ECLI:CZ:NSS:2014:5.AFS.53.2013:24
sp. zn. 5 Afs 53/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci
žalobce: Mgr. Ing. et Ing. Bc. R. O., MBA, zast. advokátem JUDr. Ing. Ondřejem
Lichnovským, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31 (původní žalovaný: Finanční ředitelství v Ostravě,
se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č. j. 22 Af 111/2011 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba podaná
proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 9. 5. 2011, č. j. 1106/11-1404-800231
a č. j. 1293/11-1401-800231, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce podaná proti dodatečným
platebním výměrům Finančního úřadu v Prostějově (dále ,,správce daně”) ze dne 21. 10. 2010,
č. j. 137035/10/325961703066 a č. j. 137025/10/325961703066. Dodatečnými platebními
výměry byla žalobci dodatečně vyměřena daň z nemovitostí za rok 2009 a 2010 dle zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o dani
z nemovitostí“).
Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že s účinností od 1. 1. 2013 byla dle ustanovení
§19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jednotlivá finanční
ředitelství zrušena, a jejich právním nástupcem se ve smyslu ustanovení §7 písm. a) zákona
č. 456/2011 Sb. ve spojení s ustanovením §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž je nadále v řízení
pokračováno (dále jen „žalovaný“).
I. Obsah kasační stížnosti
Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl nejprve blanketní, posléze doplněnou
kasační stížností, ve které uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, s výhradou směřující
k nesprávnému posouzení právní otázky již Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 27/2012 – 46. Právním názorem Nejvyššího správního soudu byl totiž
krajský soud vázán a odůvodnil tak svůj postup v napadeném rozsudku.
Stěžovatel předesílá, že je obeznámen s principem nepravé retroaktivity a obecným
přístupem k této otázce. Stěžovatel má však za to, že v celé věci je nutno zohlednit charakter
právních vztahů, které jsou nepravou retroaktivitou dotčeny. Výjimečné postavení je pak nutno
přisoudit těm právním vztahům, které jsou svým způsobem synallagmatickým ujednáním mezi
státem (zákonodárcem) na straně jedné, a subjekty na straně druhé. Zavázal-li se tak stát zákonem
k poskytnutí určitého protiplnění, je dle stěžovatele nutno k tomuto závazku přistupovat tak, jako
by se jednalo o synallagmatický právní úkon. Stěžovatel v této souvislosti uvádí jako příklad část
pátou správního řádu, pojednávající o veřejnoprávních smlouvách, která je co do principu
pacta sunt servanda shodná s právní úpravou soukromoprávních smluv.
Ve vztahu k výše uvedenému stěžovatel konstatuje, že stát přijal a vyhlásil zákon,
na základě kterého osvobodil při splnění určitých podmínek subjekty od povinnosti platit daň
státu. Je to tak stát, kdo nyní tyto podmínky, které uvážil jako jsoucí v jeho neprospěch a tudíž
dále nechtěné, jednostranně mění. Není přitom pochyb, že takovýto postup je v rozporu
s principem pacta sunt servanda. Stěžovatel je přitom toho názoru, že je-li synallagmatický právní
vztah upraven zákonem, pak pro něj uvedený princip musí platit o to silněji. Dle stěžovatele tam,
kde je zákonem zaveden de facto synallagmatický právní vztah (a svým způsobem veřejný příslib)
mezi státem na straně jedné a subjektem na straně druhé, nelze po splnění podmínek ze strany
subjektu připustit jednostranné porušení ze strany státu (povinného). To navíc za situace,
kdy uvedený právní vztah vznikl zcela na základě vůle státu samého, kdy to byl stát,
kdo si dnešním pohledem nechtěná pravidla sám nastavil. V takovéto situaci je nutno považovat
jednostrannou změnu za nepravou retroaktivitu porušující samotné základy práva a právního
státu. Z tohoto důvodu je tak zde nutno nepravou retroaktivitu odmítnout.
Stěžovatel kasační stížnost uzavírá s tím, že krajský soud nesprávně posoudil přípustnost
nepravé retroaktivity ve věci stěžovatele, v důsledku čehož pochybil, když rozhodnutí žalovaného
nezrušil, potažmo že nepostupoval v intencích čl. 95 odst. 2 Ústavy. Tím došlo v řízení
k vytýkané nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému pak stěžovatel navrhuje, aby rozsudek krajského soudu
ze dne 11. 4. 2013, č. j. 22 Af 111/2011 – 28 byl zrušen a věc vrácena žalovanému k novému
řízení.
II. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského
soudu. Odkázal na čl. 4 odst. 1 a 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod s tím, že správce
daně postupoval v projednávaném případě v souladu se zákonem o dani z nemovitostí
a zákonem č. 1/2009 Sb. Posledně citovaný zákon přitom umožnil poskytnout ještě jedno
osvobozené zdaňovací období (rok 2009). Uplatněním nároku na osvobození nevzniklo
poplatníkovi automaticky právo na patnáctileté osvobození od daně ze staveb. Žalovaný
dále konstatoval, že zákon č. 1/2009 Sb. prošel standardní legislativní procedurou, a odkázal
na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, ze které lze vyčíst smysl přijetí tohoto zákona – účinnější
využití finančních možností v rámci reformy veřejných financí a spravedlivější rozložení
daňové zátěže. Žalovaný v závěru vyjádření také odkázal na rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2012,
č. j. 1 Afs 27/2012, ze kterého krajský soud při svém rozhodování vycházel. Závěrem žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů
řízení.
III. Posouzení věci krajským soudem
Krajský soud vycházel při posouzení věci ze znění ust. §9 odst. 1 písm. g) zákona o dani
z nemovitostí ve znění účinném do 31. 12. 2008, kdy platilo, že od daně ze staveb jsou
osvobozeny nové stavby obytných domů ve vlastnictví fyzických osob nebo byty ve vlastnictví
fyzických osob v nových stavbách obytných domů, pokud tyto stavby nebo byty slouží
k trvalému bydlení vlastníků nebo osob blízkých, a to na dobu 15 let počínaje rokem následujícím
po roce, v němž 1) nové stavby začaly být způsobilé k užívání na základě oznámení stavebnímu
úřadu, 2) pro nové stavby byl vydán kolaudační souhlas nebo kolaudační rozhodnutí. Kromě
toho krajský soud poukázal na článek I bod 1. zákona č. 1/2009 Sb., který uvedené ustanovení
zákona o dani z nemovitosti s účinností od 1. 1. 2009 bez náhrady zrušil, přičemž článek II bod 1.
zákona č. 1/2009 Sb. zároveň stanovil, že pokud nárok na osvobození od daně ze staveb dle
zákona o dani z nemovitostí vznikl, osvobození se poskytne naposledy ve zdaňovacím období
2009.
Krajský soud stran zjištěného skutkového stavu dále konstatoval, že je zřejmé,
že kolaudační rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově týkající se novostavby rodinného domu
stěžovatele ze dne 6. 5. 2008 č. j. PVNU 52531/2008 61, nabylo právní moci dne 29. 5. 2008.
V roce 2009 proto stěžovateli poprvé vznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí.
Ve smyslu ustanovení čl. II bod 1 zákona č. 1/2009 Sb. mohl naposledy (a v jeho případě také
poprvé) uplatnit nárok na osvobození od daně z nemovitostí dle §9 odst. 1 písm. g) zákona
o dani z nemovitostí v roce 2009.
Krajský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že na základě kolaudačního
rozhodnutí mu vznikl nárok na osvobození od daně z nemovitostí na dobu patnácti let.
Z citované právní úpravy je nepochybné, že daň z nemovitosti se vyměřuje samostatně na každé
zdaňovací období a naplnění podmínek pro osvobození je pak posuzováno rovněž vždy
samostatně ve vztahu k předmětnému zdaňovacímu období. Z tohoto pohledu pak nelze chápat
lhůtu 15 let, v níž by mohl stěžovatel uplatňovat nárok na osvobození od daně z nemovitostí,
jako jednolitý a nedělitelný časový úsek, ale pouze jako maximální možnou dobu, po kterou lze
osvobození od daně poskytovat za splnění dalších zákonných podmínek, a to vždy na každé
zdaňovací období samostatně. Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 27/2012 - 46.
Krajský soud připustil, že stav vyvolaný změnou právní úpravy, tj. zákonem č. 1/2009 Sb.
s účinností od 1. 1. 2009 je skutečně nutno hodnotit jako retroaktivitu nepravou. Uvedený zákon
mění, resp. ruší právní následky založené dřívějšími právními předpisy do budoucna s tím,
že skutečnosti, které vedly k osvobození od daně z nemovitostí, již pro dobu budoucí takový
účinek nemají, pouze s výjimkou zdaňovacího období roku 2009. K nepravé retroaktivitě
se krajský soud vyjádřil nejprve obecně, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne
4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, usnesení ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99) s tím, že ačkoliv
je nepravá retroaktivita přípustná, nelze vyloučit případy, kdy zájem jednotlivce na aplikaci
předchozí právní úpravy v konkrétním případě převáží nad veřejným zájmem na její změně
s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany důvěry v právo. K tomu krajský soud uvedl nález
Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, jež pro oblast daní upřesnil podmínky
nepravé retroaktivity v tom smyslu, že v daňovém zákonodárství je s ohledem na jeho poslání
přípustná tehdy, je-li to potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle a není-li narušen princip
rovnosti adresátů práva.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále vycházel z rozsudku zdejšího
soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 27/2012 - 46, přičemž část tohoto rozhodnutí krajský
soud citoval, především stran legislativního řešení časového střetu a důvodů přijetí zákona
č. 1/2009 Sb. V posuzované věci neshledal krajský soud žádné skutkové ani právní důvody,
pro které by se od citované právní argumentace Nejvyššího správního soudu odchýlil. Ani
v posuzované věci nelze dle krajského soudu dospět k jinému závěru, než že osobní zájem
stěžovatele na zachování předchozí právní úpravy představovaný újmou v podobě povinnosti
platit daň z nemovitostí nemůže převážit důvody veřejného zájmu, které vedly ke změně právní
úpravy. Proto krajský soud nedospěl ani k závěru, že by nepravá retroaktivita, kterou zákon
č. 1/2009 Sb. přinesl, byla ústavně nepřípustná a nevyužil svého práva předložit věc Ústavnímu
soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak se domáhal stěžovatel.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci stěžovatel rozsudku krajského soudu vytýká především jeho
nezákonnost. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku přípustnosti
a ústavní konformity nepravé retroaktivity plynoucí ze zákona č. 1/2009 Sb.
Nejvyšší správní soud se otázkou interpretace zákona č. 1/2009 Sb. již zabýval
v citovaném rozsudku ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 27/2012 - 46. Zákonný text je v judikatuře
zdejšího soudu interpretován ve prospěch přípustnosti retroaktivity uvedeného zákona.
Ze spisového materiálu vyplývá, že kolaudační rozhodnutí na stavbu v případě stěžovatele
bylo vydáno v roce 2008, dle ust. §9 odst. 1 písm. g) zákona o dani z nemovitostí, ve znění
účinném do 31. 12. 2008, poprvé (v intencích právní úpravy do 31. 12. 2008) by mu vznikl nárok
na osvobození od daně z nemovitostí od 1. 1. 2009 Daň z nemovitosti se vyměřuje na zdaňovací
období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována (na rozdíl od úpravy např. u daní
z příjmů, které se vyměřují za uplynulé zdaňovací období). Pro posouzení vzniku daňové
povinnosti stěžovatele tedy byl rozhodný stav k 1. 1. 2009; S účinností od 1. 1. 2009 však
zákonem č. 1/2009 Sb. došlo ke zrušení osvobození od daně z nových staveb, a zároveň bylo
stanoveno, že ,,[p]okud vznikl nárok na osvobození od daně ze staveb podle §9 odst. 1 písm. g) zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
osvobození se poskytne naposledy ve zdaňovacím období 2009.” S ohledem na skutečnost, že nárok
na osvobození od daně z nemovitostí v uvedeném smyslu stěžovateli nevznikl ve znění účinném
do dne nabytí účinnosti zákona č. 1/2009 Sb., tj. do 31. 12. 2008, a po 1. 1. 2009 již tento nárok
nemohl vzniknout, de iure neexistoval, stěžovateli byla vyměřena daň ve smyslu §13b zákona
o dani z nemovitostí, tzn. podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována, a tedy bez
osvobození. Stěžovatel by mohl využít první a současně i poslední rok, v němž by mohl
osvobození využít, tj. rok 2009, pouze tehdy, vznikl-li by mu nárok na osvobození k 1. 1. 2008
(nemovitost by tedy musela být zkolaudována již v roce 2007) – viz §9 odst. 2 písm. g) zákona -
osvobození lze uplatnit rokem následujícím po roce, v němž byl vydán kolaudační souhlas;
tak tomu však nebylo.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud argumentaci stran uplatnění nároku
stěžovatele „poprvé, a také naposledy v roce 2009“, za ne zcela přiléhavou, neboť stěžovateli
po 1. 1. 2009 nárok na osvobození od daně z nemovitostí ani nevznikl, resp. pro absenci zákonné
normy, vzniknout nemohl.
Výjimku ze zrušení osvobození představovalo zdaňovací období roku 2009,
jež připouštělo poskytnutí daňového osvobození naposledy pro stavby, které splňovaly podmínku
čl. II bodu 1. zákona č. 1/2009 Sb., tzn., jednalo se o nové stavby, které začaly být způsobilé
k užívání na základě oznámení stavebnímu úřadu nebo pro něž byl vydán kolaudační souhlas
nebo kolaudační rozhodnutí do 31. 12. 2007, a u nichž vznikl nárok na osvobození rokem
následujícím, tedy od 1. 1. 2008. O takový případ se však u stěžovatele nejedná.
Nejvyšší správní soud tento stav shodně s krajským soudem hodnotí jako retroaktivitu
nepravou. Předmětná úprava zákona č. 1/2009 Sb. totiž nijak nezměnila podmínky vzniku
osvobození od daně ani jeho následky pro dobu před svou účinností – o pravou retroaktivitu
by se jednalo, jak uvádí i krajský soud, např. v případě, kdy by zákonodárce novelou osvobození
od daně zpětně zrušil a požadoval po stěžovateli zpětně zaplacení daně z nemovitostí za již
uplynulá zdaňovací období. Naopak zákon č. 1/2009 Sb. pouze pro budoucnost mění, resp. ruší
právní následky založené podle dřívějších předpisů. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku
ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 27/2012 - 46, konstatoval: „Daň z nemovitostí se vyměřuje na každé
zdaňovací období samostatně, a tudíž i naplnění podmínek pro osvobození od daně je třeba zvažovat vždy
autonomně ve vztahu k rozhodnému zdaňovacímu období. Zákon pouze umožňuje daňovým poplatníkům
v určitých případech nepodávat daňová přiznání, nicméně i v těchto situacích každoročně dochází k vyměřování
daně, a tedy i k posouzení naplnění podmínek pro osvobození od ní. Splnění podmínek pro osvobození od daně
v jednom zdaňovacím období proto automaticky neznamená, že toto osvobození bude poskytováno i v následujících
zdaňovacích obdobích. Nejvyšší správní soud k otázce přípustnosti nepravé retroaktivity zákona
č. 1/2009 Sb. konstatoval, že zatímco u pravé retroaktivity obecně platí zásada její nepřípustnosti,
ze které existují striktně omezené výjimky, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné
přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. ,,Ačkoliv je tedy nepravá retroaktivita zásadně
přípustná, nelze a priori vyloučit, že zájem jednotlivce na aplikaci předchozí právní úpravy v konkrétním případě
převáží nad veřejným zájmem na její změně s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany důvěry v právo (blíže viz
např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10). ”
Nejvyšší správní soud po zvážení okolností, které zákonodárce vedly k přijetí zákona
č. 1/2009 Sb., po posouzení procesu jeho přijetí a konstrukce přechodných ustanovení,
jakož i po zvážení dopadů do právní sféry stěžovatele dospěl k závěru, že se v daném případě
o nepřípustnou nepravou retroaktivitu nejedná. Zákonodárce je na straně jedné povinován zajistit
naplnění účelu právní regulace prostřednictvím flexibilního právního řádu, na straně druhé musí
respektovat právní jistotu subjektů práva a poskytovat ochranu jejich legitimnímu očekávání.
Zákonodárci tedy nic nebrání v tom, aby pozměnil způsob stanovení určité daně z nemovitostí,
za předpokladu, že uvedená úprava bude odpovídat ústavním kautelám. Podmínka respektování
legitimního očekávání je splněna, jestliže retroaktivní předpis nebyl vydán náhle a nečekaně
a jestliže byla zpětná účinnost právního předpisu řádně odůvodněna. Kasační soud vyšel
především z toho, že výnos z daně z nemovitostí je určen obcím, v nichž se nachází příslušné
nemovitosti, a je tak určen k využití pro potřeby a blaho jejich občanů. Osvobození od této daně
obsažené v §9 odst. 1 písm. g), ve znění účinném do 31. 12. 2008, reagovalo na neutěšenou
situaci v oblasti výstavby bytů a domů k bydlení, která zde nastala po přechodu k tržnímu
hospodářství (viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o dani z nemovitostí, tisk č. 659,
Česká národní rada 1990 – 1992, digitální depozitář, www.psp.cz). Stát a obce přestaly být
hlavními „tahouny“ výstavby a toto břemeno se z velké části přesunulo na soukromé subjekty.
Při hledání možností podpory výstavby bytů a domů k bydlení se tudíž jevilo jako vhodné
a legitimní ulehčit stavebníkům též tím, že nebudou po určitou dobu nuceni platit nově
zaváděnou daň z nemovitostí.
Zákonodárce přikročil ke změně této úpravy, resp. k jejímu zrušení, po šestnácti letech,
přičemž, důvody, které jej k tomu vedly (viz důvodová zpráva k zákonu č. 1/2009 Sb., tisk č. 558,
Poslanecká sněmovna 2006 – 2010, digitální depozitář, www.psp.cz), považuje Nejvyšší správní
soud za legitimní. Za podstatný důvod pro přijetí nové úpravy pak zdejší soud považuje vládou
uváděnou nerovnost mezi daňovými poplatníky: zatímco vlastníci starších bytů a domů daň platit
musí, vlastníci novostaveb jsou od ní osvobozeni, ač rovněž využívají služeb a infrastruktury
obcí, na něž je mimo jiné výnos z této daně určen.
Oproti těmto důvodům přijetí zákona č. 1/2009 Sb., resp. jeho přechodnému ustanovení,
staví stěžovatel v podstatě „pouze“ újmu spočívající v nové povinnosti platit daň z nemovitostí.
Takový zájem stěžovatele na zachování předchozí právní úpravy však nemůže převážit důvody
veřejného zájmu, které ke změně legislativy vedly – tj. společenské a legislativní změny a v jejich
důsledku se zvyšující nedůvodnou nerovnost mezi poplatníky daně z nemovitostí. Soud rovněž
neshledává nepřípustnou nebo nepřiměřenou konstrukci zvolenou zákonodárcem, tj. jednorázové
zrušení osvobození od daně do budoucna s jednoročním odkladem, a to zejména s ohledem
na výši daně z nemovitostí a na důvody, jež ke zrušení tohoto osvobození zákonodárce vedly.
Kromě toho výši daně vyměřenou stěžovateli (944 Kč za rok 2009, 1629 Kč za rok 2010) nelze
zjevně považovat za rdousivou či neúnosnou a stěžovatel ostatně ani nic takového netvrdí.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné poukázat např. na nález Ústavního soudu
ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, v němž se mimo jiné uvádí: „Stát má při zdaňování
poměrně širokou volnost, avšak i zde platí, že stát může rozhodnout, že jedné skupině poskytne
méně výhod než jiné, nesmí však postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí být patrno,
že tak činí ve veřejném zájmu.“
Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že zákonodárce změnu právní úpravy
dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž v jejím důsledku nedošlo k porušení principu rovnosti
adresátů práva ani k narušení jiných ústavně zaručených hodnot. Zájem stěžovatele
na osvobození od daně z nemovitostí nepřevážil společenské a legislativní změny, jež stály
za přijetím zákona č. 1/2009 Sb. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že protiústavnost
retroaktivity rozporovaného zákona č. 1/2009 Sb. neshledal ani Ústavní soud. Usnesením
ze dne 10. 1. 2013, č. j. III. ÚS 4242/12, potvrdil rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 8. 2012,
č. j. 1 Afs 27/2012 - 46: ,,Úprava (ne)osvobození od daně je tímto právním předpisem upravena do budoucna,
což je znak normativní změny, proti které zde nelze ničeho namítat, ať již z hledisek podústavních nebo
ústavních. Že taková změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese
stěžovateli efekt příznivý, neplatí již zcela očividně.” Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by nepravá
retroaktivita zákona č. 1/2009 Sb. byla ústavně nepřípustná, a proto ani krajský soud nepochybil,
když nevyužil své pravomoci předložit věc k posouzení Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2
Ústavy, jak požadoval stěžovatel.
Argumentaci stěžovatele, že v případě osvobození od daně z nemovitostí se jednalo
o synallagmatický vztah a nelze tak po splnění podmínek ze strany subjektu připustit
jednostranné porušení ze strany povinného, tedy státu, považuje Nejvyšší správní soud
za ne zcela případnou. Daň představuje platební povinnost, stanovenou zákonem k získání
příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro naplnění veřejného rozpočtu, aniž přitom
poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní plnění. Lze sice připustit, že mezi státem jako
věřitelem a poplatníkem jako dlužníkem je podobný poměr jako mezi věřitelem a dlužníkem
práva soukromého, ale pohledávka daňová se podstatně liší od pohledávky soukromoprávní
důvodem právním, neboť pouze zákon stanoví skutečnosti, na jejichž základě vzniká
v konkrétním případě právní vztah. Tento obligační vztah je veřejnoprávního charakteru
s charakteristickou nadřazeností orgánu veřejné moci. Vzhledem ke skutečnosti, že daň
z nemovitostí se vyznačuje nenávratností, za kterou není poskytována přímá protihodnota,
lze označit daňově právní vztah mezi státem a daňovým subjektem za asynallagmatickou obligaci
– závazek veřejnoprávního charakteru.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému shledal kasační stížnost
nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona plně obstojí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud se předloženou věcí pečlivě zabýval, jeho
argumentace je přesvědčivá, má oporu v zákoně a nebyl dán tvrzený kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu