ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.23.2005
sp. zn. 5 Afs 23/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Č., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 11. 2004, č. j. 30 Ca 207/2004 – 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, č. j. 30 Ca 207/2004 – 20
se ve výrocích I. a II. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zrušil Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného (dále jen
„stěžovatele“) ze dne 25. 11. 2002, č. j. 8037-03/ 2001-01-0101 pro nezákonnost a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Tímto správním rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí Celního úřadu Brno II. ze dne 4. 10. 1998, č. j. 292-0162-98-F/4, kterým bylo
žalobci uloženo zaplatit celní dluh ve výši 7406 Kč z titulu ručení ze záruky č. H61N04116.
Stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek (výroky I. a II.) včas kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když napadá
závěr krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném
posouzení rozsahu ručení žalobce.
Dle názoru stěžovatele krajský soud pochybil, pokud se nezabýval věcí v celém
rozsahu a pouze z právního názoru stěžovatele a dikce záruční listiny dovodil případnou
absolutní neplatnost ručitelského právního vztahu a po odmítnutí možnosti uplatnění právní
věty Pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000) na přezkoumávanou věc a vlastní výklad
projevu vůle druhého účastníka řízení, ručit za celní dluh dlužníka souhrnně do částky
37 000 000 Kč sjednané v záruční listině, učinil závěr o nedůvodnosti požadavku stěžovatele
na plnění žalobce nad zaručenou výši.
Rozsudek krajského soudu spojil s právním názorem stěžovatele absolutní neplatnost
záruční listiny. V této souvislosti stěžovatel namítá, že sčítání částek jednotlivých celních
dluhů odmítl již v odůvodnění zrušeného rozhodnutí, formulující zajištění jako obnovování
stále stejné globální záruky, je interpretací nepřesnou. Stěžovatel zdůrazňuje s poukazem
na text odůvodnění zrušeného správního rozhodnutí, že vztahuje zajištění celního dluhu
vždy k individuálně určitému dovozu a v něm vzniklému celnímu dluhu, jenž je zajištěn
až do částky uvedené v záruční listině.
Dle názoru stěžovatele ani text bodu 1. záruční listiny (příloha 25 k vyhlášce
č. 92/1993 Sb. odpovídající textu záruční listiny č. H61N04116), nezavdává žalobci důvod
pro tvrzení o sčítání částek celních dluhů, případně sčítání jednotlivých zajištění celního
dluhu. Názoru stěžovatele svědčí i text bodu 2. záruční listiny, kterým se ručitel zavázal
ve stanovené lhůtě běžící ode dne vyměření cla, daní a poplatků vybíraným při dovozu
(tedy celního dluhu, který dle názoru stěžovatele v konkrétním dovozu vzniká pouze jednou),
že zaplatí požadovanou částku až do výše uvedené v záruční listině. S poukazem na předchozí
text stěžovatel popírá, že ujednání mezi ručitelem a příslušným celním orgánem je neurčité
ohledně výše ručení a dodává, že formulace vztahující se k jednomu celnímu dluhu
se uplatňovaly vždy znovu a znovu, kdykoli byla záruční listina k zajištění celního dluhu
deklarantem použita. V další argumentaci, opírající se o pozitivní právní úpravu, odkazuje
stěžovatel na odůvodnění zrušeného správního rozhodnutí a vzhledem k uvedenému
opakovaně poukazuje na nesprávnost závěru soudu.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí, že krajský soud označil odkaz stěžovatele
na usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 54/2000 za nesprávný s tím, že toto usnesení
na předmětný případ nedopadá a poukaz na bankovní dovozní záruky není případný.
Stěžovatel se v uvedené souvislosti dovolává textu odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 212/02, který ve skutkově i právně obdobné věci ústavní stížnosti žalobce,
s touto věcí stěžovatelem napadenou, odkazuje mimo jiné na zmíněné usnesení Pléna
Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému se stěžovatel domnívá, že zmíněné usnesení Pléna ÚS
je pro posuzovanou věc právně významné.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu v Brně týkající se posuzování textu záruční
listiny je dále patrné, že postrádal explicitní formulaci, z které by dovodil vztah nejvyšší
zaručované částky záruční listině uvedené, k jednomu nebo více dovozům a dle názoru
stěžovatele nedůvodně dovodil textem v závorce, ručení poskytnuté za „celní dluhy“
a následně i úmysl účastníků závazku, ručit za celní dluh dlužníka souhrnně…, pouze
do sjednané částky. Pro závěr, že žalobce nemá povinnost plnit z titulu ručení
nad již zaplacenou nejvyšší částku uvedenou v záruční listině, shledal krajský soud oporu
rovněž ve skutečnostech, spočívajících v absenci výslovného prohlášení žalobce o závazku
platit za dlužníka tyto další celní dluhy neplyne z celního zákona. Stěžovatel má za to,
že uplatnění plurálu v souvislosti s textem záruční listiny a celním dluhem bylo krajským
soudem dovozeno nepřípustně extenzivním výkladem, přičemž ze stejného důvodu
zpochybňuje i deklarovaný úmysl účastníků, ručit za celní dluh dlužníka souhrnně. Stěžovatel
popírá oprávněnost interpretace provedené soudem ohledně textu záruční listiny, sčítání
celních dluhů, případně označování jednotlivě zajištěných celních dluhů jako „další celní
dluhy“, neboť pro takovou interpretaci či formulaci neexistují relevantní důvody.
S poukazem na výše uvedené stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu o nezákonnosti
zrušeného rozhodnutí.
Pro své názory stěžovatel shledává oporu i v širších souvislostech zmiňovaných
v rozhodnutí ESLP, o stížnostech podaných žalobcem a společností O., a. s., jehož znění ve
francouzském jazyce s neoficiálním překladem stěžovatel ke kasační stížnosti přikládá.
Stěžovatel svým podáním současně sleduje ujednocení rozhodovací praxe krajských
soudů, které v typově shodných případech rozhodovaly rozdílně.
S ohledem na shora uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek krajského soudu zrušit
a věc vrátit k dalšímu řízení.
Součástí kasační stížnosti je i návrh stěžovatele s ohledem na větší počet rozsudků
krajského soudu v souladu s ustanovením §39 odst. 1 s. ř. s. na spojení věcí stěžovatele
a žalobce ke společnému projednání.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 25. 3. 2005. Ve vyjádření žalobce uvedl,
že se ztotožňuje s názorem vysloveným v napadeném rozsudku. Dále uvedl, že se stěžovatel
v čl. II a III. kasační stížnosti zabývá právními novotami, jejichž pramenem je usnesení
Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, a které měl vzít krajský soud v úvahu při svém
rozhodování.
Žalobce odkazuje na čl. 98 odst. 2 Ústavy, dle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Obecnou závaznost u těch rozhodnutí
ÚS týkajících se platnosti právních předpisů žalobce považuje za správnou a logickou.
Naproti tomu u ostatních vykonatelných rozhodnutí ÚS, které se týkají jen konkrétních
právních poměrů a určitých osob, nemůže obecná závaznost znamenat nic jiného,
než povinnost uznávat jejich závaznost právě jen pro ony konkrétní poměry. Ústavní soud
přezkoumával v předmětném usnesení napadené rozhodnutí soudu pouze z hlediska ústavně
zaručených práv a svobod, nikoli z hlediska jeho věcné správnosti.
Žalobce považuje rovněž za nutné zmínit se o problematice závaznosti nálezů
a usnesení Ústavního soudu. V této věci žalobce zastává stanovisko, které prezentují autoři V.
M. a V. S., tj. že vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu se rozumí jen výrok jeho
nálezu, nikoli však usnesení (jako pouhé procesní rozhodnutí), to plyne i z toho, že pouze
nálezy jsou vykonatelné.
Právní názory Ústavního soudu, vyjádřené v odůvodněních jeho nálezů, jsou poté
závazné jen pro tento soud. Pro jiné orgány veřejné moci, jakož i pro fyzické a právnické
osoby nejsou názory Ústavního soudu závazné právně, nýbrž jen silou své myšlenkové
a názorové přesvědčivosti.
K výkladu pojmu globální záruka žalobce cituje ustanovení §256 a §257 odst. 1
celního zákona, ve kterých byl dle žalobce tento institut velmi stručně vymezen. Veškerá další
úprava práv a povinností ručitele byla zakotvena v textu záruční listiny. Žalobce byl nucen
se závazné formě formuláře záruční listiny podrobit, přičemž text a z něho vyplývající obsah
práv a povinností chápal tak, že ručitel přebírá ručení do výše 37 000 000 Kč. Pokud záruční
listina vystavená žalobcem výslovně stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 000 000 Kč,
aniž by bylo výslovně uvedeno, že ručení se obnovuje v případě dalšího celního dluhu, pak je
nutno trvat na výkladu, že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše,
do které se ručitel zavázal za dlužníka plnit a zároveň výše, která nemůže být překročena.
V této souvislosti žalobce zmiňuje a srovnává texty záručních listin dle vyhlášky
č. 92/1993 Sb. a vyhlášky č. 135/1998 Sb. Dle žalobce byla účelem nové novely změna
výkladu textu ve vzoru záruční listiny s cílem upřesnit dříve platnou formulaci,
aby nedocházelo k mylnému výkladu. Žalobce je toho názoru, že při výkladu pojmu globální
celní záruky je třeba vycházet pouze ze znění záruční listiny vystavené žalobcem dle vzoru
ve vyhlášce č. 92/1993 Sb. a jakékoliv pozdější změny tohoto právního předpisu nemají
na obsah záruční listiny a na výklad jejího textu žádný vliv. Pokud záruční listina výslovně
stanoví, že žalobce přebírá ručení do výše 37 000 000 Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno,
že se ručení obnovuje v případě vzniku dalšího celního dluhu, pak je nutno trvat na výkladu,
že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které je ručitel
za dlužníka povinen plnit. V případě, že by měla záruční listina poskytovat zajištění každého
jednotlivého celního dluhu jednoho deklaranta, potom by její text musel odpovídat textu
obsaženému v Příloze č. 35 k vyhlášce MF č. 135/1998 Sb., v němž se stanoví, že ručitel
se zavazuje splnit do zaručené částky „každý jednotlivý celní dluh“. Tato vyhláška však
nabyla účinnosti až dne 1. 7. 1998.
Od doby publikace výše zmiňované novely se změnil dle žalobce rozsah ručení
a poskytování celních záruk se stalo nepřijatelným, neboť banky nemohly převzít
neomezenou záruku. Jako reakci na vyhlášku zakázala ČNB úředním sdělením č. 6/99
peněžním ústavům celní záruky poskytovat. Navíc dle ustanovení §12 odst. 2 zákona
č. 21/1992 Sb., o bankách, by byla taková celní záruka poskytnutá žalobcem neplatná, neboť
by žalobce zavazovala k plnění zjevně neodpovídajícímu poskytnuté protihodnotě.
Žalobce považuje svou interpretaci pojmu globální záruka za logickou a k tomuto
uvádí, že mělo-li by být ručení neomezené, pak by naprosto ztratilo svůj smysl ustanovení
§257 odst. 1 poslední věta celního zákona, které celním orgánům ukládá povinnost určit
takovou výši globálního zajištění, aby byl dluh vždy zajištěn.
Stejný názor jako žalobce a Krajský soud v Brně sdílí taktéž Městský soud v Praze
(10 Ca 46/2004 - 33 ze dne 12. 1. 2005, 10 Ca 45/2004 - 32 ze dne 12. 1. 2005,
6 Ca 53/2004 - 30 ze dne 25. 11. 2004, 6 Ca 54/2004 - 30 ze dne 25. 11. 2004. Žalobce dále
cituje z odůvodnění výše uvedených rozsudků.
Dále žalobce uvádí, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR, ale i Evropského
soudu pro lidská práva jednoznačně vyplývá, že právní předpis, na jehož základě je činěn
zásah do práv zaručených Listinou základních práv a svobod, popř. Evropskou úmluvou
o lidských právech, musí být zcela určitý a jednoznačný a musí umožňovat osobě, které
se týká, předvídat důsledky, které z takového zákona vyplývají, aby mohla upravit své
chování v souladu s předvídatelnými důsledky určitého aktu (např. rozsudky ESLP ve věcech
Kruslin a Huvig z roku 1990, A176-A a A176-B nebo rozsudek ve věci Sunday Times z roku
1978, A-30, popř. plenární nález Ústavního soudu ČR uveřejněný pod č. 25/1994 Sbírky
nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek I., str. 197).
Žalobce odkazuje na čl. 2 odst. 2 a dále na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Zmiňuje plenární nález ÚS uveřejněný pod č. 16/1994 Sbírky
nálezů a usnesení ústavního soudu, který zdůraznil, že příkazy obecně závazných právních
předpisů musí být zřetelně a přesně definovány, protože v právním a ústavním státě není
důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat soudy, ale také jak si tyto
zákony bude vykládat občanská veřejnost, když právní nejistota občanů znamená ztrátu
věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.
Ústavní soud rovněž opakovaně ve své rozhodovací praxi jednoznačně konstatoval
(plenární nálezy č. 21/1996, č. 98/1996, č. 50/1997, č. 141/1998), že v situaci, kdy z textu
veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení nevyplývají jednoznačné povinnosti
účastníka vůči orgánu státní správy a kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě
různé interpretace, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch účastníka
za použití nepřiměřeného, extenzivního a účelového výkladu, který zasahuje do některého
ústavně garantovaného základního práva a je povinností všech státních orgánů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V praxi to znamená, že pokud
nejednoznačnost určitého právního předpisu implikuje různé interpretace, nelze přijmout tu,
jež je k tíži dotčeného subjektu.
Orgány veřejné moci uložily žalobci povinnost, kterou zákon výslovně neukládá, která
ze zákona jednoznačně nevyplývá a která není uložena ani jiným právním předpisem
vydaným na základě zákona, čímž porušily zásadu stanovenou v článku 2 odst. 3, v článku 4
odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tak byl nucen činit něco,
co zákon neukládá, ale pouze a jenom rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se opírá
o extenzivní výklad právního předpisu.
Vymáhání plnění na základě záruky dle §256 celního zákona je zásahem orgánu
veřejné moci do majetkové sféry právnické soby ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a žalobce
má za to, že byl napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci zbaven majetku v rozporu
s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon.
Na závěr svého vyjádření žalobce uvádí, že v době přejímání globální záruky žádné
ustanovení celního zákona ani prováděcí předpis nestanovil, že se stanovená výše celní záruky
vztahuje vždy k jednotlivému celnímu dluhu. Stěžovatel tak uplatňuje účelový výklad právní
normy a nikoli legální aplikaci podle obecných právních zásad. Svůj výklad tak povýšilo
nad právní normu.
Přijetí opačného názoru by znamenalo, že by ručitel nevěděl, za jaké celní dluhy
a v jaké výši ručí. Uvedení přesné částky v záruční listině by ztratilo svůj význam.
Interpretačně sporné ustanovení celního zákona tak nemůže být vykládáno k tíži
subjektu dotčeného takovým rozhodnutím. S ohledem na výše uvedené žádá žalobce,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že žalobce vyhotovil dne 8. 3. 1996
dle ustanovení §256 celního zákona a dle vzoru uvedeného v příloze č. 25 prováděcího
předpisu č. 92/1993Sb, záruční listinu pro „jiné operace než režim tranzitu (systém globální
záruky)“ ve prospěch Generálního ředitelství cel v Praze. Touto se žalobce zavázal uhradit
případný celní dluh pro deklaranta CH., a. s., až do částky uvedené v záruční listině. Dne
11. 3. 1996 byla záruční listina přijata Generálním ředitelstvím cel. Dne 27. 3. 1998 byl text
záruční listiny změně tak, že záruka se poskytuje vůči celním úřadům v České republice až po
nejvyšší částku 37 000 000 Kč. Na základě výše uvedené záruky bylo žalobci Celním úřadem
Brno II. rozhodnutím č. j. 292-0162/98/F/4 ze dne 4. 10. 1998 uloženo zaplatit 7406 Kč
z titulu ručení. Dne 19. 10. 1998 podal žalobce odvolání s odůvodněním, že na základě
vystavené celní záruky již celním orgánům uhradil částku 37 000 000 Kč a že výše celního
dluhu již byla vyčerpána a ručitelský závazek tímto zanikl. O odvolání rozhodl celní úřad
Brno II. (rozhodnutí č. j. TR 1429/98/1/A-3) tak, že odvolání v plném rozsahu dne 19. 1. 1999
vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Dne 7. 10. 1999 nařídilo Celní ředitelství v Brně
v souladu s ustanovením §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zrušující
rozhodnutí přezkoumat. Výsledkem přezkumu bylo dne 3. 11. 1999 zrušení rozhodnutí č. j.
TR 1429/98/1/A-3. Celní úřad Brno II. postoupil odvolání žalobce k vyřízení žalovanému,
který dne 13. 3. 2000 odvolání rozhodnutím č. j. 516-0101-01-2000 zamítl. Žalobce výše
uvedenému rozhodnutí napadl žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který dne 25. 9. 2002
rozsudkem č. j. 30 Ca 262/2000 - 42 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení. Důvodem zrušujícího rozhodnutí soudu byla zejména skutečnost, že z rozhodnutí
žalovaného č. j. 516-0101-01-2000 nebylo zřejmé čeho se vlastně týká, neboť prvoinstanční
rozhodnutí založilo daňovému dlužníku povinnost uhradit celní dluh a citované rozhodnutí o
odvolání žalovaného svým výrokem potvrdilo důvodnost předpisu penále z prodlení. Toto
rozhodnutí s poukazem na formulaci výroku a obsah odůvodnění označil soud za
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný řídíc se právním názorem soudu o
odvolání opětovně rozhodl dne 25. 11. 2002, kdy odvolání rozhodnutím č. j. 8037-03/2001-
01-0101 zamítl. Žalobce i proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou ke Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud podanou žalobu přezkoumal a došel k závěru, že je důvodná a proto rozhodnutí
žalovaného kasační stížností napadeným rozsudkem dne 30. 11. 2004 zrušil pro nezákonnost
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího rozsudku konstatoval, že
výklad pojmu globální záruka, tak jak jej vyložil žalovaný je v rozporu s požadavky
kladenými zákonem na jakýkoli právní úkon. Dále uvedl, že ze záruční listiny nepochybně
vyplývá, že ručení za celní dluh deklaranta je limitováno do výše 37 000 000 Kč. Podle
názoru soudu je projev vůle svědčící o úmyslu účastníků závazku ručit za celní dluh dlužníka
souhrnně po dobu trvání zajištění pouze do sjednané částky, z formulace prohlášení o záruce
objektivně seznatelný, ať už se bude jednat o celní dluh vzniklý z jednoho nebo více dovozů.
Proti rozsudku podal stěžovatel však kasační stížnost.
Kasační stížnost se stěžovatel opírá o důvod, uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Podle citovaného ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky – výkladu
pojmu globální záruka dle ustanovení §256 celního zákona, když krajský soud po odmítnutí
možnosti uplatnění právní věty Pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000) na přezkoumávanou
věc učinil vlastní výklad projevu vůle žalobce ručit za celní dluh dlužníka souhrnně do částky
37 000 000 Kč.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudu o nedůvodnosti požadavku stěžovatele
na plnění od žalobce nad zaručenou výši. Dle názoru stěžovatele ani text bodu 1. záruční
listiny (příloha 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb. odpovídající textu záruční listiny
č. H61N04116), nezavdává žalobci důvod pro tvrzení o sčítání částek celních dluhů, případně
sčítání jednotlivých zajištění celního dluhu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Při závěru o důvodnosti
námitek obsažených v kasační stížnosti vyšel přitom z výkladu jednotlivých ustanovení
celního zákona upravující institut ručení v celním řízení, jakož i z právního názoru Ústavního
soudu, obsaženého v usnesení pléna sp. zn. Pl. ÚS 54/2000.
Právní rámec výchozích úvah Nejvyššího správního soudu v posuzované věci tvoří
níže uvedená ustanovení celního zákona ve znění platném v rozhodném období.
Dle ustanovení §2 písm. i) se pro účely celního zákona rozumí celním dluhem
povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní
clo (celní dluh při vývozu).
Dle ustanovení §238 odst. 1 celního zákona celní dluh při dovozu vzniká
a) propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu, b) propuštěním zboží
podléhajícího dovoznímu clu do režimu dočasného použití s částečným osvobozením
od dovozního cla.
Dle odstavce druhého celní dluh vznikne v okamžiku přijetí celního prohlášení.
Dle ustanovení §254 odst. 1 celního zákona mohou-li celní orgány v souladu
s celními předpisy vyžadovat zajištění celního dluhu, musí být toto zajištění poskytnuto
dlužníkem nebo tím, kdo by se mohl dlužníkem stát.
Dle ustanovení §256 celního zákona v rozhodné době na žádost celní orgány povolí
a) globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné
nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem, b) paušální zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných několika
dlužníky, c) individuální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné
operace prováděné jedním dlužníkem.
Dle ustanovení §257 odst. 1 citovaného zákona stanoví-li celní předpisy povinné
zajištění celního dluhu, určí celní orgány toto zajištění ve výši, kterou je
a) přesná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů, jestliže je možno tuto výši
bezpečně určit v době, kdy je zajištění celního dluhu požadováno,
b) celními orgány odhadnutá nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo
dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout, v ostatních případech.
Je-li celní dluh, který v průběhu doby mění svou výši, globálně zajištěn, určí se taková
výše zajištění, která umožňuje, aby celní dluh byl vždy zajištěn.
Dle ustanovení §260 odst. 1) celního zákona se ručitel se v záruční listině písemným
prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Dle odstavce druhého může být ručitelem pouze osoba, které to na žádost dlužníka povolil
příslušný celní orgán.
Vzor záruční listiny z přílohy č. 92/1993 platný do 1. července 1998:
„Níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku až do maximální
výše … Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až do výše
stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem“.
V daném případě se žalobce záruční listinou pro „jiné operace než režim tranzitu
(systém globální záruky)“ vyhotovenou dle ustanovení §256 celního zákona a dle vzoru
uvedeného v příloze č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb. zavázal uhradit případný celní
dluh pro deklaranta CH., a. s., a to až do částky 37 000 000 Kč uvedené v záruční listině. Na
základě výše uvedené záruky bylo žalobci Celním úřadem Brno II. rozhodnutím č. j. 292-
0162/98/F/4 ze dne 4. 10. 1998 uloženo zaplatit 7406 Kč z titulu ručení. Žalobce proti tomuto
rozhodnutí odvolání s odůvodněním, že na základě vystavené celní záruky již celním orgánům
uhradil částku 37 000 000 Kč a že výše celního dluhu již byla vyčerpána a ručitelský závazek
tímto zanikl.
Stěžovatel v rozhodnutí o odvolání nesouhlasil s výkladem žalobce a ustanovení §256
celního zákona pak stěžovatel vyložil tak, že globální záruka se vztahuje na každý celní dluh,
pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem akceptován. Krajský soud se s výkladem
stěžovatele v kasační stížností napadeném rozsudku neztotožnil, když došel k závěru,
že výklad pojmu globální záruka, tak jak je prezentován v rozhodnutí stěžovatele vzhledem
k tomu, že v záruční listině nebyl stanoven počet dovozů, a ručitel by tak ručil za clo do výše
neurčité a neodhadnutelné, je v rozporu s požadavky kladenými zákonem na jakýkoliv právní
úkon. Dále krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že přijmout argumentaci
stěžovatele by tak znamenalo, že ujednání v záruční listině je neurčité ohledně výše ručení,
neboť jestliže je tatáž záruční listina, byť je v ní uvedena maximální výše ručení, použitelné
pro neurčené množství dovozů, pak v ní uvedená výše ručení je pouze iluzorní. Proto
by se jednalo v případě záruční listiny č. H61N04116 o právní úkon ve smyslu ustanovení
§37 občanského zákoníku absolutně neplatný. To by v konečném důsledku znamenalo,
že by dosavadní uhrazení celního dluhu ručitelem za dlužníka bylo plnění bez právního
důvodu. Podle krajského soudu z prohlášení žalobce nepochybně vyplývá, že ručení za celní
dluh deklaranta je limitováno do výše 37 mil. Kč. To znamená, že zajištění celního dluhu
na základě prohlášení v záruční listině se váže jen k částce 37 mil. Kč a zaplatí-li žalobce jako
ručitel za dlužníka celní dluh, resp. celní dluhy v celkové výši 37 mil. Kč, nemá již povinnost
platit za téhož dlužníka další celní dluhy, neboť se k takové povinnosti výslovně nezavázal.
Taková povinnost pro něj neplyne ani z žádného ustanovení celního zákona. Krajský soud
došel k závěru, že stěžovatel nesprávně posoudil rozsah ručení, a proto rozhodnutí stěžovatele
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se však s uvedeným výkladem krajského soudu dovozujícího
rozsah ručení a případnou absolutní neplatnost právního úkonu, jímž se žalobce zavázal
globálně ručit za celní dluhy dlužníka, neztotožnil.
Rozsah ručení v případě sjednané globální záruky, tak jak jej krajský soud vyložil
v odůvodnění svého rozsudku, nemá oporu v zákoně.
V době podpisu záruční listiny žalobcem, tedy ve znění před novelou přijatou zák.
č. 113/1997 Sb. ČR upravoval celní zákon globální zajištění v ustanovení §256 tak,
že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu, který vznikl
nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Stejná formulace je obsažena ve znění
§256 písm. a) po novele účinné od 1. 7. 1997 pouze s tou změnou, že v závěru ustanovení
je doplněno „prováděných jedním dlužníkem“. Výše zajištění celního dluhu je upravena §257
celního zákona, přičemž o přijetí záruky rozhodují celní orgány.
Ze zákonného textu i gramatického výkladu tohoto ustanovení nutno dovodit,
že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou
po dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak vyplývá ze samotného pojmu globální záruky,
který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy
určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů, pak by
globálního zajištění nebylo třeba a postačovalo by zajištění individuální /zajištění celního
dluhu podle §256 písm. c) celního zákona/. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném
případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil žalobce a následně i krajský
soud, nýbrž ve vztahu k neomezenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu
má význam celní dluh a jeho vznik. Celní zákon definuje celní dluh jako povinnost osoby
zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo (celní dluh
při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem předpokládanými způsoby a výše dluhu
nemusí být v době zahájení celního řízení známa. Celní řízení se podle §100 odst. 2 celního
zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní prohlášení na propuštění zboží
do navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak vyplývá, že celní dluh při dovozu vzniká vždy
při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetím celního prohlášení. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Stejně tak
ze zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravující ručení
v celním řízení, je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení
poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití
jednotného čísla (singulár) ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu
záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 platného
do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku
až do maximální výše … Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky
až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje
„společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční
listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci),
tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině,
resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině. Pak ovšem mohlo dojít
k tomu, že vzniklé dluhy ve svém součtu mohly dosáhnout částky, která převyšuje limit
stanovený záruční listinou pro jednotlivý dluh.
Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika operací“ nutno rozumět tak,
že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná pak o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Pro výklad pojmu globální zajištění celního dluhu je dále podstatné, že jde o kogentní
právní úpravu, a též zánik záruky je regulován zákonem.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška
č. 92/1993 Sb. ČR, která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena
vyhláškou č. 135/1998 Sb. ČR, která byla s účinností od 1. 7. 1999 též novelizována.
Vyhlášky jakožto normy podzákonné, byly vydány k provedení celního zákona, přičemž
zákonná úprava globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř
nedotčena. Změna učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb. pouze
upřesňovala formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad.
Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška č.135/1998 Sb. upravila
odlišný způsob zajištění, resp. rozšířila rozsah poskytovaného ručení.
Ujednání v předmětné záruční listině s ohledem na shora uvedené neshledal Nejvyšší
správní soud neurčitým. Právní úkon, jímž se žalobce zaručil za deklaranta uhradit případný
celní dluh, splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a není stižen neplatností. Text
záruční listiny nevzbuzuje pochybnosti o rozsahu ručení. Výklad, jež učinil žalobce
a následně krajský soud je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu.
Krajský soud proto pochybil, pokud z textu záruční listiny dovodil projev vůle
účastníků ručit za celní dluh dlužníka souhrnně po dobu trvání zajištění pouze do sjednané
částky. Takový závěr nemá oporu v celním zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční
listiny.
Nejvyšší správní soud shodně s odůvodněním rozhodnutí stěžovatele je v této
souvislosti nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona neupravuje sčítání
celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet
celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Z úpravy ručení formou
globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených
a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění
jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Ke stejnému výkladu došel taktéž Ústavní soud ve svém rozhodnutí – usnesení
Pl. ÚS 54/2000 ze dne 23. 1. 2001, kde konstatoval, že výklad zákona, které poskytují celní
orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu
má oporu v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, ale i ve slovním
textu zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže
nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože
se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo
vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán
stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše
přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel
neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět
jako event. části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samostatná záruky
na nový jednotlivý dovoz.
Krajský soud shledal odkaz stěžovatele ve vyjádření k žalobě na výše uvedené
usnesení pléna za nesprávný, neboť jak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, usnesení
nedopadá na předmětný případ.
Nejvyšší správní soud názor krajského soudu nesdílí, a má naopak za to, že závěry
Ústavního soudu jsou v daném případě plně aplikovatelné. Předmětným usnesením plénum
Ústavního soudu podalo výklad pojmu globální záruka tak, aby byly odstraněny rozpory
v judikatuře. Předmětné interpretační usnesení je třeba odlišit od usnesení o odmítnutí
ústavních stížností z důvodů čistě formálních – procesních (dle ustanovení §43 odst. 1 zákona
o ústavním soudu). Již z gramatického znění výrazu „zjevná neopodstatněnost“ vyplývá,
že tento důvod odmítnutí znamená odmítnutí z obsahových příčin, k jehož závěru lze dojít
až po prostudování celého spisového materiálu. Ústavní soud v daném případě přezkoumal
podstatu jemu předložených stížností s cílem zachovat jednotnost judikatury a zkoumal
ústavnost výkladu podaného nižšími soudy.
K závaznosti právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem je nutno uvést, že celý
vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního souladu (konzistence) a hierarchického
uspořádání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující hledisko při výkladu
jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé
vrstvy vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska materiálního i formálního. Článek 95 Ústavy
představuje mimo jiné potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu a též prostředek
komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými na straně druhé.
Především z něj lze dovodit, že obecné soudy jsou při svém rozhodování vázány nejen
zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu
vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana
ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě v tomto
smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak,
aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného
znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních
textech expressis verbis nevyjádřených. Pokud takový výklad možný není, je namístě
protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit.
V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje
ústavně konformní výklad, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť
se jedná o procesně samostatná řízení. Krajský soud se proto dopustil logické chyby,
když neaplikoval na projednávanou věc právní názor Ústavního soudu, jelikož tato vázanost
výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být soud při aplikaci jednoduchého práva
určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti
účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování,
což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity.
Nejvyšší správní soud proto došel k závěru, že jakkoliv se Česká republika nenachází
v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního
soudu respektovat. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy, tato judikatura by byla vnitřně
nekonzistentní anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů,
což by soud přesvědčivě odůvodnil.
Výklad učiněný Ústavním soudem shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská
práva (dále jen „Soudní dvůr “), když stížnost žalobce č. 55728/00 prohlásil za nepřijatelnou
pro zjevnou neopodstatněnost. V předmětné stížnosti žalobce mimo jiné namítal rozpory
ve výkladu výrazu globální celní záruka různými státními orgány, který způsobují porušení
zásady právní jistoty. Soudní dvůr v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se národní
soudy věnovaly výkladu práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně
vyslovily ve svých rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním
státě a přitom podle závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily
rámec své hodnotící pravomoci vymezené ústavním řádem. Pokud se jedná o rozporné názory
uváděné žalobcem, Soudní dvůr poznamenal, že tyto tvoří důsledek obsažený v každém
soudním systému. Navíc nelze říci, že by stát neplnil svou povinnost reagovat s největší
koherencí, aby zaručil právní jistotu, jelikož tato otázka byla zkoumána plénem Ústavního
soudu s úmyslem odstranit rozpory v judikatuře. Od doby přijetí rozhodnutí pléna se všechny
soudy k názoru pléna připojily.
Podle Soudního dvoru on sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních soudů, které
z možných výkladů celního zákona určitou interpretaci zvolily, s tím, že taková interpretace
byla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality. Soudní dvůr
uvedl, že systém globální záruky sleduje legitimní cíl, totiž výběr cel a potírání podvodů,
a právě v oblasti rozpočtové politiky požívají státy určité míry volnosti při hodnocení toho,
co je pro společnost jako celek potřebné. Státům je třeba ponechat široký prostor pro co
nejefektivnější zajištění výběru rozpočtových příjmů.
Nejvyšší správní soud tak došel k závěru, že byl naplněn kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když Krajský soud v Brně nesprávně právně posoudil
rozsah ručení v případě globálního zajištění celního dluhu.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně dle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Při výkladu pojmu globální záruka je nutno vyjít zejména ze závěrů, které vyslovil Ústavní
soud v usnesení pléna Pl. ÚS 54/2000, kde podal výklad tohoto pojmu s cílem sjednotit
judikaturu v dané problematice.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu