu) z povahy věci může vůbec přicházet v úvahu přiznání úroku dle §254
v důsledku zavinění správce daně (pochybení správce daně např. v rámci evidence daní, použití
pořadí při úhradě daně, převedení platby, nebo však také např. v případě nezákonně zřízeného
zástavního práva). Nicméně i kdyby tomu tak v některých případech mohlo být, zákon
jednoznačně stanoví, které řízení z množiny řízení v rovině platební lze pod §254 odst. 2
subsumovat. Byť použil zákonodárce obratu „bylo vymáháno“, není pochyb o tom, že vymáháno
může být pouze v řízení vymáhacím.
Dovolává-li se stěžovatel aplikace §254 odst. 2 daňového řádu pro všechna řízení,
která platební rovina zahrnuje, nelze mu přisvědčit. Rovina platební je v zákoně upravena:
Hlava V: Placení daní; mimo jiné zahrnuje Díl 5. - vymáhání daní. Pokud §254 odst. 2 daňového
řádu spojuje přiznání úroku ve výši dvojnásobku výslovně pro případ, že bylo na daňovém
subjektu vymáháno neoprávněně, nelze dovozovat, že tomu tak je v celé rovině platební,
tedy ve všech případech spadajících pod celou Hlavu V nazvanou Placení daní. Pokud
by zákonodárce podmínky pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně v §254
odst. 2 hodlal nastavit jinak, resp. i pro jiné případy, musel by to vtělit do textu zákona. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje, že výklad zákona nelze opřít pouze o výklad gramatický,
který je v daném případě zcela jednoznačný. Nicméně ani užitím jiných výkladových metod nelze
dospět k závěru o nutnosti širšího výkladu pojmu „vymáhání“, jak tvrdí stěžovatel. Vymáhací
řízení je jedním z několika možných řízení, která mohou probíhat v rámci Hlavy V. daňového
řádu, tedy v rovině platební, má svá zákonem stanovená pravidla a postupy, které nelze
bez zákonné opory promiscue vztahovat i na případy ostatní, byť se odehrávají v rovině platební
a byť mohou mít pocitově i fakticky pro daňový subjekt obdobný dopad jako „nucený“ výkon
rozhodnutí. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že není rozdílu, jestliže správce daně vymůže
úhradu daně daňovou exekucí nebo tím, že zabaví každý přeplatek na dani, který daňovému
subjektu vznikne v průběhu posečkání příslušenství daně, které se později ukáže nezákonně
sděleným.
Zásadním předpokladem exekučního řízení je exekuční titul; může jím být jen to,
co je jako způsobilý podklad exekuce zákonem výslovně uznáno, to je listina vydaná správcem
daně, která má předepsanou formu a ve které se ukládá daňovému dlužníkovi v určité době
zaplatit daň. Podle §176 odst. 1 daňového řádu jím může být 1) výkaz nedoplatků,
2) vykonatelné rozhodnutí, 3) vykonatelný zajišťovací příkaz. Existence exekučního titulu
však přitom sama o sobě ještě nezpůsobuje samotné vymáhání, resp. výkon rozhodnutí.
Vymáhání lze zahájit až teprve tehdy, je-li s exekučním titulem spojeno vydání exekučního
příkazu (viz §178 daňového řádu: Daňová exekuce se nařizuje vydáním exekučního příkazu,
čímž je zahájeno exekuční řízení.). Výrok exekučního příkazu musí mimo jiné též obsahovat
a) způsob provedení daňové exekuce, b) výši nedoplatku, pro který je exekuce nařizována,
c) výši exekučních nákladů a odkaz na exekuční titul.
Daňovou exekuci lze provést pouze zákonem stanovenými způsoby, a to a) srážkami
ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, přikázáním jiné
peněžité pohledávky, postižením jiných majetkových práv, prodejem movitých nebo nemovitých
věcí.
Tak tomu však v případě stěžovatele nebylo, nebyl vydán exekuční příkaz
(resp. ani nebyla vydána v době existujících nedoplatků v §73 zákona o správě daní a poplatků
stanovená předchozí výzva k úhradě nedoplatku). Byť původně existoval exekuční titul
(platební výměry na penále), nebyl vydán žádný exekuční příkaz, exekuční řízení nebylo zahájeno,
a vzhledem k povolenému posečkání na nedoplatky na penále ani zahájeno být nemohlo.
Daň, která není uhrazena včas (tj. ke dni splatnosti), je sice nedoplatkem, vykonatelnost platební
povinnosti k úhradě dlužné částky však je odložena právě prostřednictvím rozhodnutí
o posečkání. Jinými slovy posečkanou daň nelze vymáháním postihnout.
Nejvyšší správní soud především nesdílí názor stěžovatele, že stanovením podmínek
v rozhodnutí o posečkání mu správce daně vnutil způsob, kterým bude hrazen nedoplatek,
který stěžovatel odmítal uhradit, protože jej měl za nezákonně vzniklý; z toho dovozuje obdobu
nuceného výkonu rozhodnutí. Nutno podotknout, že to byl stěžovatel, kdo o povolení posečkání
požádal. Bylo pouze na něm, zda dluh uhradí, zda požádá o posečkání, a zda podmínky
povoleného posečkání akceptuje či nikoli. Je třeba předeslat, že předmětem nyní vedeného řízení
není přezkum rozhodnutí o posečkání daně; nicméně je třeba konstatovat, že správce daně
postupoval v intencích §156 odst. 3 daňového řádu, které umožňuje vázat posečkání na blíže
nespecifikované podmínky; uvedené ustanovení explicitně nebrání tomu, aby správce daně
stanovil jako podmínku, že případné přeplatky na jiné dani budou využity (započteny)
i na nedoplatek na dani, jejíž úhrada je posečkána. Pokud stěžovatel měl za to, že taková
podmínka není v souladu se zákonem, resp. s účelem institutu posečkání, resp. správce daně jejím
stanovením vybočil z mezí zákona, měl možnost využít přípustného prostředku obrany.
Zpochybňuje-li nyní postup správce daně při povolení posečkání, resp. z něj dovozuje vynucený
postup, který vedl obdobně jako při vymáhání k odejmutí části jeho majetku, činí tak v nyní
vedeném řízení zcela nepřípadně. Podmínkou sine qua non pro přiznání úroku ze zaviněného
jednání správcem daně dle §254 odst. 2 daňového řádu je, že bylo zahájeno vymáhací řízení,
resp. bylo na daňovém subjektu zákonem stanoveným způsobem vymáháno, a poté bylo
vymáhání prohlášeno za nezákonné. To se v případě stěžovatele nestalo.
Dovolává-li se stěžovatel rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. 44 Ca 134/2007, Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že se jednalo
o věc skutkově i právně odlišnou; nadto soudy jsou povinny respektovat judikaturu Nejvyššího
správního soudu a jednotlivými rozsudky krajských soudů nejsou ve své rozhodovací činnosti
vázány.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodné. Městský soud
v Praze v posouzení právní otázky stěžovatelem předestřené nepochybil a jeho rozhodnutí
z hlediska zákona obstojí. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s.
in fine zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů
řízení; žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti
nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu