ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.39.2013:24
sp. zn. 5 Afs 39/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Sun Ship 05, s. r. o., se sídlem Velehradská 593, Staré Město, zastoupený Mgr. Filipem
Lederem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 2013, č. j. 10 Af 592/2012 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce je provozovatelem fotovoltaické elektrárny v obci Hulín o celkovém
instalovaném výkonu 0,989 MW. Vyrobenou elektřinu dodává distribuční společnosti
E.ON Distribuce, a. s. za cenu stanovenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního
úřadu. Výkupní cena za elektřinu vyrobenou v období měsíce února 2012 podle žalobce činila
838 218,73 Kč. Distributor ovšem žalobci vyplatil jen část z této částky, sníženou o srážku
odvodu za elektřinu ze slunečního záření dle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“).
Žalobce podal u Finančního úřadu v Českých Budějovicích stížnost na postup
distributora, jakožto plátce daně, podle §237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Správce daně však stížnost rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012, č. j. 369241/12/077910302673,
zamítl. Žalobce následně napadl rozhodnutí správce daně odvoláním, které Finanční ředitelství
v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 18. 9. 2012, č. j. 6965/12-1200, zamítlo a potvrdilo
rozhodnutí správce daně.
Žalobce poté podal žalobu proti odvolacímu rozhodnutí u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji však rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 10 Af 592/2012 - 27, zamítl. Krajský
soud totiž dospěl k závěru, že distributor provedl srážku v souladu se zákonem o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů a v souladu se zákonem postupovaly i finanční orgány. Krajský
soud přitom poukázal na to, že ústavností právní úpravy zavádějící odvod z elektřiny
ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
zveřejněném pod č. 220/2012 Sb., a shledal, že je souladná s ústavním pořádkem. K žalobcovu
tvrzení, že právě jeho případ je hodný zvláštního zřetele, krajský soud uvedl, že podle §75 odst. 1
s. ř. s. se při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím byl přezkoumáván
postup plátce daně, a nikoliv žalobcova hospodářská situace. Žalobce teprve v podání ze dne
3. 1. 2013 doplnil, že provedení srážky odvodu má v jeho případě tzv. rdousící efekt a navrhl
provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomie. Tuto novou argumentaci uplatnil
žalobce až po uplynutí lhůty k podání žaloby a krajský soud se jí tak podle §71 odst. 2 s. ř. s.
nemohl zabývat. Provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož vypracování žalobce požadoval,
nebylo potřebné, krajský soud se totiž nezabýval ani nemohl zabývat dopadem odvodu
na žalobcovu hospodářskou situaci.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel předně namítá, že krajský soud při posouzení věci nevzal do úvahy konkrétní
okolnosti daného případu, včetně formy financování výstavby a provozu fotovoltaické elektrárny.
Výstavba a počáteční provoz fotovoltaické elektrárny byly financovány zásadně z cizích zdrojů,
jednak z bankovního úvěru, jednak z půjčky. Po zavedení odvodu není stěžovatel schopen splácet
v celé výši půjčku ani jistinu bankovního úvěru. Zavedení odvodu tak má krátkodobý rdousící
efekt a dlouhodobě vede ke ztrátové situaci, jež je zásadně likvidační. K prokázání tohoto tvrzení
stěžovatel navrhl provedení důkazu účetními výkazy za rok 2011. Řešení rdousícího efektu
prostřednictvím institutu posečkání daně není konstruktivní, vede toliko k oddálení zátěže,
nikoliv k úlevě jako takové. Navíc stěžovatel tvrdí, že v jeho případě bylo zamezeno garantované
návratnosti investice do výstavby fotovoltaické elektrárny.
Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nedostatečně a nesprávně vypořádal s návrhem
na provedení důkazu posudkem soudního znalce ohledně existence tzv. rdousícího efektu. Soud
návrh neprovedl s odkazem na §75 odst. 1 s. ř. s. a s odůvodněním, že v době vydání rozhodnutí
nemohl existovat rdousící efekt, jelikož uvedený nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán až po podání žaloby. Existence rdousícího efektu ovšem není dle
stěžovatele odvislá od vydání nálezu Ústavního soudu. Jde o objektivní stav, který zde existoval
a který vznikl v důsledku zavedení daného odvodu z vyrobené elektrické energie. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na to, že pojem „rdousící efekt“ není žádné novum, ale je obecně
znám i z jiných rozhodnutí Ústavního soudu. Znaleckým posudkem bylo možné podchytit
skutkový i právní stav k okamžiku vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Neprovedení
navrhovaného důkazu proto představuje podle stěžovatele svévoli krajského soudu.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu stejně
jako předcházející rozhodnutí finančních orgánů.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu. Finanční orgány
postupovaly v daném případě v souladu se zákonem, jehož normativní vyjádření umožňuje
nepochybný a jednoznačný gramatický výklad. Ústavní soud ostatně dospěl k závěru, že právní
úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření není protiústavní a finanční orgány jsou platnou
právní úpravou vázány. Žalovaný tak navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o důvody podané kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud připomíná, že se
obdobnými námitkami již dříve zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 13. 3. 2013,
č. j. 7 Afs 9/2013 – 25, ze dne 16. 5. 2013, č. j. 7 Afs 29/2013 – 29, ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 1 Afs 16/2013 – 32, či ze dne 29. 5. 2013, č. j. 7 Afs 24/2013 - 33 (všechny uvedené
rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tak jako v nyní posuzovaném případě,
i v uvedených věcech se jednalo o přezkum rozhodnutí finančních orgánů ve věci odvodu
za elektřinu ze slunečního záření, který byl sražen subjektům náležejícím do stejné skupiny jako
stěžovatel, a to z výkupní ceny za vyrobenou elektřinu, přičemž Nejvyšší správní soud ve všech
případech obdobně formulované kasační stížnosti zamítl. Na argumentaci uvedenou v těchto
rozhodnutích pak Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Stěžovatel spatřuje tuto nepřezkoumatelnost v tom, že se krajský soud
nevypořádal s návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem, jímž mělo být prokázáno,
že v důsledku zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření se stěžovatel ocitl v takové
ekonomické situaci, že není s to dostát svým splatným závazkům a nastolená situace je pro něj
dlouhodobě likvidační.
Krajský soud k tomuto návrhu na dokazování v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
že stěžovatel uplatnil námitku týkající se rdousícího efektu, resp. likvidačního účinku odvodu
až v replice ze dne 3. 1. 2013. Tento nový žalobní bod uplatněný v replice byl však podán
až po uplynutí lhůty k podání žaloby, a proto k němu krajský soud podle §71 odst. 2 s. ř. s.
nemohl přihlédnout. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelův důkazní návrh vztahoval právě
k žalobnímu bodu, který krajský soud vyhodnotil jako opožděný, bylo jeho provedení
nadbytečné.
Je tak zřejmé, že návrhu na provedení dokazování krajský soud nevyhověl primárně
z toho důvodu, že se vztahoval právě k žalobnímu bodu, který krajský soud vyhodnotil jako
opožděný. Krajský soud se tedy s tímto návrhem na dokazování řádně vypořádal. Z odůvodnění
napadeného rozsudku jsou seznatelné důvody, pro které krajský soud dokazování neprovedl,
tak i okolnosti a úvahy, z nichž při posouzení tohoto návrhu vycházel. Napadený rozsudek proto
není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel v této souvislosti dále namítá, že krajský soud nesprávně odmítl provést
navržený důkaz s poukazem na §75 odst. 1 s. ř. s., byť by se navržený posudek soudního znalce
měl týkat hospodářské situace ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V této souvislosti
je však třeba v prvé řadě uvést, že v daném případě krajský soud odůvodnil neprovedení
dokazování primárně tím, že se vztahoval k pozdě uplatněnému žalobnímu důvodu. Tento závěr
přitom stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá.
Krajský soud skutečně při posouzení návrhu na dokazování poukázal i na §75 odst. 1
s. ř. s. (byť v jednom ze dvou odkazů na toto ustanovení ho formálně chybně označil jako §77
odst. 1 s. ř. s.), podle něhož soud při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud
tak ovšem učinil v souvislosti s tím, že se finanční orgány v daném případě nezabývaly možnými
dopady odvodu na hospodářskou situaci stěžovatele, neboť stěžovatel případný likvidační účinek
odvodu v průběhu daňového řízení nenamítal. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu je totiž přezkumným řízením postaveným na kasačním principu, v jehož rámci soud
ve správním soudnictví posuzuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Podle §77 s. ř. s.
může krajský soud provádět při jednání dokazování, což je projev plné soudní jurisdikce, která
vyjadřuje oprávnění správního soudu doplnit či přehodnotit skutkový stav věci zjištěný správními
orgány. Ustálená judikatura zdejšího soudu však zároveň zastává stanovisko, že daňový subjekt
je primárně povinen tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání
již v průběhu daňového řízení, nebrání-li mu v tom závažné důvody (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009 - 232, publikovaný
pod č. 2033/2010 Sb. NSS). Neučiní-li tak daňový subjekt a nevyjdou-li namítané skutečnosti
a důkazy najevo ani jiným způsobem, soudy ve správním soudnictví již nemají povinnost
nahrazovat činnost finančních orgánů a zabývat se skutkovými okolnostmi, které daňový subjekt
v průběhu daňového řízení neuvedl. Měl-li tedy stěžovatel v daném případě za to, že je pro něho
odvod likvidační, bylo na něm, aby tuto okolnost namítal a současně prokazoval již v daňovém
řízení. I tuto úvahu tedy krajský soud vyjádřil, byť velice stručně, při posouzení návrhu
na dokazování.
Nejvyšší správní soud tedy z uvedených důvodů shledal námitku týkající se tvrzené
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nedůvodnou.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud pochybil tím, že se nezabýval individuálními
okolnostmi tohoto případu, neboť nepřihlédl k tvrzenému likvidačnímu účinku provádění
odvodů za elektřinu ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů.
Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým
zamítl návrh na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a souvisejících
zákonů upravujících odvod za elektřinu ze slunečního záření, konstatoval, že „nelze vyloučit,
že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační („rdousící
efekt“) či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně“.
Je tedy bezpochyby třeba v každém individuálním případě dbát toho, aby aplikací dotčených
ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a souvisejících předpisů nedošlo
k popření ústavně zaručených práv provozovatele, zejména práva vlastnit majetek podle čl. 11
Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má jistě pravdu v tom, že zamítnutí návrhu
na zrušení zákona Ústavním soudem nezbavuje správní soudy povinnosti zkoumat, zda jeho
aplikace není v individuálním případě protiústavní. Je však třeba zdůraznit, že soudní řízení
správní je ovládáno dispoziční zásadou, přičemž zásada oficiality se uplatní jen omezeně.
Správní soud je oprávněn přezkoumat správnost právního posouzení věci správními orgány,
až na stanovené výjimky, výlučně k námitce žalobce, nikoliv z moci úřední (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Krajský soud přitom uvedl, že žalobní bod, dle něhož má aplikace odvodu z elektřiny
ze slunečního záření na stěžovatele rdousící efekt a dlouhodobě likvidační účinky, byl uplatněn
až po lhůtě k podání žaloby. Proto se jím krajský soud nemohl s ohledem na §71 odst. 2
ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s. zabývat. Tento závěr krajského soudu stěžovatel, jak již bylo
řečeno, v kasační stížnosti nenapadá. Naopak, sám v kasační stížnosti výslovně uvádí, že rdousící
efekt, resp. likvidační účinky odvodu nevyvstaly až v důsledku vydání nálezu Ústavního soudu,
ale existovaly již od samého počátku, tj. ještě před vyhlášením nálezu. Tím stěžovatel stvrzuje,
že mu nic nebránilo v tom, aby na rdousící efekt odvodu z elektřiny ze slunečního záření
s ohledem na jeho individuální podmínky poukázal již v řízení před správními orgány, nebo
alespoň aby takový žalobní bod uplatnil v řízení před soudem ve lhůtě pro podání žaloby.
Ostatně citovaný nález Ústavního soudu byl publikován ve Sbírce zákonů již dne 29. 6. 2012,
tedy nejen před uplynutím lhůty pro podání žaloby (19. 11. 2012), ale dokonce ještě před vydáním
rozhodnutí správce daně prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že se krajský soud argumentací stěžovatele pro její opožděnost
nezabýval, míjí se ta část kasační stížnosti, která poukazuje na to, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázku tvrzeného rdousícího efektu odvodu na majetkovou podstatu stěžovatele,
s důvody rozsudku krajského soudu. Stěžovatel mohl napadnout toliko závěr krajského soudu o tom,
že tento žalobní bod obsažený v replice je opožděný. Této přípustné obrany však stěžovatel nevyužil
a namísto toho zformuloval kasační námitku, jež nekoresponduje s rozhodovacími důvody
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud za daných okolností shledal předmětnou stížní námitku
nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelovou argumentací ohledně likvidačního účinku
odvodu, kterou stěžovatel opakuje v kasační stížnosti, nezabýval krajský soud, neboť ji shledal
opožděnou, nemohl se jí zabývat ani Nejvyšší správní soud. Za dané situace Nejvyšší správní
soud neprovedl dokazování účetními výkazy, které stěžovatel navrhl k prokázání likvidačního
účinku odvodu, neboť by to bylo vzhledem k již vysloveným závěrům nadbytečné.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu